Čtyři dlaždice v Moravcově ulici připomínají členy rodiny posledního...

Čtyři dlaždice v Moravcově ulici připomínají členy rodiny posledního kroměřížského rabína Joachima Astela. | foto: Zdeněk NěmecMAFRA

Poslední kroměřížský rabín a jeho blízcí mají své „kameny zmizelých“

  • 0
V chodníku je díra tak akorát velká na čtyři dlaždice, za každého člena rodiny posledního kroměřížského rabína Joachima Astela jedna. Takzvané kameny zmizelých instalovali v Moravcově ulici blízko centra Kroměříže.

„Jsou před budovou radnice v bývalé židovské čtvrti, kde rabín žil,“ říká vedoucí odboru kultury kroměřížské radnice Pavel Zrna.

V mosazném povrchu je vyryto jméno, datum narození a „zmizení“, tedy smrti. V případě rabína to je rok 1942, kdy 24. června zemřel v Osvětimi.

Krátce předtím jej odvezli k výslechu kvůli udání, že chová drůbež, což Židé nesměli. Po domovní prohlídce, která podezření potvrdila, poslali Joachima Astela do Osvětimi.

Žena a synové zemřeli v koncentračním táboře

Jeho žena Frima a synové – tehdy jedenáctiletý Jonathan a sedmiletý Schmarjahu – se o jeho osudu zřejmě vůbec nedozvěděli.

„Dva dny po jeho smrti začaly transporty kroměřížských Židů a Frima s dětmi se dostaly do jednoho z nich,“ připomíná kroměřížský historik Petr Pálka.

Mířili nejprve do Terezína, potom do Osvětimi. V lágrech přežívali ještě dva roky, nakonec ale zahynuli všichni. Na kamenech je letopočet 1944.

Joachim Astel pocházel z Haliče, a ačkoliv se prý česky naučil velmi rychle, polského přízvuku se nikdy zcela nezbavil.

„Byla to výjimečná osobnost, absolvent prestižní univerzity v Oxfordu,“ vzpomínal před lety pamětník František Färber.

„Vědělo se o něm, že v hodinách náboženství často řeší matematické příklady a chemické rovnice. Jeho kázání byla rétoricky i obsahově na neobyčejné výši,“ dodává v článku, který vyšel v jednom ze sborníků řady Židé a Morava.

Židovská komunita v Kroměříži měla asi 300 členů

Do Kroměříže se však dostal jen pár let před nástupem nacismu, v roce 1933. V té době dvaatřicetiletý muž s sebou přivedl také manželku a dvouletého synka.

„O dva roky později se jim narodil další chlapec,“ dodal historik Jan Machala. Malý Schmarjahu tak už byl kroměřížským rodákem.

Jenomže válka znamenala konec poměrně početné židovské komunity v Kroměříži. Ta čítala zhruba 300 členů, prakticky všichni zahynuli v koncentračních táborech.

Dnes je připomíná jednoduchý památník od sochaře Olbrama Zoubka u Domu kultury, kde stávala synagoga. I jí se stal osudným rok 1942. K zemi ji poslalo několik řízených výbuchů.

Vůbec první kámen zmizelých se v Kroměříži objevil před pár lety a nese jméno Emila Branda. Ten provozoval kavárnu na rohu Vodní ulice a Velkého náměstí a také byl členem jednoho z transportů v roce 1942.