Komedie už pobavila desetitisíce diváků a vyhrála řadu cen. Fenomenální hra Rychlé šípy podle komiksu Jaroslava Foglara je pokaždé vyprodaná. A hradišťská scéna si za počet repríz připisuje rekord, který je v tuzemsku výjimkou.
„Už to hrajeme čtrnáct let, všem nám bude čtyřicet a furt se tváříme, že je nám patnáct,“ říká herec Josef Kubáník alias Dlouhé Bidlo.
Na jakém čísle repríz skončíte?
Vůbec konec Rychlých šípů nevidíme. Rozhodující jsou diváci. I když jsme se z technických důvodů rozhodli stáhnout muzikál Do naha!, tlak diváků byl tak obrovský, že jsme hledali řešení a zase hru vrátili. Neumím si vůbec představit, že bychom jim řekli, že Šípy nebudeme hrát.
Představení je pořád vyprodané. Bývalo to tak i v začátcích?
To jsme si říkali, že bude tak patnáct dvacet repríz.
Proč? Vždyť Foglar přitahuje pořád.
Udělat na divadle Rychlé šípy je trochu odvaha. My si z nich navíc děláme trochu legraci, je to i parodie. Vůbec jsme nevěděli, jak to diváci budou brát, jestli nás skalní příznivci nepošlou k šípku. Také se tehdy objevila divačka, která psala, že je skautka a že skauti by v životě nedělali to, co jsme tam tehdy měli. Třeba čůrání na oheň.
To už neděláte?
Ne. Ale ne kvůli dopisu, ale protože celá inscenace je hodně jiná. Na začátku byl skaut, který má hlídku na táboře, a zdá se mu příběh Rychlých šípů. To zmizelo. Chybí i některé scénky, které přestaly fungovat rytmicky, třeba scénka s jednou z Foglarových postav, Jardou Murkačem. A zase přibyla scénka, jak Šípy hrají fotbal. Také vznikají neřízené aktualizace. Když se diváci baví, představení je rozjeté, vznikne improvizace a funguje. Takto se to posunuje a mění.
Pamatujete si na úplně první představení?
Všichni jsme tehdy byli hrozně nervózní. Pamatuji si, že jsem přišel na jeviště s tou netypickou chůzí jako Velké Bidlo - a zazněl potlesk. A já si říkal: co to má znamenat? Překvapilo mě to. Podobné to bylo s celým představením. Najednou byly vyprodané další reprízy.
Rychlé šípy ve Slováckém divadleKomedie inspirovaná slavným komiksem Jaroslava Foglara měla v Uherském Hradišti premiéru 9. října 2000. Hrála se na Malé scéně, kde byla kapacita 100 míst. Až po nečekaném úspěchu se představení přesunulo do velkého sálu. Herecké obsazení se několikrát změnilo. Jarku Metelku původně nazkoušel Otto Kallus, pak dlouho patřila Mírovi Zavičárovi a posledních několik let ji hraje Petr Čagánek. Mirka Dušína stále hraje David Vacke, Jindru Hojera David Vaculík, Červenáčka Zdeněk Trčálek, Rychlonožku Tomáš Šulaj, Štětináče Karel Hoffmann mladší a Dlouhé Bidlo Josef Kubáník. V roli paní Mydlíkové, Vlasty, Děvčátka a Chlapečka se vystřídala Iva Bendová, Tereza Novotná a nakonec Jitka Josková. Občas v různých rolích zaskakuje režisér představení Robert Bellan. |
To se ještě hrálo na Malé scéně, že?
Ano. I proto jsme Šípy zkoušeli ve volném čase. Hlavní dramaturgický plán byl na Velkém sále a vše, co se dělalo na Malé scéně, byla dobrovolná aktivita herců. A my si řekli, že uděláme Šípy jako takovou prču na jedno odpoledne. Ale pak začal být zájem diváků tak obrovský, že už to tam nešlo.
Dnes už pohoršení skauti nepíší?
Ne. Dnes už je to představení spíše značka. A my s ní přepisujeme dějiny, protože za sedmdesát let se to nikomu nepodařilo tady v divadle, v kraji a ani na moc místech po republice. Třeba Bára Hrzánová má za sebou taky takové množství repríz s Hrdým Budžesem. Nebo Miroslav Donutil se Sluhou dvou pánů. Ale to jsou věci postavené na hereckých osobnostech.
Ani skutečný Jindřich Hojer, kterého měl Foglar jako předlohu a který chodí na představení, neměl připomínky?
Je pravda, že jsme se toho docela báli. Byl s Foglarem v oddíle a všechno, co se tam dělo, brali vážně. Ale pan Hojer byl dojatý a říkal, že by se to líbilo i Jestřábovi (Foglarova přezdívka).
S přestavením jste vyjížděli na jiná místa. Kde vás reakce lidí nejvíc překvapily ?
Jedno ze zásadních představení bylo v Praze na festivalu Dítě v Dlouhé, kde jsme vyhráli. Pamatuji si reakce diváků, protože tam seděli děti i dospělí a každá skupina se smála svým vtipům. Sál se pořád otřásal smíchem. Pak si nás začali volat lidé, abychom zahráli třeba na druhém konci republiky. V Napajedlích se diváci porvali o lístky, takže jsme museli přijet víckrát.
Máte Foglarovy knihy načtené?
Někdy ve čtrnácti letech jsem objevil knížku Hoši od Bobří řeky. A z toho jsem byl unešený, protože Rychlé šípy byly tehdy zakázané. Četl jsem i jeho další romány a pak taky komiksy. Byly to pro mě velké objevy, netušil jsem, že něco podobného vůbec existovalo.
Negativní postava Dlouhé Bidlo vám nevadí?
Vůbec. Je to možnost, jak se můžu vyřádit. Hraji negativní švihlou postavu. Navíc jsme věděli, že to není Čechov nebo Shakespeare, kde se musíte striktně držet textu.
Kromě toho, že se měnila inscenace, měnilo se i obsazení.
Hlavní pětice plus tři z Bratrstva jsou stabilní. Odešli Otto Kallus a Míra Zavičár, kteří se vystřídali na roli Jarky Metelky, kterého teď hraje Petr Čagánek. Ale všech čtyři sta repríz jsem odehrál jen já a David Vacke. Ostatní například byli nemocní nebo občas nemohli. V tom případě za ně zaskakoval režisér Robert Bellan.
Bylo vždy poznat, když se postava vyměnila?
Každý do toho vnesl něco nového. Ale zase aby to nevypadalo, že je to chaos a každý si může dělat, co chce... To není pravda. Jen je dovoleno reagovat nově, ale pořád jako postava, kterou hrajete.
