Když otevírá šuplík skříně ve své pracovně a vytahuje z něj jednu z těžkých složek, působí to skoro obřadně. Tiskoviny ukryté ve složkách zachycují ty nejdůležitější okamžiky české historie z 20. století.
Různé tituly novin a časopisů s velkými černobílými fotografiemi zachycují například smrt a pohřeb prezidentů Masaryka či Beneše, předválečnou atmosféru v zemi nebo Pražské povstání na konci druhé světové války. Část z nich získal Josef Bartoš ještě jako chlapec v 50. letech, další koupil či shromáždil během života.
„Přišlo mi, že noviny jsou nejlepší dobový důkaz, jak se události ve skutečnosti staly. Občas se tam dozvíte neuvěřitelné věci. Později se o nich totiž psávalo jinak,“ říká 88letý rodák z Polešovic.
Není to typický sběratel novin, nezaměřoval se na množství a pestrost ani na cizokrajné tituly. Jeho okolí jej ostatně zná spíše jako vyhlášeného radioamatéra. Celou zeď pracovny má zaplněnou diplomy za realizovaná spojení do množství zemí po celém světě. Ostatně jeho celoživotní vášeň prozrazuje už vysílač na zahradě baťovského domku, v němž bydlí.
Dnes se však častěji probírá štosy tiskovin, které už mají historickou hodnotu. Začátky sbírky sahají do doby jeho prvního zaměstnání. Ještě v chlapeckém věku pomáhal ve firmě známého zlínského architekta a stavitele Viktora Jandáska.
Tiskoviny mu věnoval účetní. Bartoš si odtud odnesl dva kufry plné starých novin. Tehdy ještě netušil, že se jednou bude bát, aby je u něj nenašli.
Příběh Josefa Bartoše je natolik silný, že by vydal na knihu či námět k filmu. Jeho dědeček, někdejší cirkusový mistr, přišel po první světové válce na Moravu bez prostředků i kontaktů. Ještě v době, kdy mladý Josef vyrůstal v chudobných podmínkách v Polešovicích, se na jeho rodinu ostatní dívali jako na vyvrhely.
Později si vyzkoušel hned několik profesí, včetně těžké práce na vrtných soupravách v naftových dolech. Po vojně se uchytil u zlínského Svazarmu, kde se z něj stal radistický výcvikový instruktor.
Slavné cestovatele připravoval na expedici
Mimochodem, osobně se znal s cestovateli Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou. Druhého jmenovaného na konci 50. let učil telegrafii, obsluze vysílacích zařízení a navazování telegrafních spojení.
„Tehdy se chystali na svou druhou slavnou cestu ve vozech Tatra 805 vybavených vysílacím zařízením. Bylo podmínkou, aby alespoň jeden z nich absolvoval státní zkoušku, která mu umožňovala s technikou nakládat,“ připomíná Josef Bartoš.
Hanzelka prý odhadoval, že za měsíc se všemu naučí, výcvik však nakonec trval čtyři měsíce. „Měli jsme spolu hezký vztah, byl to skvělý člověk. Dodnes od něj mám knihu s věnováním, kde píše o ‚společných morčatech‘, což je narážka na morseovku.“
Na začátku 70. let jej však ze Svazarmu vyhodili. Nelíbilo se jim, že dával najevo svůj nesouhlas s ruskou okupací. „A to jsem měl štěstí, že nikdy nezjistili, co jsme vysílali se svými přáteli radioamatéry, to by bylo na kriminál,“ říká dnes s úsměvem, i když tehdy prožíval krušné časy.
Noviny ležely mezi sudy se švestkami
Svou sbírku novin měl v té době schovanou ve sklepě mezi sudy se švestkami. Nechtěl, aby ji někdo našel a pak jej popotahovali. Ke sbírání se vrátil ještě po sametové revoluci. Den po dni sbíral výtisky Mladé fronty, které informovaly o revolučním dění.
„Byla to mimořádná doba a myslím, že ty noviny mají svou cenu. Už teď, po třiceti letech, se totiž na ty události díváme zkresleně. Je to podobné jako s pozdějšími názory na Masaryka či Beneše,“ říká Josef Bartoš, který má ve sbírce například i unikátní fotografie Zlína z počátku minulého století nebo dobové jídelní lístky. Svou sbírku by rád přepustil někomu dalšímu.
„Je za tím dost práce, myslím, že to má svou hodnotu. Byl bych rád, kdyby mě oslovil někdo, kdo má k historii kladný vztah a ty materiály by pro něj měly význam,“ naznačil.
