Ouhorlík stepní je středně velký pták s krásnou kresbou hlavy, který patří mezi bahňáky. V Česku ale skoro není k vidění, zalétne sem jen výjimečně.
Když se Jiří Novák s přáteli vypravil fotit ptáky do Rumunska, byl to jeden z druhů, na který se velmi těšil. Narazili na něj v mokřadech u starého průmyslového areálu.
„Na správný okamžik jsme čekali asi hodinu. Bylo tam obrovské množství komárů, měl jsem ruce celé obsypané, ale nemohl jsem se pohnout, abych je nevyplašil. Ptáci se postupně osmělovali a přilétali, byl to krásný zážitek, když si odmyslíte ty bodance,“ vypráví s úsměvem amatérský ornitolog, který už patnáct let vášnivě fotí ptačí svět.
Podobných příběhů zažil Novák bezpočet, pořídil tisíce fotografií ptáků. Nejvíce na střední Moravě, ale za krásnými snímky občas vycestuje i do světa. Výběr ze svých fotografií vystavuje až do konce prázdnin v Malé galerii Muzea Kroměřížska.
Říše ptáků jej uchvátila už jako malého chlapce. Vyrůstal u Zámeckého rybníka v Chropyni, což je jedna z vyhlášených ornitologických lokalit.
„Tehdy šlo ale jen o pozorování. Měl jsem jen dalekohled, foťák ne. Tiše jsem záviděl známým fotografům přírody, jako byl Jaroslav Holeček nebo Sláva Štochl,“ líčí Novák, který dnes žije v Kroměříži.
Má trpělivost, ale i bolavá záda
Vlastní techniku si pořídil až v roce 2005 a začal pronikat do tajů tohoto mimořádně zajímavého koníčku. Udělat povedený snímek často velmi plachých tvorů totiž není zrovna snadné. Poněkud překvapivě je pro to jednou z nejdůležitějších vlastností dobrý sluch.
„Podle něj se v terénu orientujeme, snažíme se rozpoznat jednotlivé hlasy. Podle nich zjistíme, o jaký druh se jedná, a dohledáváme, kde konkrétní pták může být,“ vysvětluje Novák.
Sám má sluch natrénovaný častými návštěvami rybníků v Chropyni, Tovačově či Záhlinicích. Přesto přiznává, že často musí spoléhat na náhodu. Plánovat si, v jaké pozici ptáka vyfotí, se totiž dost dobře nedá.
Důležité je také maskování. Abyste se dostali do potřebné vzdálenosti, je třeba být neviditelný a neslyšitelný, doslova splynout s okolní přírodou. V rámci výstavy je k vidění například maskovací stan pro fotografy s kamufláží lesa. Novák však častěji používá maskovací šál.
„Vždy někam zasednu či zalehnu, přehodím jej přes sebe a snažím se být neviditelný. Občas je třeba v jedné poloze strávit i dvě či tři hodiny. Je to hodně o trpělivosti a docela z toho bolí záda,“ líčí.
Vyfotit druhy jako třeba chřástala, který se rád skrývá v neprostupném porostu a jen sem tam se objeví v nějakém průzoru, se povede jen výjimečně.
„V takových situacích vás pak ‚potěší‘, když se objeví nějaký kolemjdoucí a přátelsky na vás volá: ‚Co to fotíte?‘ Na to pak můžu odpovědět: ‚Teď už nic!‘“ usmívá se kroměřížský fotograf.
Nejoblíbenější fotku nevybere, na to jich má příliš mnoho a ke každé nějakou historku. Ve Skandinávii vyfotil řadu druhů v takzvaném svatebním šatu – zajímavějším a pestřejším zbarvení, než v jakém ho vídáme u nás na tahu.
Typického severského papuchalka zachytil v pestrých barvách, v nichž se objevuje jen v době hnízdění. K plachému bělokurovi se zase dostal jen na sto metrů, a aby získal snímek, musel si jej pořádně přiblížit. V deltě Dunaje v Rumunsku, což je ráj ornitologů, získal impozantní fotografie pelikánů bílých, kadeřavých či volavky vlasaté.
Počty ptáků neustále klesají
Jako patriota jej těší také fotky zachycující život místních ptáčků. Z Rusavy má vyfoceného svého oblíbence – rehka zahradního, který s pestrou potravou pro mladé sedí na špičce dřevěného plotu.
V Chropyni fotil český unikát v podobě labutí zpěvných, přímo z kuchyně domu v Kroměříži dokumentoval život drozdů zpěvných, kteří si udělali hnízdo ve větvích cedru.
Mezi rarity počítá poněkud nenápadnou fotografii strnada malinkého, kterou pořídil na polní cestě u Citova na Olomoucku.
„Tento ptáček žije na severovýchodě Evropy. U nás se objevil naprosto výjimečně a nečekaně. Ornitologové si zprávu předali a na focení jich přijela celá řada z různých koutů republiky,“ vybavuje si.
„Bylo to v zimě, minus patnáct stupňů, omrzaly nám ruce. Ale místní ochotná paní nám dala čaj a někdy i vánoční cukroví. Má velkou zásluhu na tom, že se nám podařilo strnada pozorovat a vyfotit.“
Během let, co ptáky fotí, si Novák nemohl nevšimnout, že jich v našem okolí výrazně ubylo. Může to být intenzivním zemědělstvím, používáním chemikálií nebo málo členitou krajinou.
„Těžko říct, co má největší vliv, ale počty ptáků očividně klesají. Někdy si říkám, že některé ptáky fotím pro své vnuky, protože odsud v budoucnu úplně zmizí,“ říká.
