Na té fotce nebylo na první pohled nic zvláštního. Usmívala se z ní mladá a pohledná dívka, na rubu bylo uvedeno „Věnuji a až do smrti na Tebe budu myslet. Milada Hrušáková“ a v levém rámu bylo napsáno „V. M. 1939“.
Pro gestapo však měla nevyčíslitelnou cenu. Byla totiž v peněžence s doklady, která se našla ráno 28. března 1942 nedaleko Telče, kde v noci seskočili parašutisté. Doklady byly na jméno Jan Krátký z Prostějova, datum narození 22. března 1920 v Ivančicích u Brna, povolání kancelářský pomocník.
Pochopitelně však byly falešné. Šlo o krycí identitu valašskomeziříčského rodáka a člena diverzní skupiny Out Distance Ivana Kolaříka, od jehož narození 22. března uplynulo 100 let.
Navzdory přísnému zákazu nadřízených si při přípravě na výsadek ponechal v peněžence snímek své snoubenky pořízený před válkou.
„Logický důvod nařízení se dá chápat, ale když si uvědomíme, jakou citovou hodnotu fotografie pro Ivana Kolaříka měla, pochopíme ten risk, proč si ji s sebou bral,“ poznamenal Milan Pilmajer, předseda jednoty Československé obce legionářské Valašské Meziříčí.
Jenže to byla osudová chyba. Při ukrývání radiomajáku totiž Kolařík peněženku ztratil, a když doputovala do rukou gestapa, dělily jej od smrti pouhé čtyři dny. A co víc, kvůli fotce jeho milované Milady byli popraveni také další členové obou rodin.
Další členové výsadku? Hrdina z kostela a zrádce Čurda
Tříčlenný výsadek Out Distance měl od začátku smůlu. Kvůli chybě polské posádky byl vysazen nikoli kousek od Tábora, ale o 130 kilometrů dál – u Ořechova na Vysočině. Parašutisté přišli při seskoku o zbraně a poté se rozdělili.
Když se loučili, možná už tušili, že svůj úkol, jímž byla mimo jiné sabotáž plynárny v Praze-Michli, nesplní. Těžko by je však napadlo, že dva z nich se ještě potkají za okolností, které vejdou do dějin.
Velitel Adolf Opálka se později skrýval v kostele v Resslově ulici v Praze s dalšími parašutisty po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Když je v červnu 1942 přepadli nacisté, přivedli s sebou i muže, který statečné vojáky zradil. Byl jím Karel Čurda, druhý člen výsadku Out Distance a pozdější konfident gestapa. Ani jeho žádost, aby se parašutisté vzdali, ale nepomohla. Opálka po dlouhém boji v beznadějné situaci spáchal sebevraždu. Čurda byl po válce popraven.
A třetí člen výsadku? V situaci, kdy byl bez dokladů a bez pomoci, Kolařík vyrazil do rodného Valašského Meziříčí, kde před válkou absolvoval gymnázium a v roce 1939 nastoupil na medicínu do Prahy. Po uzavření vysokých škol se ale rozhodl odejít do exilu.
S kamarády z místního Sokola se dostali za hranice a jeho následná životní cesta se podobala příběhům mnoha dalších československých vlastenců: vydal se přes Balkán do Francie, kde poprvé bojoval, a po jejím pádu byl evakuován do Anglie. Absolvoval školu pro důstojníky a v srpnu 1941 byl vybrán pro výcvik k plnění zvláštních úkolů.
„V závěrečném hodnocení speciálního kurzu měl uvedeno ‚tichý, příjemný, vtipný, inteligentní‘ voják, který by se ‚dobře osvědčil v hromadné práci‘,“ řekl Pilmajer, jenž vychází z odborné práce profesora Františka Vlkovského, který Kolaříkův příběh zmapoval jako první.
Gestapo na stopě
Když se dvaadvacetiletý Ivan znenadání objevil u svých rodičů, nevěřili vlastním očím. Vzal si od nich svoje původní doklady a od Hrušákových získal potravinové lístky. Tragický konec se však již neodvratně blížil a právě poukázky na jídlo v něm hrály důležitou roli.
Kolařík z Valašského Meziříčí zamířil do Zlína k bratrovi Jiřímu, který tam pracoval jako lékař. Jenže to už se rozjela masivní pátrací akce, kterou vedli dva zkušení gestapáci, Siegfried Pribil a Rudolf König. Jejich zpráva spolu s fotografiemi doputovala i na úřadovnu tajné policie ve Zlíně, odkud se dostala k veliteli městské policie.
„Korespondentka zlínského velitele majora Durdíka poznala na fotografiích jak Ivana Kolaříka, tak Miladu Hrušákovou. Bohužel si neuvědomila včas své sdělení, a nasměřovala tak gestapo na jasnou stopu,“ líčí Pilmajer.
„Následně si uvědomila své doznání a chtěla Jiřího Kolaříka varovat, ale to již byl vyslýchán na zlínském gestapu,“ dodal.
Pribil a König souběžně získali z ohlašovacího úřadu ve Valašském Meziříčí také totožnost Milady Hrušákové. Když jí ukázali fotku Jana Krátkého z falešné legitimace, poznala svého milého Ivana.
„Zároveň řekla, že je od roku 1939 nezvěstný a že ho také od té doby neviděla,“ uvádí Vlastislav Janík ve článku Příběh rodiny Růtových, jenž vyšel v revue Paměť a dějiny v roce 2016.
Nacisté upozornili obě rodiny, že se Kolařík vrátil jako parašutista z Velké Británie, a pokud jeho přítomnost neohlásí úřadům, hrozí jim tvrdý trest. Poté všude rozšířili plakáty s Kolaříkovou fotkou a legendou, že zastřelil českého strážníka.
Hledaný parašutista věděl, že jeho dopadení je jen otázkou času. Odešel ze Zlína a 1. dubna se otrávil jedem na silnici u Vizovic. Po převozu do nemocnice zemřel. Tím ale celý příběh nekončí.
Osudné potravinové lístky
„Totožnost Ivana Kolaříka byla zjištěna podle staré občanské legitimace, kterou měl u sebe. Z toho gestapo vyvodilo, že si ji pravděpodobně vyzvedl u svých rodičů. Dále objevilo u mrtvého potravinové lístky. Sice bez jména majitele, ale s razítkem dodavatele a hlavně s číslem zákazníka. Zjistit původního majitele lístků už nebylo složité. Prokázalo se, že patřily rodině Hrušákových,“ popisuje Janík.
Proč si Kolařík potravinové lístky nechal, o tom lze dnes jen spekulovat. Pilmajer říká, že podle doložených informací chtěl i po útěku z úkrytu ve Zlíně pokračovat v činnosti a boji. K sebevraždě se uchýlil, protože se patrně obával bezprostředního zatčení.
„Po několika dnech psychického a fyzického vypětí mohlo dojít ke stihomamu. Jsou to sice jen domněnky, ale když stojíte ve Vizovicích na místě, kde Ivan Kolařík spáchal sebevraždu, a pokusíte se vžít do jeho situace, uvědomíte si, že na tomto místě není absolutně prostor ani možnost pro likvidování jakýchkoli dokladů a předmětů,“ podotkl Pilmajer.
Po jeho smrti byli zatčeni Milada Hrušáková s rodiči, rodiče Ivana Kolaříka, bratr Jiří s ženou Jaroslavou, která byla v sedmém měsíci těhotenství, a bratranec Vladimír Hoblík z Brna, jehož Jiří Kolařík požádal, zda by mu pomohl Ivana ukrýt. Dne 30. května 1942, tři dny po atentátu na Heydricha, byli zastřeleni v Brně v Kounicových kolejích.
Ivan Kolařík je pohřben na Lesním hřbitově ve Zlíně. Ve Valašském Meziříčí je na domě č. 7 v Mírové ulici pamětní deska věnovaná jemu a rodinám Kolaříkově a Hrušákově, v roce 2012 pak byla odhalena pamětní deska na budově sokolovny ve Vizovicích.
