„Nedá se mluvit o náhodě. Vždycky se musely protnout naše možnosti s ochotou lidí a potřebami v té dané oblasti,“ vzpomíná Hradecký. Vysoké státní ocenění převzal z rukou prezidenta Petra Pavla 28. října ve Vladislavském sále Pražského hradu.
Narodil ve Zlíně v květnu 1945, jeho rodiče tehdy pracovali pro firmu Baťa. Maminka se však do Zlína dostala po záboru Sudet a po válce se i s rodinou vrátila domů do Šumperku. „Vzpomínky na Zlín se vážou k návštěvám babičky, která tam ještě nějakou dobu žila. Asi do mých pět let,“ líčí Hradecký.
Stále tady ale mají s bratrem vazby a Hradecký rovněž průběžně navštěvuje jednotlivé pobočky Naděje. Jejím zaměstnancům přednáší o etice, kultuře a pravidlech, na kterých fungování společnosti postavil. „Začínali jsme s pomocí uprchlíkům. Na začátku devadesátých let k nám přicházeli lidé z Rumunska a my jsme pro ně hledali možnosti ubytování a začlenění do společnosti. Nabízel se nám areál v Nedašově,“ vypráví Hradecký.
Pro potřeby uprchlíků však vhodný nebyl, hlavně proto, že by v okolí neměli práci. Jenže zároveň v místě chyběl domov pro seniory, a tak ho Naděje vybudovala. Postupně se rozšiřovaly cílové skupiny potřebných a s tím přibývalo i sociálních služeb. Další v pořadí byla péče o děti se zdravotním postižením ve Zlíně a později v Otrokovicích. „Už se to nabalovalo a my jsme prošlapávali cestu,“ popisuje.
Pavel vyznamenal Pitharta a Halíka, Kubišovou či Bartošku i válečné piloty![]() |
Hradecký má zkušenosti s lidmi bez domova, pomocí ve vyloučených lokalitách a byl také u zrodu potravinových bank. Vývoj tuzemských sociálních služeb sledoval a ovlivňoval od jejich novodobého počátku. Před rokem 1989 tady existovaly tři služby, dnes jich zákon definuje třiatřicet.
„Vznikaly spontánně, o dost jsme předešli zákonodárce. Zákon o sociálních službách už vlastně popsal situaci, jaká byla,“ míní muž, který se podílel na připomínkování zákona a tvorbě standardů, které v sociálních službách platí.
U zrodu Naděje nebyl sám. Po boku mu až do své smrti v roce 1997 stála jeho žena Vlastimila. I ona měla kořeny v regionu, pocházela z Otrokovic, kde prožila dětství, studia a část profesního života. Společně cestovali do zahraničí, aby odtud přivezli funkční modely sociálních služeb, budovali, zařizovali a pomáhali konkrétním lidem.
„Ocenění nepatří jen nám, ale všem nestátním organizacím, které poskytují sociální služby. Co se financování týká, jsou pořád popelkou. Z veřejných zdrojů jde na jejich klienty výrazně méně peněz než na klienty státních zařízení,“ povzdechl si Hradecký.
16. července 2013 |