Psal se rok 1946 a u domu Jaroslava Novotného ve zlínské místní části Kudlov stál čtyřiadvacetiletý mladík. Zdeněk Liška, rodák ze Smečna na Kladensku, oplýval talentem už v dětství, vyrostl v rodině hudebně nadaného horníka, jako šestiletý hrál na akordeon a housle.
Když přišel do Zlína, měl za sebou Pražskou konzervatoř. Jenže ve chvíli, kdy stál mezi dveřmi, s ním nejspíš cloumala nervozita. „Zazvonil se slovy: Jsem tady a nevím, co dál,“ líčí bývalý pedagog zlínské filmové školy Petr Novotný, jehož otec Jaroslav stál u zrodu Baťových filmových ateliérů.
„Znali se z gymnázia ve Slaném, kam Liška chodil a můj otec tam učil. Když odcházel do Zlína, kde zakládal školní film, se studenty se loučil s tím, že se na něj mohou kdykoli obrátit,“ vysvětlil.
A nadaný žák tak opravdu učinil. Novotný mu dal za úkol vymyslet hudbu k několika krátkým reklamním filmům, které se tehdy ve Zlíně točily. Tvůrcům se výsledek líbil a přišla další práce. Mladý skladatel s absolutním hudebním sluchem byl navíc velmi pracovitý a výkonný. Během několika let vytvořil hudbu k padesáti krátkým filmům.
Díky Novotnému se Liška dostal také k materiálům známé cestovatelské dvojice Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Podílel se na hudbě ke třem celovečerním snímkům z jejich první cesty po Africe a Jižní Americe i desítkám krátkých snímků. Nebyla to jednoduchá práce, často potřeboval nahradit zvuk, který nebyl k dispozici. Tak třeba využil tehdejší slavnou kapelu Kučerovci, která hrála jihoamerickou či indonéskou hudbu.
„Měli koncert ve Zlíně ve Velkém kině, ale já jsem byl ještě malý a nemohl jsem jít. Věděl jsem, že pak přijdou s tatínkem a Liškou k nám domů, tak jsem nechtěl spát a vytrvale jsem na ně čekal v pyžamu,“ usmívá se Novotný mladší.
„Pak přišli a pan Kučera měl na klíně takový kus železa se strunami a hrál na něj. To byla havajská kytara, kterou jsem tehdy neznal. A Zdeněk Liška mi říká: Petře, nevěř tomu, to nehraje on, to je rádio. Nachytal mne, byl to veselý člověk, šprýmař,“ vzpomíná.
Na Kudlově stojí Liškova vila
I díky své vstřícné a přátelské povaze Liška zapadl mezi obyvatele filmové čtvrti Fabiánka, kterou ve 30. letech nechala firma Baťa postavit pro filmaře na Kudlově. Bydlel s manželkou v baťovském půldomku stejně jako Karel Zeman nebo Hermína Týrlová.
I tito slavní tvůrci brzy zjistili, že Liškův talent je nepřekonatelný. Často při nahrávání hudby současně komponoval další skladbu, najednou tvořil hudbu k několika filmům, byl přesný a nebál se experimentovat. Jeho dílem je hudba k filmům Pan Prokouk, Vynález zkázy nebo Ferda Mravenec.
„Legendární vzpomínka pamětníků říká, že Liška si bral práci domů, kde měl střihačský pult, a tak mohl hudbu vytvářet a nasazovat přesně synchronně,“ poznamenal hudební publicista Pavel Klusák. „Režiséru Zemanovi však také poněkud troufale navrhl jiný, rychlejší střih filmu. Zeman porozuměl kvalitě návrhu a přijal. O Liškovi se od té doby mluvilo jako o výjimečném autorovi, který občas zasahuje režisérům do filmu svými návrhy a překvapivými řešeními,“ dodal.
Všimli si ho i režiséři v Praze, kam začal pravidelně dojíždět. Několikahodinový přesun vlakem využíval k přepisování skladeb. V metropoli měl stabilně pronajatý jeden hotelový pokoj s koncertním křídlem a tvořil s Františkem Vláčilem, Jurajem Herzem nebo Janem Švankmajerem. Ve druhé polovině 50. letech začal architekt Zdeněk Plesník, rodák z Valašského Meziříčí, stavět na Kudlově pro Lišku vilu. Podobnou, jakou předtím upravil pro Zikmunda a postavil pro Hanzelku.
„Od všech tří klientů dostal poměrně přesné zadání, pokud jde o to, co má dům obsahovat. Nechyběly archivy a rozlehlé pracovny,“ řekl architekt Petr Všetečka. „U Liškovy vily bylo zajímavé propojení pracovny s obývacím pokojem. Jako jediná měla i venkovní bazén, který mohl souviset i s Liškovou fyzickou konstitucí – potřebou pohybu,“ zmínil.
Dělal hudbu k Sequensovým kriminálním seriálům
V polovině 60. let však pendlování mezi Prahou a Zlínem skončilo a Liška se natrvalo přestěhoval do středočeské Hlásné Třebaně. Zakázek mu však stále přibývalo.
Přišly slavné filmy režisérské dvojice Kadár – Klos, jako byl Obchod na korze a Smrt si říká Engelchen, s Martinem Fričem točil Lidi z maringotek, Vláčil si jej vybral pro Údolí včel nebo Markétu Lazarovou a nechyběla ani spolupráce s Jurajem Herzem na Spalovači mrtvol. Lišku oslovil také Jiří Sequens pro filmy Pěnička a Paraplíčko či seriál Hříšní lidé města pražského nebo Třicet případů majora Zemana.
Neobvyklou zakázku pro něj měl perský šáh, který žádal složení hudby k výročí 2 500 let Perské říše. „Říká se, že jeho manželka, což byla americká filmová herečka, chtěla, aby to udělal skladatel Leonard Bernstein. Ale on prý řekl, že jediný člověk, který by to dokázal, je Zdeněk Liška,“ uvedl Novotný.
Do Zlína už se pak moc nevracel a po rozvodu v polovině 70. let prodal svoji vilu Československému státnímu filmu, který ji využíval jako studio kresleného filmu. Tehdy ještě měla původní prvky i vestavěný nábytek v interiéru. V polovině 90. let se dům dostal do soukromých rukou a během několika let zchátral, dnes patří jiné osobě a byl částečně obnovený.
Zdeněk Liška zemřel v roce 1983. Jako autor hudby je podepsaný pod více než 500 krátkými i celovečerními filmy, pohádkami, animovanými snímky, dramaty, dokumenty a seriály. Zlínský festival, který se letos konal od 27. května do 1.června, uvedl snímek Hudba Zdeněk Liška, který režíroval Pavel Klusák.