1

1 | foto: archiv hradu Cimburk, Anna Vavríková,  MAFRA

Hrad Cimburk zachraňují čtvrt století. Jsme v polovině, říká dobrovolník

  • 6
Branami hradu Cimburk v kopcích nad městem Koryčany na Kroměřížsku projde každý rok okolo dvaceti tisíc lidí. Stojí za tím mnoho desítek tisíc hodin práce dobrovolníků, kteří památku už čtvrtstoletí zachraňují pod hlavičkou spolku Polypeje.

„Hrad tři sta let chátral. Samozřejmě nás těší, že teď už nám nepadá na hlavu, ale s naší prací jsme teprve v polovině,“ říká prezident spolku Polypeje David Krämer.

Co by návštěvník našel na místě Cimburku dnes, kdyby před 25 lety váš spolek nevznikl?
To si lze docela dobře představit. Velká část paláce by asi spadla. Celé okolí hradu by bylo oplocené a visel by tu nápis Zákaz vstupu. Lidé by sem nechodili, málokdo by o nějakém Cimburku věděl.

Přitom hrad, který vznikl ve 14. století, patřil k významným moravským sídlům. Kdy začal upadat?
Už na začátku 18. století byl hrad označen jako pustý. Od té doby jej provázejí typické věci pro chátrání tak velkého objektu. Rozpadání zdiva, ale i rozebírání materiálů lidmi z okolí. Nepochybně v Koryčanech i na Stupavě bychom našli dost domů se základy z cimburských kamenů... Nicméně ještě zkraje 20. století tu byly nějaké pokusy hrad zachránit. Po roce 1948 pak hrad připadl státním lesům a v jejich majetku byl až do roku 2004.

Spolek Polypeje tu ale začal působit už o deset let dříve…
Ano, prvních deset let jsme měli Cimburk jen v pronájmu. Stálo to jednu korunu. Já jsem přímo u začátků nebyl, je to zásluha mého švagra Filipa Manouška, který už bohužel nežije. On sem přišel coby mladík s partou kamarádů a řekl si, že by bylo skvělé toto starobylé sídlo zachránit.

Jak to tu tehdy vypadalo?
Když přišli, většina zdiva nebyla viditelná. Byl to v podstatě jen les. Spoustu zdí dnes vidíte jen díky tomu, že se je podařilo odkopat. Na starých fotkách je vidět polygonální bašta, z níž se odlupuje stěna. Jediné, co ji drželo, byl velký násep. Vlastně první velký úkol byl prorazit si sem vůbec nějakou přístupovou cestu.

Nebylo se jak na Cimburk dostat? To sem dřív nechodili žádní lidé?
Ale ano, hlavně trampové, pro které to bylo ideální místo k táboření. Našli jsme tu po nich řadu jam s odpadky. Často přebývali na místě dnešního hradního sklepa. Byla tam skalní čočka, pod níž si rozdělávali ohně. Vlivem toho se ale kus skály utrhl. Naštěstí v době, kdy pod ní nikdo nebyl. My jsme deset let se skálou bojovali, nevěděli, jak s ní naložit. Nakonec jsme to udělali ručně, navrtali díry, použili trhací klíny a kladivy jsme roztloukli skálu na kvádry, z nichž jsme postavili sklep. Trampové sem ale chodili lesem, žádná přístupová cesta, kterou bychom mohli využít při opravách, neexistovala. To jsme si museli v lese vymýtit.

Hrad Cimburk

  • Hrad založil Bernard z Cimburka, vznikl někdy mezi lety 1327–1333.
  • Byl vystavěn ve stylu francouzské gotiky, prošel řadou úprav, několikrát byl obléhán.
  • Na začátku 18. století zůstal opuštěn a chátral.
  • Dobrovolníci ze spolku Polypeje hrad opravují od roku 1994.
  • Otevřeno je celoročně, turisté mohou v „přímém přenosu“ vidět opravy hradu nebo si třeba prohlédnout lapidárium s archeologickými nálezy.
  • Několikrát do roka se tu pořádají tematicky zaměřené kulturní akce.

Jak jste si sem vyváželi nářadí?
Zpočátku to bylo velmi těžké. Dole v Koryčanech jsme měli uskladněná kolečka s nářadím a tlačili jsme to čtyři kilometry do kopce. V zimě jsme jezdili se sáněmi pro vodu. Až později jsme pořídili první auto. A pamatuji si, že ještě kolem roku 2000 nám tu zapadl trabant a museli jsme ho vyhrabávat z bláta.

Měli jste už od začátku důvěru úřadů a památkářů?
V té době ještě nebylo běžné, že by se takové objekty dávaly do kupy. Vlastně nikdo nevěděl, jak k tomu přistoupit. Zprvu jsme měli volnější ruku a dělali jsme to dost partyzánsky. Lidé tu bydleli jen v provizorním přístřešku, vařili si v kotlíku a svépomocí hrad opravovali. Bez jakéhokoliv financování, bez dotací, bez odborníků. Dnes je to naprosto nemyslitelné.

Kdy se to začalo měnit?
V roce 1997 jsme měli první koncepci rozvoje hradu. Později jsme dostali první dotaci, čtyřicet tisíc korun. Radovali jsme se, kolik máme peněz. Jenomže brzy se zjistilo, že si vše nemůžeme udělat jen na dobrovolnické bázi. Čím více zdí jsme odkopali, tím víc se přicházelo na různé havarijní stavy. Dospěli jsme k tomu, že sami Cimburk nezajistíme, že potřebujeme kvalifikované pracovníky. Hrad byl v mnohem horším stavu, než jsme si původně mysleli. Vždyť náš původní záměr byl opravit hrad za deset let.

To se ukázalo jako nereálné, že?
Realita je taková, že po 25 letech máme opravenou polovinu. Navíc některé úpravy budeme muset dělat znovu, protože jsme v začátcích například nepoužili vhodné materiály. Všechno se nějak vyvíjelo. Museli jsme se hodně naučit, postupně najít společnou řeč s lesy, památkáři, městem Koryčany. Teprve v roce 2004 se nám podařilo hrad odkoupit a spoluvlastníme jej s městem Koryčany. Zdejší radnice má samozřejmě zájem na tom, aby tu vše fungovalo, vždyť je to jeden z nejvýznamnějších turistických cílů v širokém okolí.

V jaké kondici je hrad dnes?
Pozitivní je, že je většina hradu zakonzervovaná, že se nám nikde nehroutí a nepadá návštěvníkům na hlavu. Vůbec první velký počin bylo zastřešení severovýchodní bašty na přelomu tisíciletí. Tím jsme získali první zázemí pro dobrovolníky. Dnes máme opravenou a ukotvenou parkánovou hradbu, opravenou část paláce, nové dřevěné přístupové schodiště. Změny jsou viditelné.

Platí, že nic nedostavujete, jen zachováváte to, co už na hradě bylo?
Přesně tak. Nemáme ambici nic dostavovat. Také ani nemáme doklady, jaká byla původní podoba hradu, jen fotografie ze začátku 20. století, podle kterých se můžeme částečně orientovat. Jedinou dostavěnou věcí je palácové nároží, což byla nutnost, aby celý prostor paláce držel pohromadě.

Základem vaší práce je dobrovolnictví. Jaká sorta lidí jezdí pomáhat na Cimburk?
Těžko to popsat, možná je spojuje nadšení, záliba v historii, dobrodružná povaha. Je jasné, že městský člověk tu příliš dlouho nevydrží. Elektřina tu běží přes centrálu jen ve chvíli, kdy chlapi potřebují zapnout míchačku, pro vodu se chodí do studánky kilometr vzdálené. To asi není pro každého.

Ale stejně nemáte o dobrovolníky nouzi…
Naštěstí stále jsou lidé, kteří jsou ochotní pomáhat. Ve spolku je nás asi čtyřicet, ale jezdí sem i nečlenové, příznivci, co rádi pomůžou. Řada lidí ze spolku má své vlastní povolání, Cimburku věnují jen volný čas. Často se stává, že člověk tu stráví určitou životní etapu a jde dál. Spolupracovali jsme i s Hnutím Brontosaurus nebo INEX-SDA, díky kterému tu vznikly mezinárodní workcampy, kam jezdili lidé z celého světa.

Máte představu, co bude s Cimburkem dál?
Pracujeme na nové koncepci dalšího rozvoje hradu, diskutujeme s architekty a památkáři. Bude záležet, kolik získáme peněz. Kromě výnosu ze vstupného nás významně podporuje ministerstvo kultury a město. Nápadů je dost, ale ne všechno lze provést. Návštěvníci nás například žádají, abychom udělali nějakou vyhlídku ve věži. Ale upřímně, v současné chvíli si to z bezpečnostního hlediska nedovedu představit. Letos na Velikonoce jsme tu měli i šest set lidí denně. To by nebylo možné uhlídat. Každopádně základní myšlenka stále platí – budeme dál držet hrad při životě, pořádat kulturní akce a zvát sem veřejnost.