Když si pro jeho tatínka Jana přišla Státní bezpečnost, bylo Jaroslavu Skřipkovi třináct let. Dodnes si pamatuje, že jejich dům v Horní Lidči obestoupili estébáci se zbraněmi. Tatínka, který byl oblečený jen v trenýrkách, chytili a dali mu pouta na ruce.
„Hned začali celý barák prohledávat, všecko nám vyházeli. Já jsem musel chodit s nima, šel jsem vždycky první a oni s kvérama za mnou. Když ho zavřeli, neměli jsme nic. Museli jsme všecko odevzdat,“ popsal po letech pro Paměť národa dnes 86letý Skřipka.
Jeho starší sestra Růžena Valčíková byla ten den na výletě na Macoše. „Ve Valašských Kloboukách v autobuse ke mně přisedl bratranec a říká: ‚Růžo, tatínek je zavřený.‘ Vysedla jsem v Příkazech a s brekotem jsem šla domů. Zůstali jsme sami,“ líčila.
Na zdi rodného domu, kde Jan Skřipka se svou ženou a dětmi žil a hospodařil, je nově umístěná kovová tabulka. Je malá, ale svým významem překračuje hranice pozemku i obce a celého Valašska.
Je součástí mezinárodního projektu Poslední adresa. Ten připomíná místa, kde před svým zatčením naposledy žili často zapomenutí lidé odsouzení v komunistických vykonstruovaných procesech, kteří se z vězení už domů nevrátili. Dům sedláka Skřipky nese tabulku jako první ve Zlínském kraji.
V Česku za projektem stojí Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR). S pomocí archivních materiálů i díky vzpomínkám syna Jaroslava pro Paměť národa se podařilo příběh rodiny zmapovat.
Být sedlákem bylo nepatřičné
Jan Skřipka se narodil v roce 1895, v první světové válce bojoval na italské frontě, za druhé světové války podporoval partyzány a staral se o rodinné hospodářství. Nejstaršímu synovi Ladislavovi hrozil trest za obstarávání zbraní partyzánům, po zatčení gestapem se podařilo dosáhnout propuštění. Po nástupu komunistické strany v roce 1948 Ladislav emigroval. Rodina byla kvůli hospodářství zastrašována a přesvědčována, aby majetek odevzdala státu.
„Být tehdy sedlákem bylo nepatřičné, všichni měli vstoupit do družstva. Ale oni se rozhodli tomu čelit,“ řekl Martin Tichý, historik z ÚSTR.
Jan Skřipka po válce vstoupil do Československé strany lidové a po roce 1948 pomáhal nově vzniklé protikomunistické odbojové organizaci Světlana, která se zabývala šířením ilegálních tiskovin či ukrýváním pronásledovaných lidí. Později vyšlo najevo, že v ní byli infiltrovaní i agenti StB. Skřipka byl kmotrem velitele Světlany Rudolfa Lenharda a od konce roku 1948 až do března 1949 poskytoval členům skupiny úkryt a potraviny.
Hromadné zatýkání lidí spojených se Světlanou nastalo v červnu 1949. Soud se konal v dubnu 1950 ve Velkém kině v Gottwaldově.
„Pamatuju si, že bylo plno a lidé křičeli: ‚Trest smrti každému, popravte je!‘,“ vzpomínal Jaroslav na soud, ve kterém jeho otec dostal patnáct let vězení.
Ve vězení trpěl, stát jej však odmítl propustit
Monstrprocesy se konaly v Gottwaldově, Uherském Hradišti nebo Vsetíně. Padlo 18 doživotních trestů, devět lidí bylo popraveno, desítky dalších dostaly mnohaleté tresty a represemi bylo postiženo na 400 lidí. Skřipka se odvolal, ale marně.
„Pro zdůraznění nebezpečnosti pro režim označila Státní bezpečnost Jana Skřipku za vesnického boháče, ostře zaměřeného proti lidově demokratickému zřízení,“ upozornil historik z ÚSTR Zdeněk Homola.
Trest si odpykával v pracovních táborech i kamenných věznicích v Kunovicích, Opavě a od roku 1953 byl na Mírově. Majetek rodiny propadl státu a navíc museli z hospodářství odvádět vysoké dávky.
Děti Jana Skřipky, syn Jaroslav a dcera Růžena Valčíková
Maminka Anna náročnou situaci neunesla a po třech letech od zatčení svého manžela zemřela. Ten ve vězení trpěl zdravotními problémy, žádostem o podmínečné propuštění však stát opakovaně nevyhověl.
Zdůvodňoval to tím, že „odsouzený se necítí vinen a svých činů nelituje, v dopisech rodině jeví odpor ke kolektivnímu hospodaření v JZD, i když jinak se chová celkem uspokojivě, nelze dosud říci, že by bylo výkonem trestu dosaženo takového stupně převýchovy, že by mohl býti podmíněně propuštěn, neboť jsou obavy, že by působil škodlivě mezi zemědělci“.
Rodina nedostala ani urnu s popelem
Jaroslav viděl svého tatínka naposledy před nástupem na vojnu v roce 1956. Jan Skřipka zemřel ve vězení o rok později v den svých 62. narozenin na infarkt.
„Přišel nám jen telegram, že pozůstatky nebudou vydány a nesmí být ani pohřeb. Jeli jsme hned na Mírov, pak do Olomouce do nemocnice. Věděli jsme, že tam leží na patologii, ale nedostali jsme se k němu. Za dva dny nám to zařídili a mohli jsme se na něho do márnice jít podívat a rozloučit se,“ říká Valčíková.
Ani později nechtěly úřady urnu s popelem vydat a na oficiální žádost odpověděly, že by to „nebyl pohřeb, ale manifestace“.
Rodina Skřipkova dodnes žije v Horní Lidči a okolí. Jaroslav pracoval po vojně v Ostravě v dolech, později se vrátil do rodné obce. Rehabilitace se jeho otec dočkal po roce 1990, o vrácení majetku bojovala rodina až do roku 2015.
„Podobné události se bytostně dotýkají nás všech, zasáhly mnohé rodiny na Valašsku. Mockrát dnes slýcháme, že za komunistů bylo líp. Právě proto bychom si měli takové příběhy připomínat a mít je na zřeteli. Přeju Skřipkovým i nám všem, aby se už nic podobného nestalo,“ uvedl na slavnostním odhalení cedulky starosta Horní Lidče Josef Tkadlec.
