Někdejší ředitel Státního okresního archivu se dlouhodobě věnuje dějinám Zlína a popularizaci baťovského fenoménu. Zlínští zastupitelé mu za to udělili Cenu města Zlína.
Letos v listopadu bude Pokludovi osmdesát. Přesto ho můžete stále potkávat na spoustě akcí, přednáškách a besedách, které si nenechá ujít, nebo při oblíbených procházkách městem.
„Žiju celkem normálním stylem, jen se snažím udržovat v pohybu,“ poznamenal. „Díky tomu, že žiju ve Zlíně, to mám docela jednoduché. Po městě chodím zásadně pěšky a denně našlapu tak čtyři až sedm kilometrů,“ říká.
Zdeněk Pokluda
|
Takže chůze je vaším receptem na dobrou kondici?
Stačí, když jdu jednou na trh, vrátím se domů, pak jdu na univerzitu a zpátky a večer jdu do knihovny a nazpět. Nebo jdu do lesa. Říká se, že prezident Masaryk nejenže do vysokého věku jezdil na koni, ale také chodil hodně pěšky. Údajně chodíval z okraje Prahy až do Brandýsa nad Labem. Podobně hudební skladatel Vítězslav Novák takto pravidelně chodil po Praze. Já to mám jednodušší, nemusím do Brandýsa ani po pražských pahorcích, můžu se vypravit směrem na Tlustou horu, Barabáš, Díly, Burešov a všude najdu kus lesa a nebe nad hlavou. Denní chůze a nějaké mírné rekreační aktivity mě udržují v kondici a spokojenosti.
Stává se vám, že někdy při procházkách objevíte něco zajímavého?
Člověk si třeba všimne, že Zlín je celkem málo fotogenický a je problematické ho zachytit. Vyfotit město v zahradách se pořádně nedá. Toto město se vymyká svým charakterem. Můžete vyfotit jednotlivé stavby nebo celé čtvrti z nadhledu, kromě těch několika málo obehraných kusů architektury tady těžko zachytíte nějakou malebnou scenérii nebo shluk domů. Přiblížit někomu, že se tady běžně žije v ulicích, je trochu problém. Když je ale zima a padá sníh, objeví se velmi zajímavé barevné kombinace. Zlín je naráz nečekaně barevný a vymodelovaný, je to moc zajímavá podívaná. Zlín navíc není jen baťovská architektura, je různorodý. A ta různorodost, pokud ji chcete zachytit, se musí hodně hledat. Zlín má dlouhou a bohatou historii, jen se nám o ní těžko mluví, protože ji můžeme jen obtížně ilustrovat. Překryly ji nové vrstvy.
Baťa byl ryzí příklad toho, jak zařídit, aby věci fungovaly. Je pro mě elixírem optimismu.
Jak jste se dostal k historii? Co bylo hlavním impulzem?
Vlastně to nebyl žádný konkrétní impulz. Nemusel jsem se nijak zvlášť rozhodovat. Už jako kluk jsem byl takto nasměrován. Vždycky jsem rád četl a tím to začalo. Od dětství bylo zkrátka zřejmé, že se budu pohybovat někde mezi knihami, texty nebo historickými obrazy. Četl jsem dobrodružné, námořní, všelijaké historické i nehistorické knížky. Zajímala mě vždy všechna období a všechny osobnosti, neměl jsem žádnou vyhraněnou oblast. Ovšem když jsem chodil do knihovny, tak jsem někdy vzal do ruky knížku, které si žádné jiné děti nevšímaly. Třeba erbovní ročenky, kde se mi líbily obrázky erbů.
Můj otec byl nešťastný, když viděl, že pořád ležím v knížkách. Vzpomínám si, jak jednou rodiče byli večer ve Velkém kině, pak si šli posedět na hotel, přišli domů snad o půl druhé v noci a já jsem pořád ještě četl. Otec mi knížku sebral a praštil s ní o zem. Tak jsem si pak dával pozor, aby mě nepřistihl. Prostě jsem se nedokázal odtrhnout. Je velká škoda, že dnešní mládež nečte.
Zlínský historik Zdeněk Pokluda v Památníku Tomáše Bati ve Zlíně. (březen 2026)
Než jste přišel do archivu, pracoval jste ve zlínském muzeu. Jaký je rozdíl v práci historika v muzeu a archivu? Kde se může lépe uplatnit?
Důležité je, co mají společné. Lidi, kteří pracují v muzeích a archivech, zajímá historie. Pokud je člověk v muzeu, tak velice významnou složkou práce jsou výstavy. Musíte najít téma, souvislosti, exponáty, které se dají vystavit, a doprovodit výstavu texty, katalogy a podobně. To zabere poměrně hodně času. Pak se věnuje přednáškové činnosti, práci s mládeží a veřejností. Nic z toho ale nezanechává trvalý charakter. Výstava skončí, na přednášku lidé zapomenou. Máte jen velmi málo času na to věnovat se blíže tématům, která se dají zaznamenat textem a mají trvalou hodnotu. Až pokud člověk má možnost napsat nějaký článek nebo knihu, je to trvalý výsledek jeho práce.
A jak to funguje v archivu?
V archivu je to podobné, jen tam historik nemusí dělat výstavy, ale jezdí po institucích, přebírá a zpracovává archiválie. To je samozřejmě práce, která také nezanechává historickou stopu. I archivář musí pracovat s veřejností, pomáhat badatelům a dělat přednášky. Vlastně v těchto institucích jako historik nemáte čas věnovat se historii. O mnoho lepší to ale není ani na univerzitách, kde musíte přednášet a máte spoustu administrativních výkazů. Pokud chcete hlouběji zpracovávat nějaké historické téma, jen těžko to dnes můžete dělat v pracovní době. Musíte si najít příležitost, třeba si udělat čas večer doma.
První hrad ve Zlíně měl stát na záhadném kopci. Legenda nebyla vymyšlená |
Ředitelem zlínského archivu jste byl přes třicet let. Co se vám za tu dobu podařilo?
Důležité bylo, že jsme archiv podstatně rozšířili. Mezi roky 1992 a 1996 se zrekonstruoval zámek na Klečůvce a postavila se nová přístavba. To výrazně vylepšilo pracovní podmínky. Nejen pro archiváře, kteří dostali každý pěknou pracovnu, ale i pro návštěvníky a badatele, kteří dostali krásnou badatelnu. Díky přístavbě jsme mohli konečně normálně uložit archiválie, do té doby bylo vše nacpané na různých místech. Také se výrazně vylepšila archivní knihovna, nakupovali jsme hodně kvalitní literatury. Nejen u nás, ale i ze Slovenska. I přes to, že dnes vzrostl význam internetu, nenajdete tam zdaleka vše. Knihy jsou vždy bezpečný základ.
A co ještě?
Vydávali jsme také sborníky Zlínsko od minulosti k současnosti, které v devatenácti svazcích pořád slouží jako první dotyk nebo i k hlubšímu poznávání některých témat. Taky jsme se hodně starali o restaurování kronik a dalších dobových dokumentů. Významně se rozšířily fotografické sbírky. Cíleně jsme platili fotografy, aby zachycovali aktuální a důležité věci. A také se nám podařilo získat diplom od zlaté olympijské medaile Ladislava Váchy, to byl moc hezký přírůstek.
Historik Zdeněk Pokluda popisuje dějiny regionu, v knize Moravští Šternberkové se zaměřil na moravskou stopu rodu Šternberků.
Zámeček Klečůvka, kde okresní archiv sídlí, je trochu zastrčené místo, o kterém mnoho Zlíňanů možná ani neví…
Je to hezké místo, historická stavba, kterou se podařilo dobře udržovat. A hezká místa k člověku vždy promlouvají. Pracovalo se nám tam dobře, i když některé situace byly docela náročné, třeba když napadlo hodně sněhu. Museli jsme vzít nářadí a odhrnovat závěje. Naposled jsem hromady sněhu odklízel osobně s údržbářem ještě v roce 2006. To byla hodně tuhá zima.
Napsal jste řadu publikací, které se zabývají baťovským fenoménem. Bylo možné se tomuto tématu věnovat před rokem 1989?
Na to je velmi jednoduchá odpověď, bylo naprosto vyloučeno se věnovat tématu Baťa.
Mohl jste se ale věnovat starším dějinám, středověku a také historii moravských Šternberků, o nichž jste napsal knihu.
Šternberkové, to není jen středověk. Jsou tady už 800 let a jsou tady pořád. U Šternberků se můžeme bavit o třináctém století, ale také o století sedmnáctém nebo dvacátém. Je to univerzální příběh. Tak jako jsou Šternberkové cestička, která vede českými dějinami od doby, kdy naši panovníci získali královský titul, až do současnosti, tak Baťa je zase příběh ilustrující kompletní hospodářské dějiny dvacátého století. Obě tato témata umožňují poznat a pochopit velmi široké souvislosti. U Šternberků je to informace o vývoji české šlechty, u tématu Baťa se zase bohatě zrcadlí všemožné dobové pohyby, hospodářské a politické zvraty, děje lokální, evropské i světové. Téma Baťa můžete velmi dobře používat k osvětlení dějin dvacátého století po celém světě. Obě tato témata jsou nadčasová, vlastně věčná.
Autoři ze Zlínského kraje vydali knihy o Baťovi, přírodě nebo vilách |
V čem je pro vás největší přínos Tomáše Bati?
To je jednoduché. Baťa je pro mě optimistická inspirace. Byl ryzí příklad toho, jak zařídit, aby věci fungovaly. Když máte těžké časy a vidíte kolem sebe samé problémy, stačí si vzpomenout na Baťu a hned má člověk dobrou náladu a ví, že se dá hledat a najít nějaká cesta. Baťa je pro mě jednoduše elixírem optimismu. U tématu Zlín a Baťa je oživující a potěšující, když si člověk uvědomí, že tady zůstává nějaká trvalá hodnota. Návštěvníci sem přijíždějí a diví se, jak je Zlín hezký. Když někde něco říkám o Zlíně a Baťovi, tak zjišťuji, jak moc to lidi zajímá. A že je to stále překvapuje.
Pracoval někdo z vaší rodiny ve firmě Baťa?
Můj otec pracoval u Baťů, po únoru 1948 ale měl problém, a tak skončil ve strojírnách a přeučil se na strojaře. Byl velice výkonným strojařem až do svých 72 let.
Na téma Baťa už toho bylo napsáno a řečeno hodně. Dá se ještě objevit něco nového?
Někdy stačí se na některé věci podívat jinýma očima. Když jsme se s kolegou účastnili v Praze konference o kapitálu a financích, zpracovával jsem hospodářské údaje z baťovského Zlína a uvědomil jsem si, že Baťa udělal ze Zlína finanční centrum. Už kdysi dávno mi vrtalo hlavou, proč ve Zlíně nebyly pobočky velkých bank. A vezměte si, kolik je jich tady dnes. Zjistil jsem, že ve Zlíně byla jednak Baťova firemní spořitelna, která hodně rostla, ale také tady byly i čtyři občanské spořitelny, včetně spořitelny města Zlína. A i ty rostly hodně podobně. Nebyly tady zkrátka pobočky bank odjinud, ty peníze tady zůstávaly, investovaly se ve městě a zdejší lidé bohatli. Představte si, kolik peněz dnes ze Zlína odchází prostřednictvím bank.
Historici objevili poklad. Zlín už ví, jak přesně vypadal Baťův dům |
Ani v době první republiky ovšem Zlín nebyl jen Baťa…
Výrazné ztotožňování Zlína a Bati je samozřejmě oprávněné. Ale ve Zlíně byla kromě Bati ještě docela silná složka zdejší tradiční měšťanské společnosti. Nejenom inteligence, ale i drobní živnostníci a také větší továrníci. Projevilo se to i v uspořádání města. Nebyla tu jen Baťova fabrika, i když ta byla jednoznačně největší. Druhá větší zlínská tovární zóna se nacházela kolem ulic Kvítková, Lešetín, Potoky a Ševcovská. Byla tady řada továren vyrábějících boty. Také na Padělkách byla poměrně velká továrna Bohumila Laciny, který vyráběl dámskou obuv. To mělo i své sociální důsledky, kdo odešel od Baťů, mohl jít do jiné továrny. Nebo naopak. Zlín opravdu nebyl jen městem jedné firmy.
