Předtím ještě krátce působila jako mladičká elévka v tehdejším gottwaldovském Divadle pracujících. To ještě zlínský soubor sídlil ve své původní budově na dnešní Malé scéně ve Štefánikově ulici. O deset let později v roce 1970 už ve Zlíně zakotvila natrvalo.
Jana Tomečková se narodila se v roce 1941 v Prievidzi v době Slovenského štátu. „Mí rodiče jako Češi museli za války ze Slovenska pryč. Od tří let jsem bydlela v Baťově, takže vlastně celé moje dětství. Baťov miluju,“ říká herečka.
Divadlo a filharmonie ve Zlíně slaví 80 let. Chtějí být atraktivní pro i mladé diváky |
Takže jste pořád velkou patriotkou Baťova?
Byla jsem přešťastná, že se tento název konečně vrátil. A je to napsáno i na tamním Společenském domě. Dětství tam bylo nádherné. Nebyla tam auta, ale krásné topoly podél ulic, překrásné koupaliště, úžasné školy, parádní velké hřiště. Po ničivé povodni v roce 1997 se Baťov trošku změnil.
V Baťově jste začínala i s ochotnickým divadlem?
Má sestra je o čtyři roky starší a spolu se svými vrstevníky pořádali na závěr prázdnin karnevaly. Nejdřív jsme udělali veselý průvod celým Bahňákem, to bylo moc hezké. Pak se zapálil oheň a každý předváděl, co uměl. Pamatuju si, že jsem si vymyslela nějakou postavu čarodějnice. Bavilo mě to. No a když jsem byla o něco starší, začalo divadlo na Batově s ochotníky. To bylo moc pěkné.
Chodíte se stále dívat na ochotníky?
Ano, chodím a ráda! Naposledy jsem viděla výtečnou komedii Dvouplošník v hotelu Westminster v ochotnickém souboru Divadlo v Běhu ve Zlíně na Dřevnické.
Jana TomečkováPatří k dlouholetým oporám zlínského hereckého souboru. K divadlu tíhla od studentských let, jako dvacetiletá nastoupila v roce 1960 do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, pak působila v uherskohradišťském Slováckém divadle a sedm let byla členkou souboru Divadla Jiřího Wolkera v Praze. Angažmá v tehdejším gottwaldovském Divadle pracujících, dnešním Městském divadle Zlín, získala v roce 1970. Na zdejším jevišti nastudovala přes dvě stovky rolí. Několikrát získala ocenění diváků a za roli Violet (Srpen v zemi indiánů) byla v širší nominaci na Cenu Thálie 2016. Aktuálně ji můžete vidět v inscenacích Nora a Zvuk slunečních hodin. |
Vzpomenete si, jaká byla vaše první role u ochotníků?
Hrála jsem, tuším Zlatovlásku. Ne, vlastně Šípkovou Růženku. Po letech v angažmá ve Zlíně k nám později do divadla nastoupil Gustav Řezníček. Hned jsem se mu chlubila, že jsem s jeho tatínkem hrála Šípkovou Růženku. Ale on mě opravil, že to nebyl jeho tatínek, ale dědeček! To bylo naše seznámení s Gustavem, který také pochází z Baťova.
Zlatovlásku jste ale později hrála, ne?
Ano, to bylo v tehdejším studiu při Divadle pracujících. Později si mě režisér Svatopluk Skopal vybral do hry Sen noci svatojánské na roli elfa. A pro mě to byl opravdu sen.
To bylo ještě v době, kdy soubor sídlil v budově Malé scény?
Tehdy to ještě nebyla Malá scéna, ale staré Divadlo pracujících. Pro mě to napořád je a zůstane staré divadlo.
Příchod do nové obří budovy divadla, to musela být velká změna, ne?
Ani ne, to už jsem měla deset let zkušeností s jinými profesionálními divadly. Ale tímto krásným novým divadlem jsem byla okouzlena, to ano. Velké jeviště, to mám ráda dodnes. Tam se cítím nejlíp. Krásné šatny, výroba kostýmů, kulis, paruk. To v té době nemělo žádné divadlo.
Zlínským divadlem prošla za dobu vašeho angažmá řada hereckých osobností. Na které ráda vzpomínáte?
S radostí na ně stále vzpomínám. Na výtečného herce a režiséra Karla Semeráda, skvělého komediálního herce Standu Třísku, milovanou Danušku Kláštereckou, výbornou Jarmilu Doležalovou, kolegyně ze šatny Vlastu Mecnarowskou a Vladunku Polanskou. Prožily jsme spolu krásná léta. Bohužel už nejsou mezi námi.
Ve Zlíně jsem dostala krásné role, říká oslavenkyně Milena Marcilisová |
Samozřejmě tady je taky řada výjimečných rolí, Harold a Maude, Alžběta v Marii Stuartovně a mnoho dalších. Které se vám zapsaly do paměti nejvíc?
Za těch tolik let těch rolí bylo opravdu hodně. Vy mě tímto vyzýváte k velkému vzpomínaní: Marta (Dvaasedmdesátka), Anna Fierlingová (Matka Kuráž), Luisa (8 a půl a půl), Žena (Armagedon na Grbu) či Madam Hortensie (Řek Zorba).
Úspěšné byly také Upokojenkyně, kde jste excelovaly s Milenou Marcilisovou…
Rozumíme si. Slyšíme na sebe. A v tomto představení jsme hodně řešily různé citlivé osobní problémy. Byla to skvěle napsaná hra, režíroval ji Petr Michálek. To je úžasně šikovný člověk, kterého jsme v divadle milovaly.
A se kterými režiséry se vám pracovalo nejlépe?
Bylo jich mnoho, musím se zmínit o Miloši Slavíkovi, Miloši Hynštovi, Aloisi Hajdovi, J. A. Pitínském, Dodu Gombárovi, Petru Michálkovi, Petru Štindlovi a Patriku Lančaričovi.
Zlín opraví divadlo za 135 milionů. Rekonstrukci prodraží vračanský vápenec |
Nelákaly vás někdy úspěšné divadelní scény v Praze? Co vás přimělo zůstat ve Zlíně, nabídky jste, tuším, měla?
Strávila jsem sedm krásných let v Divadle Jiřího Wolkera v Praze. Zamilovala jsem se do lékaře na Moravě, a to rozhodlo o mém odchodu zpět do Zlína. Přála jsem si rodinu. Nikdy jsem toho nelitovala.
Vzpomenete si na nějakou úsměvnou divadelní historku?
Ano, ale není to zas tak úsměvné. Se Slováckým divadlem jsme byli na zájezdu v Trenčíně. Scéna byla špatně osvětlená a já jsem spadla do orchestřiště. Hned za mnou skočil kolega a dlouholetý kamarád Vašek Postránecký. Z jeviště se ozvalo: „Jano, žiješ?“ Naštěstí se mi nic vážného – až na ty modřiny – nestalo.
Stále působíte jako okouzlující, atraktivní a sebevědomá dáma. Jak to děláte?
Děkuji, to je od vás milé. Snažím se udržovat v kondici, cvičím a chodím na procházky. Jsem ráda s mladými lidmi a učím se od nich.
Co byste zlínskému divadlu popřála k jeho osmdesátinám?
Krásné tituly, nadále skvělé publikum, šťastné a spokojené zaměstnance a brzké opravení střechy!
