„V Holešově nás „zlínské“ neměli rádi. Dávali nám se zlomyslným zadostiučiněním najevo, že ať máme ve Zlíně cokoliv, na rozumy si musíme jezdit k nim, do toho provinciálního Holešova, že se neumíme náležitě studentsky chovat a že vůbec jsme v tamním gymnáziu jakýmsi rušivým živlem,“ vzpomínala tehdejší studentka Zora Hamrlová.
Známky nejsou měřítkem úspěchu, říká ředitel prestižního zlínského gymnázia |
Až ve zmíněném roce ministerstvo školství vznik gymnázia povolilo. Zápis a přijímací zkoušky se konaly 1. a 2. září 1936 a den potom se začalo učit. Do prvního roku se přihlásilo pouze patnáct žáků do kvarty a třicet do tercie.
Spolkové reálné gymnázium ve Zlíně, jak zněl jeho název, bylo původně soukromou školou a platilo se na ní vysoké školné 200 korun měsíčně. Pro tehdejší rodiny to nebyla zanedbatelná částka, odpovídala zhruba polovině měsíčního výdělku dělníka. I proto mohli být sociálně slabší žáci od školného osvobozeni. Mimochodem, za pozdní příchody do školy platili žáci pokutu ve výši padesáti haléřů.
Němci zkoumali árijský původ
Gymnázium zpočátku fungovalo v Masarykově škole, již neexistující budově u dnešní sochy T. G. Masaryka u Univerzitního centra. Brzy se ale stěhovalo do větších prostor ve Studijním ústavu (nyní zde sídlí Policie ČR) a v roce 1940 do současného Domu kultury. Během válečných let byl provoz školy značně omezený. Někteří žáci ji museli nuceně opustit a měnily se také osnovy či způsob přijímacích zkoušek.
„Němci dbali na čistotu rasy. Před přijímacími zkouškami zasedala komise, v níž byl přítomný rasový znalec a zkoumal náš árijský původ,“ líčil na webu školy Tomáš Mlýnek, pamětník a tehdejší student gymnázia. „Dělali jsme zkoušku z tělocviku zaměřenou na odvahu, skákali jsme třeba z vysoké plošiny v tělocvičně. Museli jsme také mezi sebou boxovat.“
Některé předměty jako matematika nebo zeměpis se učily v němčině, naopak zcela chyběl dějepis. „Ráda vzpomínám na profesora Batíka, který nás učil češtinu a suploval v ní dějepis. Hovořil o husitství, národním obrození, Masarykovi, Benešovi, Karlu Čapkovi. Šíleným způsobem tím riskoval,“ vzpomínala Marie Vavrečková, která ze školy vyšla v roce 1949.
Ze třiceti prváků čtou čtyři. Dostojevskij je ale později baví, říká češtinářka |
Sepětí mezi studenty a pedagogy však bylo velké. Svědčí o tom fakt, že když zmíněný profesor Miroslav Batík jednou ve škole prohlásil, že „tažení německé armády na Moskvu v zimních mrazech mohl po Napoleonově zkušenosti vymyslet jen mozek idiota“, nikdo nepovolaný se o tom nedozvěděl. Žáci věděli, že mají mlčet.
Na konci války byla škola zasažena při spojeneckém bombardování Zlína a po roce 1945 se vrátila do dřívější lokality, sídlila v dnešní budově obchodní akademie. Po nástupu komunistů byla zestátněna a dostala název Gymnázium Dukelských bojovníků, který nesla až do roku 1968. Měnil se i celý vzdělávací systém, kdy se z gymnázia stala jedenáctiletá či dvanáctiletá střední škola.
Nové sídlo na Lesní čtvrti
Až v roce 1961 našla svůj aktuální domov v nově založeném areálu na Lesní čtvrti a oficiálně se z ní stala výběrová škola s úkolem připravovat studenty pro studium na univerzitách. Učitelé a žáci prožili v tomto „lesním“ areálu uvolněná 60. léta, následující normalizační dekádu, kdy mnozí pedagogové museli z politických důvodů odejít, a šedivé bezčasí 80. let. Do každodenní výuky měla dosah režimní propaganda, týkala se učitelů i studentů.
„Za normalizace měl každý kádrovou složku. Když byly Vánoce, koledy jsme se žáky zpívali ve třídě potichu, aby nás nikdo neslyšel,“ vybavuje si Marcela Černotíková, která na gymnáziu učí přes čtyřicet let český a německý jazyk.
Studenti se přitom sami ptali svých pedagogů, proč se neučí o Škvoreckém, Kunderovi nebo Lustigovi. „Já je měl samozřejmě načtené jako většina češtinářů, ale věděl jsem, že si o nich můžu se studenty vyprávět jen mimo vyučování,“ popisoval Bohumil Galásek, bývalý dlouholetý učitel češtiny a dějepisu a polistopadový zástupce ředitele školy.
„Pančelko, mně už se to tak líbí.“ Zlínské gymnázium Lesní čtvrť má 90 let |
O to větší úlevou byly listopadové události v roce 1989. „Tehdy jsem poprvé poznal, jak to funguje, když se mobilizuje studentský dav,“ říká známý ekonom a tehdejší student prvního ročníku Mojmír Hampl.
„Čtvrťáci přišli do školy v černém a zapalovali svíčky, zatímco my jako prváci jsme ještě nechápali, co se děje. Ale brzy nám to došlo a týden potom jsme šli hromadným pochodem na náměstí,“ popisuje období, kdy se studenti i pedagogové gymnázia účastnili shromáždění a manifestací ve městě.
„Byla to krásná exploze, najednou jsme mohli do osnov rychle zařadit autory, o nichž se dříve nemluvilo. Žáci už na jaře 1990 skládali maturitu z češtiny obsahující i otázky na díla autorů 60. let, Kunderu, Vaculíka, Reynka, Mikuláška, Skácela a dalších spisovatelů,“ usmívá se Galásek.
Prestižní a náročná škola
Devadesátá léta přinesla kromě celkového uvolnění velkou vlnu modernizace výuky, učeben a používané techniky. „Mohli jsme jezdit do zahraničí na výměnné pobyty nebo stáže, navazovali jsme kontakty s partnerskými školami. Začaly se více používat poslechy ve výuce jazyků a dostávali jsme nové učebnice, kterých ale bylo málo, takže jsme žákům museli kopírovat stránky na školní tiskárně a pak je rozdávat,“ podotkla Černotíková.
Kraj je pod palbou, gymnazisté protestují proti rušení tříd ve Zlíně |
I po revoluci ještě zůstávalo zachováno pavilonové uspořádání gymnázia, kdy studenti museli mezi jednotlivými budovami přecházet. „Polovinu času jsme strávili přezouváním,“ směje se Hampl.
„Dnešní gymnázium je úplně jiná budova, než do které jsem chodil já. Trochu se vytratila romantika přezouvání a pavilonu v podobě ‚likusáků‘, mezi kterými jsme přecházeli přes náměstíčko,“ souhlasí další absolvent gymnázia a politik Zdeněk Hřib.
Vysoká úspěšnost na vysokých školách
Dlouho očekávaná a plánovaná přestavba školy začala v roce 2002. Gymnázium díky spojovacím krčkům konečně dostalo charakter uzavřené budovy, přibyly další pavilony, rozšířila se také jídelna či tělocvična. Dnes je jeho podoba stabilní a má pověst prestižní, ale náročné školy. Pro žáky i vyučující.
„Naši žáci jsou zpravidla velmi motivovaní pro diskusi a schopní komunikovat s pedagogy na vysoké úrovni. To klade na učitele vyšší nároky, ale podle mě je to správná cesta. Věřím, že tímto způsobem výuky se posouvá nejen žák, ale i učitel,“ konstatoval v rozhovoru pro MF DNES ředitel Pavel Simkovič.
Poukazuje také na úspěšnost absolventů při přijímacích zkouškách na vysoké školy, která od roku 2019 neklesla pod 92 procent.
