Byl to muž, jehož osud je zcela zapomenutý. A přitom chybělo jen málo a generál Rudolf Králíček by se stal nejdůležitějším vojákem celé rakousko-uherské monarchie. V rodných Huštěnovicích mu před pár dny splatili dluh a na místním hřbitově u příležitosti 70. výročí jeho úmrtí odhalili pamětní desku.
Patřil k nejvýznamnějším velitelům rakousko-uherských vojsk v první světové válce. Když císař Karel odvolal Conrada von Hötzendorfa z funkce generálního náčelníka štábu, byl Králíček jedním z kandidátů na tento uvolněný post.
„Proč jej nezískal, netušíme. Roli mohl hrát jeho nedobrý zdravotní stav, protože na podzim 1916 Králíček onemocněl a na frontu se vrátil až další rok v únoru. O jakou nemoc se jednalo, nevíme,“ uvedl ředitel Knihovny B. B. Buchlovana v Uherském Hradišti Radovan Jančář, autor brožované publikace Generál věrný svému císaři.
Po vzniku republiky byl penzionován
Králíček byl nadmíru schopný voják, o čemž svědčí jeho rychlý kariérní postup. Začátek první světové války jej v hodnosti polního podmaršála zastihl na vrcholu kariéry, jeho uniformu už zdobila řada vyznamenání.
Generál Rudolf KrálíčekNarodil se 19. ledna 1862 v Huštěnovicích jako nejmladší z osmi dětí do rodiny českého železničáře. V sedmi letech osiřel, žil s nejstarším bratrem, úředníkem u dráhy. V roce 1879 nastoupil na Kadetní školu v Košicích. Po kariérním žebříčku stoupal rychle nahoru, do hodnosti generála pěchoty jej císař Karel jmenoval v roce 1917. Byl držitelem mnoha vyznamenání, mezi nimi i Řádu železné koruny III. třídy, který se uděloval velmi sporadicky. Po válce byl penzionován. Až do své smrti (4. ledna 1946) žil v Těšíně, dnešním Českém Těšíně, kde je i pochován. V rodných Huštěnovicích mu o víkendu odhalili pamětní desku. |
Na začátku války byl poslán na ruskou frontu. Účastnil se bojů o přístupy do Karpat. Po rakouskouherském vítězství u Gorlice dobyl jeho sbor Rzeszów a pronikl k Sanu, v srpnu a září 1916 vedl se svými vojáky obranu Lvova.
„Patřil k velitelům, kteří měli autoritu u podřízených a těšili se respektu nadřízených,“ shrnul Jančář, jenž se s generálovým osudem seznámil při psaní knihy Bojovali za císaře pána.
Zmiňovaná nemoc jeho působení na ruské frontě přerušila, po návratu z nemocnice se účastnil bojů v Itálii.
„Při poslední ofenzivě na Piavě se ocitli ve velice svízelné situaci, část jeho vojáků zůstala na bažinatém poloostrově, kde je Italové obklíčili. Beznadějná situace, bylo jasné, že zemřou, nebo je nepřátelé zajmou,“ popisuje jednu příhodu ředitel knihovny.
„Přesto se mu podařilo větší část vojáků po třídenních velmi krutých bojích dostat z obklíčení. I to svědčí o jeho charakteru,“ doplnil.
Na italské frontě se nakazil malárií a až do konce války se léčil ve vojenské nemocnici v Brně.
Legionáři pro něj museli být zrádci
Po prohrané válce a vzniku samostatného Československa se důstojníci rakousko-uherské monarchie ocitli v podivné situaci.
„Nový stát stál na legionářích, měl svoje hrdiny. Císařští důstojníci, včetně Králíčka, byli penzionováni,“ podotkl ředitel.
Těžko říct, co se Králíčkovi honilo hlavou, žádné jeho paměti se nedochovaly.
„Byl loajální voják, pro nějž vojenská přísaha a čest byla vším. Legionáři pro něj museli být zrádci, kteří porušili věrnost císaři,“ domnívá se Jančář.
Po válce se vrátil z Vídně do Československa. Nebyl ženatý, neměl děti. Žil v Těšíně u svého staršího bratra, k němuž přilnul už v dětství.
Byl to právě on, kdo se sedmiletého Rudolfa po smrti rodičů ujal. Bratr pracoval u dráhy jako úředník, stále se stěhoval a chlapce bral s sebou.
V Českém Těšíně, kde v ústraní dožil, je i pochován.
„Ironií osudu je, že o jeho hrob se nikdo nestaral a byl prodán jiné rodině,“ uzavřel ředitel knihovny.
