František Štěpánek vstoupil do šéfovy kanceláře a oznámil mu, že v podniku končí. Přátelství obou mužů, kteří se předtím měli stát švagry, rázem ochladlo a ze spolupracovníků, kteří se málem stali společníky, byli brzy nesmiřitelní rivalové podnikající ve stejném oboru.
Štěpánek se stal prvním vážnějším konkurentem Bati v obuvnické výrobě ve Zlíně, a i když bylo brzy jasné, že nemůže dosáhnout jeho úrovně, ve městě si vydobyl důležité postavení. Ať už jako podnikatel, či zejména jako starosta, který vedl město v neklidných časech první světové války.
Na svět přišel 16. ledna 1872 v malé hanácké vesnici Luběnice a jeho osudem se původně mělo stát školství. V sedmnácti letech nastoupil jako výpomocný podučitel v Halenkovicích a za tři roky přešel do Zlína, kde se vypracoval na odborného učitele v měšťanské škole.
A co hlavně: někdy po roce 1895 začal vypomáhat ve firmě Baťa, kterou tehdy vedl dvacetiletý Tomáš. Tomu se po odchodu staršího bratra Antonína na vojnu hodila každá ruka a Štěpánek se osvědčil. Vyřizoval korespondenci v němčině, vedl obchodní knihy a práce ho bavila. S Tomášem, o čtyři roky mladším, se také brzy skamarádil.
„Jak šel rok za rokem, spolupráce s Baťou otevírala Štěpánkovi jiný svět a nakonec ho přivedla k životnímu rozhodnutí: roku 1904, po patnáctiletém učitelování, pověsil kantořinu na hřebík. Opustil zajištěnou existenci i vyhlídku na penzi, což se tehdy hodně cenilo, a úplně změnil životní dráhu,“ konstatovali Zdeněk Pokluda a Vojtěch Křeček v článku Baťa a Štěpánek, který vyšel v časopise Východní Morava v roce 2012.
Baťa mu nabídl pozici prokuristy, roční plat 3 tisíce korun a účast na zisku ve výši sedm procent, což byl jasný signál o jeho důležitém postavení. „Své výdělky vkládal Štěpánek nazpět do podniku a přibližoval se vlastně k postavení společníka firmy, byť to nebylo písemně zaznamenáno,“ upozornil Pokluda v knize Baťovi muži.
Bratři Baťovi a Štěpánek si důvěřovali natolik, že když Tomáš odjel do USA, podnik řídil právě Štěpánek. Jeho význam se ještě zvýšil poté, když Antonín ze zdravotních důvodů z vedení firmy pomalu ustupoval.
Zažíval krásné časy: firmě se dařilo, jeho podíl na zisku se na podzim 1906 vyšplhal na 20 procent, v kapse měl dohodu, že v případě úmrtí jednoho z Baťů se stane spolumajitelem, a kromě toho už se těšil na svatbu.
Chystal se vzít si za manželku Drahomíru Babičkovou a jeho švagrem se měl stát Tomáš Baťa, který chodil s její sestrou Marií. S otcem Cyrilem Babičkou, ředitelem měšťanské školy, se dobře znali, také on vypomáhal podniku v začátcích a doporučil přijetí Štěpánka.
„Veřejné mínění počítalo na určito se sňatkem a odůvodňovalo to také vděčností Tomáše za spolupráci a výpomoc Štěpánka a Babičky, jež pro firmu konali,“ napsal zlínský pamětník Eduard Malota.
Od přátelství k nenávisti
Jenže pak přišel osudový březen 1907. Tomáš Baťa se od svého osobního lékaře Rudolfa Gerbece dozvěděl, že při vyšetření jeho snoubenky se ukázalo, že Marie Babičková má tuberkulózu a zřejmě nebude moci mít děti. Tomášem tato zpráva otřásla. S touto zákeřnou nemocí bojoval i jeho bratr Antonín (o rok později na ni také zemřel), a navíc chtěl mít potomka.
„Tomáš nakonec zamýšlený sňatek zrušil a Marii vyplatil odstupné 30 tisíc korun,“ upozornil Pokluda. Ve Zlíně to byla velká událost a všechno ještě přiživil Štěpánek, který Tomášovo rozhodnutí neustál a oznámil mu, že z jeho podniku odchází. Důvodů bylo více.
Kromě jeho blízkosti k Babičkově rodině mohl hrát roli i Štěpánkův nesouhlas se zaváděním „amerických“ metod do řízení společnosti. Jisté je, že to byl zásadní moment. „Ve firmě se rozpadla jejich velmi dobře fungující spolupráce a v osobní rovině se dlouholetí přátelé prudce střetli a navždy odcizili,“ líčí Pokluda.
Baťa se zavázal vyplatit Štěpánkovi 50 tisíc korun, což spolu se zmíněným odstupným pro Babičkovou byla šestina čistého jmění jeho firmy. Soud řešil i další požadavky jeho bývalého společníka. „Štěpánek i Baťa byli seriózní lidé, ale v této aféře museli hodně krotit vášně, které přirozeně vždy hrozily vyplout na povrch,“ poznamenal Pokluda.
Jisté je, že od této chvíle se životní cesty dvou blízkých přátel a spolupracovníků rozešly. „V prvních počátcích byl Štěpánek učitelem Tomáše Bati. Šli spolu, než jeden od druhého převzali určité schopnosti,“ líčí Malota, podle něhož se Baťa naučil od Štěpánka obchodním počtům a naopak Štěpánek si od budoucího krále obuvníků odnesl podnikatelského ducha.
„Štěpánek byl ohebný, Baťa tvrdý. Štěpánek spekuloval – Baťa nikoliv, Štěpánek obaloval slova do bavlnky, pro každého věděl nějakou lichotku, kdežto Baťa metal slova, jak mu je slina přinesla na jazyk,“ všiml si.
Vzestup, po němž přišel pád
Odstupné od Bati použil Štěpánek na rozjezd vlastní obuvnické fabriky. Nejdřív boty prodával a pak převzal družstevnický závod založený bývalými zaměstnanci Bati. Brzy si postavil výrobní areál na pravém břehu Dřevnice za cigánovským mostem, vlastnil i koželužny v Malenovicích – a Baťa zjistil, že mu roste konkurence, která navíc přebírá jeho metody a zkušenosti.
„Ilustruje to třeba tento detail: Baťa nechal na podešve svých bot razit figuru běžícího zajíce a hned nato Štěpánek začal označovat své výrobky vyobrazením psa v rychlém běhu,“ líčí Pokluda v díle Zlín z edice Zmizelá Morava. Šlo sice spíše o vtip či neznalost zákona o ochranných známkách, ale do Štěpánkovy firmy kvůli tomu dorazili četníci doprovázení Baťou a takto označené výrobky byly zabaveny.
Z bývalého řadového učitele byla v té době vlivná a vážená osobnost. Už v roce 1908 se Štěpánek stal také starostou Zlína a jako pokrokový politik razil moderní projekty, jako například zavedení elektřiny či rozšíření telefonní sítě, a o pět let později byl zvolen poslancem Moravského zemského sněmu.
Během první světové války se jeho obuvnická výroba rozrůstala (i díky tomu, že Baťa sehnal pro zlínské obuvníky velké zakázky z Vídně) a dával práci 600 dělníkům. Pro srovnání, u Bati jich dělaly čtyři tisíce.
A během složitých válečných let šla rivalita dvou nejvýznamnějších mužů ve Zlíně částečně stranou. „Oba se snažili minimalizovat dopady mimořádných poměrů na obyvatelstvo, koncentrovali se v prvé řadě na zabezpečení nejdůležitějších životních potřeb, zvláště na zajištění dostatečného přísunu základních potravin,“ uvedl Ondřej Ševeček v knize Zrození Baťovy průmyslové metropole.
Štěpánek za války rozšířil svůj byznys do Prahy a okolí, kde postavil obuvnickou továrnu v Hostivaři a pustil se rovněž do nákupů tamějších realit za miliony korun. Jenže po skončení první světové války začal jeho pád. Přišel o místo v čele zlínské radnice a co hůř, brzy ho dostihly problémy v podnikání.
Boty značky Ogar vyráběl až do své smrti
Situace se vyhrotila v roce 1923, kdy se Tomáš Baťa rozhodl vstoupit do politiky a stát se starostou. „V ostré kampani se nešetřilo silnými slovy a vášnivá argumentace otevírala staré rány,“ poznamenali Pokluda s Křečkem a zmiňují Baťovo vyjádření: „Moje práce vede k blahobytu všech, Štěpánkova k rozvratu a bankrotu.“
Zatímco Baťa „drtil drahotu“ a jeho produkce i během poválečné ekonomické krize rostla, Štěpánek byl zadlužený, jeho věřitelé se obrátili na soud a výroba se zastavila. „Štěpánkova zlínská továrna ztrácela odbyt, podnik roku 1923 vykazoval skoro 19 milionů pasiv a nakonec v rostoucích obtížích utonul,“ konstatoval Pokluda.
Někdejší starosta a podnikatel tak ze Zlína v roce 1923 odešel a pustil se do práce ve své obuvnické továrně v Hostivaři. Firmu postavil na nohy, vyráběla obuv značky Ogar a vyvážela ji do celého světa. Vedl ji až do své smrti v dubnu 1934. Podnik byl po druhé světové válce znárodněn.
„Výroba bot zde skončila pár let poté a místo bot se do prázdných hal nastěhovala autoopravna,“ vzpomínal pro MF DNES jeho vnuk Jan Štěpánek, jehož rodina se do areálu po roce 1989 vrátila. Musela si jej však koupit.
Je ironií osudu, že Štěpánkem opuštěný zlínský průmyslový areál nakonec koupil v roce 1927 od banky Tomáš Baťa a přeměnil jej na výrobu a úpravu kůží. V polovině 30. let však šly tamější budovy k zemi a na místě pak v roce 1940 vzniklo sportovní hřiště SK Letná. Dnes zde stojí fotbalový stadion.
Zanikla i původní podoba honosné Štěpánkovy vily, která stála na Cigánově a jejím autorem byla renomovaná stavitelská firma Winkler. Její část se v roce 2016 zřítila a střecha s horním patrem se musela zbourat. Majitelé ji pak sice zrekonstruovali podle její historické podoby, podle architektů však už jde spíše o novostavbu ve stylu původní vily.
