Hluboce věřící umělec se narodil ve slováckých Pašovicích a většinu života prožil v Hřivínově Újezdu.
„Byl to nejen velký malíř, ale i muž víry a zbožnosti. Byl člověkem, který se zasloužil o povzbuzení společnosti a který má své místo v dějinách,“ napsal o něm olomoucký arcibiskup Jan Graubner.
Malý František vždy rád kreslil, jenže pocházel z chudých poměrů, a tak se vyučil „jen“ písmomalířem a lakýrníkem, a pak pracoval v továrně na nábytek. Touha po naplnění svých snů ho ale neopouštěla.
Jako tisíce dalších mužů věřil, že se mu to může podařit ve Zlíně u firmy Baťa. V roce 1936 se u ní ucházel o zaměstnání, což znamenalo nástup do Lutoniny a práci na stavbě dálnice. Peňáz na sebe chtěl upozornit, a proto uhlem na balicí papír nakreslil portrét Tomáše Bati, který umístil u brány pracovního tábora.
„Portrét vzbudil mimořádnou pozornost a František Peňáz byl pozván do Zlína k návštěvě firmy Baťa. Splnilo se jeho přání a po přijímacích zkouškách byl přijat do reklamního oddělení,“ uvádí se v knize o Peňázově životním příběhu, která vyšla v roce 2013.
U Bati udělal kariéru a stal se jedním z prvních absolventů Školy umění ve Zlíně. Jako velký talent také dostal na starosti ilustrace pohádkových knih pro děti. Chtěl se ale stále zlepšovat, a tak zamířil do Prahy, kde v roce 1949 absolvoval Akademii výtvarných umění. To už v zemi vládli komunisté a Peňáz cítil, že v Praze za takových okolností zůstat nemůže. A dělat se zločinným režimem politické či lidské kompromisy, to nebyl jeho styl.
„Dal přednost umělecké svobodě v osamění před ideovými ústupky, které jeho pevná víra naprosto vylučovala,“ uvedl historik umění Tomáš Mikuláštík v článku o Peňázovi, který vyšel v časopise ZVUK.
Vrátil se proto natrvalo do Hřivínova Újezdu, odkud pocházela jeho manželka Anežka, a spolu tady žili už od roku 1939. „Umělecky dokumentoval podobu rodného kraje, zejména mizející krásu lidové architektury a vytvářel v duchu své názorové orientace obrazy pro církevní účely,“ líčí Mikuláštík.
Svoji víru však nadále neskrýval, proto se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti. „Stalo se, že mě tatínek poslal, ať se jedu na kole projet k obecnímu úřadu a podívám se, jestli tam nestojí nějaké cizí auto,“ vybavuje si jeho syn Stanislav. „Estébáci se schovávali naproti našeho domu v husté hrázi za potokem a sledovali, kdo k nám chodívá.“
Papaláši u něj kupovali obrazy
V červnu 1952 byl Peňáz zatčen a putoval do nechvalně proslulé věznice v Uherském Hradišti. „Byl fyzicky i psychicky týrán takovými metodami, o nichž později nechtěl ani mluvit,“ stojí ve zmíněné knize. „Doma jsme dva týdny nevěděli, co s ním je. Maminka volala na úřady i na policii, ale nikdo nám nic neřekl,“ podotkl jeho syn.
Na jeho otce dokonce nasadili provokatéra, který ho měl přimět k emigraci se zbraní v ruce. Od léčky StB jej zachránil až bratr Alois.
I tak bylo jasné, že Peňázova slibně rozjetá veřejná umělecká dráha skončila. Dva roky musel „budovat socialismus“ na stavbě na Ostravsku, pak deset let působil v Centroprojektu v Gottwaldově a po roce 1968 se věnoval vlastní tvorbě.
„Uživit rodinu pro něj bylo těžké. Maminka pracovala v zemědělství, díky čemuž jsme měli jídlo. Ale peníze vydělávaly hlavně tatínkovy obrazy,“ říká syn Stanislav. Peňáz byl sice na indexu, ale mohl se účastnit prodejních výstav, které se konaly v Luhačovicích během lázeňské sezony. I tady byl ovšem výběr obrazů podroben režimní cenzuře.
„Docházelo k tragikomickým momentům, kdy si k němu jezdili kupovat obrazy komunističtí papaláši, kteří mu zakazovali svobodně tvořit,“ popisuje starosta Hřivínova Újezdu Josef Pospíšil, který byl Peňázovým synovcem. Na strýce má jednu úsměvnou vzpomínku.
Povzbuzoval další věřící
„Chodil jsem na základní školu ve Velkém Ořechově a na výtvarnou výchovu jsme měli přísného pana učitele Slezáka. Jednou jsem doma jako úkol maloval krajinu. Přišel tatínek, díval se na mě a povídá: ‚Co se s tím tak patláš?‘ Spolu jsme pak zašli za strýcem, ten můj obraz zhodnotil slovy ‚No, nic moc‘ a za pět minut mi namaloval jiný,“ líčí Pospíšil.
„Když jsem pak obrázek odevzdal panu učiteli Slezákovi, chvíli se na něho díval a pak mi dal pohlavek se slovy: ‚Pozdravuj pana Peňáze!‘ Obraz si odnesl domů a nechal si ho zarámovat,“ směje se.
Peňáz také maloval květinová zátiší a výrazně se podílel na záchraně svatých míst, která za komunistické éry chátrala. Navrhl úpravy interiérů více než 200 kostelů a kaplí v celé zemi, tvořil obrazy světců či mozaiková okna. Při práci rád poslouchal vážnou hudbu, byl i čestným členem Pěveckého sboru Dvořák v Uherském Brodě.
Jeho grafiky byla rovněž několik let otišťovány ve svátečních číslech Katolických novin. „Mnoho přemýšlel nad tím, jak té možnosti využít a oslovit čtenáře, které chtěl v těžkých časech husákovské normalizace povzbudit,“ píše Graubner, jenž si vybavuje Peňázův obraz vítězného Ježíše Krista s vysoce zvednutou rukou.
„Nikdo nespočítá, kolik podobných povzbuzení lidé nakopírovali a rozeslali. Nikdy při takových věcech nemyslel na svá autorská práva, ale povzbuzoval k aktivitě. Věděl, že zlo musí být jednou přemoženo a že se musí vrátit svoboda,“ konstatoval Graubner.
Co umím, není moje zásluha, tvrdil Peňáz
Svoboda se do Československa vrátila v listopadu 1989. I za nových poměrů si však Peňáz zachoval pokoru, skromnost a jistou ostýchavost. Svědčí o tom historka, kterou líčí galerista Vladimír Ohlídal v publikaci o umělcově životě. Požádal tehdy Peňáze, aby mu směl uspořádat životní výstavu ve Zlíně.
Už to vypadalo, že se dohodli, když se Mistr zamyslel a řekl: „Já tu výstavu vlastně dělat nemohu, musel bych se chlubit cizím peřím. To, co umím a maluji, není moje zásluha, ale je to dar od Pána Boha...“
Krátce na to, 1. května 1996, František Peňáz zemřel ve věku 84 let. Pohřbený je ve Velkém Ořechově.
