Původně pracoval v Letu Kunovice, teď vede společnost, která se kromě okrajové výroby pro letectví zabývá hlavně plošinami pro vozíčkáře.
Antonín Machala se svými zaměstnanci vymýšlí a vyrábí plošiny, sedačky a rampy, díky kterým lidé s postižením překonávají schodiště.
"Po Listopadu jsme byli jako firma u toho, když se tito lidé začínali integrovat mezi ostatní," připomíná Machala.
Jak to vypadalo?
U nás do té doby nikdo nedával na schodišťové plošiny, schodolezy ani další pomůcky příspěvky. A zdravotně postižení lidé byli třeba v rehabilitačním ústavu v Hrabyni nedaleko Ostravy, který stál v lese v údolí.
Pomůcky nepotřebovali?
Moc ne. Když se pak v 90. letech potřebovali dostat dál od ústavu, dělali jsme dvě dlouhé plošiny, se kterými vyjeli na svah a teprve pak se mohli projet na vozících. A to jen díky tomu, že začal fungovat systém sociálních podpor na zakoupení pomůcek. A najednou z toho byl velký boom.
Takže jste začali podnikat v pravou chvíli?
Ano. Firem bylo pár, trh velký, konkurence naopak malá. Takže začátek byl docela hektický. Začínali jsme v garáži našeho rodinného domu v Bánově.
Hned jste věděli, co lidé s postižením potřebují?
Byla to nová věc, takže moc ne. Do té doby jsem dělal v kunovickém Letu a tehdy už tam občas přijeli lidé na vozíku. Chtěli ho opravit, svařit, protože se jim tam něco uvolnilo a zlomilo. A do toho přišla krize v letectví a podnik se začínal rozpadat.
Proto jste z Letu odešel?
Problémy imobilních lidí mě upozornily na zajímavé možnosti. Ale letectví se věnujeme také, i když jen okrajově.
Co to znamená?
Baví nás, je tu i spousta zaměstnanců, kteří dřív v Letu dělávali. Teď třeba připravujeme nový simulátor na Meridian. To je turbínové letadlo. Během léta chceme v Kunovicích otevřít školicí středisko, což pro piloty bude znamenat zjednodušení a zlevnění výcviku. Simulátor umožní osmdesát procent výcviku absolvovat na něm. Pokud se to povede, budeme nabízet jediný simulátor na tento typ letadla v Evropě.
Vy máte pilotní průkaz, je to tak?
Ano, rád létám a využívám letadla často. Třeba když je výstava v Düsseldorfu, ráno odstartujeme z Kunovic, za dvě hodiny jsme tam, absolvujeme dvě jednání a v pět šest hodin jsme zpátky.
Antonín Machala a Altech
|
Pilotujete?
Někdy ano. Je velmi příjemné, že když potřebuju třeba do Kolína, tak nemusím jet autem, ale odřídím si letadlo.
Mají česká letadla vyřešený bezbariérový přístup?
Nemají. My jsme před více než rokem dokončili vývoj plošiny pro letadlové schody. Na každém letišti ale ta plošina zdaleka není. Neobjednávají si ji totiž vozíčkáři, ale servisní firmy. Nevím, jak to dělali třeba při olympiádě v Soči, když letěly dokonce skupiny málo pohyblivých osob.
Když jste vzpomněl olympiádu, tam jste také dodali plošiny?
Ano. Pro paralympioniky jsme do Soči dělali šest plošin. A už víme, že v roce 2016 budou paralympijské hry v Brazílii a o čtyři roky později se chystají v Japonsku. Věřím, že uspějeme. Máme výrobky všude možně, tak proč ne tam.
Kde všude?
Na radnici v Curychu, na univerzitě v Oxfordu, v katakombách v Jeruzalémě, v hotelu v Dubaji, v Národním divadle v Praze, v Uherském Hradišti na radnici.
Vzpomenete si, jaký byl váš první výrobek?
Začínali jsme s mechanikou na schodolez. To je zařízení pro vozíčkáře, které je umí dostat nahoru nebo dolu ze schodů. Je mobilní, takže ho mohou s sebou vozit v autě a používat kdekoliv. Je ale určený pro ty, kteří mají aktivní břišní svalstvo a umí si ho ovládat sami.
Umíte si poradit s jakýmkoliv terénem?
Ano. Máme osmnáct konstruktérů, kteří dělají nákresy, a k tomu celé vývojové středisko. Výrobek na zakázku vyvineme přesně podle přání zákazníka.
To je pro vozíčkáře výhoda, že?
Je. Takové výrobky nejde vzít v Číně z regálu a přivézt je sem. Jelikož jsme výrobci, umíme udělat atypické věci.
Není to finančně náročné?
Příspěvek se dá získat třeba až do sto procent ceny. Ta se u schodišťových plošin, které jsou naším hlavním výrobkem, pohybuje od 150 tisíc korun. I v takovém případě mají lidé zájem. Protože my Evropani nejsme moc stěhovaví.
Jak to myslíte?
Když se někdo přestane najednou hýbat, potřebuje odpovídající prostředí. V Americe se kvůli bezbariérovému domu klidně přestěhují z jednoho státu do druhého. Ale říct někomu z Hradiště, běž do Ostravy, je tam bezbariérový byt, je nemyslitelné. My jsme zvyklí na svém. Proto je asi polovina naší výroby určená pro jednotlivce, kteří si chtějí domov přizpůsobit.
Vědí vůbec, že je možné mít plošinu i doma?
Může se stát, že člověka potká nehoda a vůbec o takové možnosti neví. Navíc lékaři nemají povinnost posílat nepohyblivé pacienty na úřad práce, aby si tam příspěvek vyřídili. Každý si informace musí najít sám. Teď třeba začínáme nový výrobek, který by také mohl být zajímavý.
Jaký?
Jsou to schodišťové sedačky pro ty, kdo sice nejsou na vozíku, ale mají problémy s nohama. Zájem o to mají lidé hlavně v zahraničí, kde si sedačky kupují i bez příspěvku.
Je Česká republika pokrytá bezbariérovými přístupy už dost?
Když jsem začínal, tak jsem si říkal, že jednoho dne bude zle. Všechno bude bezbariérové, a co budeme dělat s našimi zaměstnanci. Ale není to tak. Do bezbariérovosti máme ještě hodně daleko.
Pro veřejná místa je to povinné?
Doplněk stavebního zákona říká, že veřejné budovy musejí být bezbariérové. Což se týká hlavně nových a rekonstruovaných budov. Ale zpočátku to bylo tak, že bylo hodně výjimek. Teď už jich ubývá.
Je alespoň Zlínský kraj pokrytý dobře?
Vždy záleží na tom, jestli města chtějí. Když byli v Hradišti nebo ve Zlíně na radnici lidé, kteří sami měli potíže a byli na vozíku, tak tlačili projekty spojené s bezbariérovým městem. Nebo třeba ministryně zdravotnictví Filipiová, která také byla na vozíku. Ale obecně je na tom zahraničí lépe než my. I proto tam vyvážíme až 80 procent naší výroby.
