V jedné z nejmodernějších a bez přehánění i nejkrásnějších hal v zemi, ve Velkém sále Kongresového centra ve Zlíně, je domov Filharmonie Bohuslava Martinů. Její ředitel Josef Němý vypráví o ztracené sezoně, která orchestru i jemu samotnému obrátila život vzhůru nohama.
A také o nadějích na další změnu, která podle něj možná už brzy zaklepe na dveře. „Každý z nás se musí přizpůsobit nové situaci,“ poznamenal Němý.
Co všechno se od nástupu pandemie změnilo?
Uvědomili jsme si, v jakých báječných časech jsme dosud žili. A jak bychom byli všichni rádi, aby se vrátily zpět. Můj osobní názor je, že zpátky se už nic zcela nevrátí. Covidová stopa je příliš hluboká a bude se odstraňovat jen postupně a velmi dlouho.
Ze všeho nejhorší je, když nemůžete dělat to, na co jste byl zvyklý celý život. A to je náš případ a specifikum. Filharmonici nemají zaměstnání, ale poslání. U filharmoniků byla vždy velmi nízká fluktuace. Hráči jsou spjati se svým orchestrem, s jeho historií, jsou mu věrní. Není to pro ně jen práce a koníček, ale život. Zvykáme si tedy na dosud nepoznanou, násilnou změnu, která proměnila úplně všechno.
Co nejvíc?
Za velké negativum považuji ztráty publika, mezinárodních kontaktů a výchovných koncertů. Zlínský orchestr byl vždy velmi aktivní v zahraničí. Koncertovali jsme i v nestandardních destinacích, například v Indii nebo Koreji. Dříve se cestovalo rovněž do Spojených států, pravidelně do Rakouska a Německa. A poslední sezona? Rázem nic. Neměli jsme žádný výjezd.
Mimochodem, tradice výchovných koncertů začala v 50. letech právě ve Zlíně. Tehdejší filharmonie položila základy, na kterých se postupně stavělo. Loni jsme pro děti a studenty neodehráli jediný živý koncert, všechny se uskutečnily pouze přes internet. Na druhou stranu jsme se naučili více pracovat se sociálními sítěmi. Jsme tak schopni předávat krásu hudby alespoň formou online. Odezva od mladých posluchačů je příznivá, takže všechno negativní určitě není.
Výtvarníci pořádají výstavy ve výkladních skříních, herci a hudebníci streamují. Jak se mimořádné situaci přizpůsobují filharmonici?
Jistým způsobem se také v našem případě jedná o hledání nového smyslu práce. Dříve následovala po zkouškách odměna v podobě koncertu a potlesku publika. To dnes zjevně chybí. Sám jsem při mnoha našich online koncertech cítil, že bez aplausu to zkrátka není úplně ono. Situace je ale pro všechny stejná. Každý si musí uvnitř sebe nalézt optimální vnitřní nastavení a přizpůsobit se nové situaci.
Leckde se symfonici museli kvůli škrtům a finanční tísni orchestrů proměnit v prodavače, pokladní, skladníky. Je to případ i zlínského orchestru?
Není. Na rozdíl od soukromých hudebních těles máme velkou výhodu, že jsme státní kulturní organizací. Ministerstvo kultury a naši zakladatelé, tedy město Zlín a Zlínský kraj, nás nenechaly napospas. Musíme ale velmi pečlivě zvažovat, jak naložíme s dotacemi. Online koncerty žádný výnos ze vstupného nepřinášejí. Jediný takto odehraný koncert představuje ztrátu minimálně 100 tisíc korun. Proto nad všemi dalšími internetovými aktivitami dlouho uvažujeme. Právě v těchto dnech se chystáme spolupracovat na jedné online nahrávce s brněnskou konzervatoří.
Za velmi smysluplné pak považuji právě probíhající natáčení CD. Obsahovat bude skladbu Má vlast od Bedřicha Smetany a Novosvětskou symfonii od Antonína Dvořáka. Mimochodem, tato nahrávka bude sloužit také jako reprezentativní dárek pro významné návštěvy Zlína a Zlínského kraje.
Jak vlastně ovlivňují protiepidemická opatření chod filharmonie? Testujete zaměstnance?
Kongresové centrum je velmi prostorné, umožňuje nám větší volnost. Nedá se to srovnat s bývalým sídlem v Domě umění, kde byly k dispozici tři šatny pro celý orchestr a v každé místnosti se tísnilo třicet lidí. I proto jsme nemuseli kategoricky rušit zkoušení. Avšak s možností domácí přípravy jsme už skončili. Zavádíme pravidelný režim. Spočívá v tom, že vždy na úvod týdne se podrobí testům na covid-19 zhruba sto osob. Od úterý do pátku pak orchestr čeká až do konce dubna nahrávání CD.
Tušíte, kdy začnete koncertovat?
Jsem optimista, a proto věřím, že v létě už snad budeme hrát před publikem. Optimisticky vzhlížím už i do poloviny dubna, kdy možná začneme s koncerty pro posluchače. Buď formou online, nebo přímo v koncertním sále. Už dříve jsme si vyzkoušeli sektorové možnosti sálu, které lidem nabízí vlastní příchody i odchody. Jsme tedy připraveni. Pokud vládní nařízení povolí, můžeme začít koncertovat.
S velkým napětím sledujeme vývoj pandemie také kvůli možnosti odehrát 6. a 24. června dva koncerty v lukrativních prostorách Zlatého sálu Wiener Musikvereinu. Neboť vystupovat v sále, kde pořádají vídeňští filharmonici Novoroční koncert, to by byla po neklidném roce pro všechny symfoniky zároveň velká událost a odměna.
Zrušením sezony strádá i výchova mládeže, kterou jste opakovaně dokázali přilákat k vážné hudbě. Mezi středoškoláky měl úspěch koncert smartphonů, kdy si s orchestrem zahráli studenti gymnázia. Plánujete něco podobného?
Momentálně ne, ale pokud se epidemická situace zlepší, v netradičních koncertních formách chceme nadále pokračovat.
Vaše filharmonie se vůbec otevírá lidem, kteří neradi chodí v oblecích. Hráli jste společně s Martinem Chodúrem, kabaretem Tomáše Matonohy. Je to cesta k tomu, jak se zbavit nálepky „vážná hudba vážným lidem“?
Jedná se o dlouhodobější záležitost. Mezi naše tři klíčové abonentní řady patří i ta, která je zaměřena na populární hudbu. A musím podotknout, že je dlouhodobě vyprodána. Vycházíme z toho, že pokud někdo přijde na koncert populární osobnosti, tak si po druhém nebo třetím koncertě všimne také filharmonie v pozadí a uvědomí si, že stojí za to chodit na její koncerty.
Mimochodem, co právě posloucháte za hudbu?
Klasiku. Mými nejoblíbenějšími autory jsou Antonín Dvořák a Bedřich Smetana. A protože pocházím z Moravského Slovácka, velmi rád si poslechnu také lidovou hudbu.
