„Myslím si, že nás tyto krizové situace naučily, jak je život vzácný a křehký a že k němu musíme přistupovat s velkou úctou. I k tomu, který s sebou nesou lidé utíkající z Ukrajiny,“ prohlásil v rozhovoru pro MF DNES zlínský farář Kamil Obr.
Budou letošní Velikonoce s ohledem na válku na Ukrajině jiné?
Uprchlická krize se nás dotýká už dlouho. A samozřejmě se to odrazí i na samotných Velikonocích, není například možné mít kázání, aniž bych si v něm všiml reality, kterou žijeme. Nehledě na to, že i uprchlíci se budou účastnit našich bohoslužeb. Nejsme schopní jim udělat nějaký simultánní překlad, ale budou tam.
Vaší farností už prošlo přes 160 uprchlíků z různých koutů Ukrajiny. Jak na vás působí?
Přicházeli samozřejmě uplakaní, zranění, bolestiví. Ale zdá se mi, že jsou nesmírně vnitřně silní, je z nich cítit velká síla a touha zařadit se do společnosti tak, aby nebyli na obtíž. Touha najít si zaměstnání, postarat se o rodinu, začlenit děti do škol. Uvědomil jsem si, že sociální rovina na Ukrajině je úplně jiná než tady a oni jsou zřejmě zvyklí se o sebe postarat. U nás je sociální polštář více propracovaný.
Jsou věřící?
Drtivá většina ano. Jsou mezi nimi řeckokatolíci, pravoslavní, v menší míře protestanti. Často to jsou ženy s dětmi, starší lidé. První z nich jsme přivezli už asi třetí den po začátku války. A že to bylo tak rychlé a účinné, za to vděčíme dost důležitému kontaktu, který jsme měli na východním Slovensku přes jednu ženu, která už roky pracuje pro Ivanofrankivskou diecézi na západě země. Na začátku to tedy byli hlavně farníci, kteří vlastně přešli z jedné farnosti do druhé. Myslím, že to pro ně byl dost důležitý rozměr v pocitu bezpečí. Věděli, že jdou sice do cizí země, ale do věřícího společenství. Duchovní stránku jsme samozřejmě řešili velmi brzy, víme, že to je pro některé dost důležitý rozměr života.
Říkáte, že chodí i na bohoslužby. Jsou však asi odlišné od těch, na které jsou zvyklí, ne?
Ukrajinci slaví svátky podle jiného kalendáře, trochu později než my. A ritus, ve kterém se slouží bohoslužby na Ukrajině, je spíše východní, náš je západní. Možná je to podobné, jako kdybychom my přijeli na Ukrajinu, do Rumunska, Ruska, tak by to pro nás také bylo cizokrajné například tím, že jejich liturgie je plná zpěvu. Ale podstata Velikonoc zůstává stejná.
Nepřekáží jazyková bariéra?
S jazykem je to trochu složitější, to ano. Snažíme se jim ale nakopírovat texty v jejich jazyce, aby tomu mohli trochu rozumět, když přicházejí na bohoslužby. Ale doba se pohnula a i oni mají různé aplikace, ze kterých si v mobilu mohou číst texty Písma svatého. Také jsme zajistili ukrajinského kněze ze Slovenska, díky kterému se mohli vyzpovídat v rodném jazyce. I když to na sobě nedají znát, nesou v sobě velkou bolest. Zvlášť ti, kteří přicházejí z míst, kde se tvrdě bojuje, mnozí říkali, že přišli o domy, byty, vlastně se nemají kam vrátit. Jestli přišli o blízké, běžně nesdělují, proto je pro ně rozhovor se zpovědníkem, který jim rozumí, hodně důležitý.
Překvapilo vás, jak rychle a organizovaně začali vaši farníci pomáhat?
Mě překvapilo obrovské nadšení plošné, nejen u věřících. Zvedla se obrovská vlna solidarity a lidi v naší zemi je potřeba pochválit. Jinak rychlost našich farníků byla opravdu skvělá. Ukázalo to, že věřící mají možná větší cit pro solidaritu, protože to patří k naší víře. Láska k bližnímu v praktických věcech. A když dojde k takové hrůze, jako je ohrožení života, je pochopitelné, že taková reakce nastala. Bylo úžasné sledovat, jak se otevřela cesta pomoci a muži byli ochotni jet na hranice pro ženy a děti.
Lidé v Česku darovali do sbírek pro Ukrajinu stovky milionů korun, lidé u sebe ubytovávají uprchlíky, přispívají do materiálních sbírek. Co to o nás vypovídá?
Trošku se vždycky usmívám, když se o Česku říká, že je to jedna z nejateističtějších zemí světa. Ale když přicházejí povodně, tornáda nebo třeba tato válka, tak se vždy u nás zvedne obrovský proud solidarity. A připadá mi, že toto je cosi křesťanského, ať už se lidé křesťany nazývají, nebo ne. Že v nás Češích jakási touha po solidaritě a pomoci je. Toto je křesťanství žité v praxi. Můžeme vyplňovat tabulky o tom, kolik lidí chodí do kostela, ale jestli je člověk opravdu věřící podle Kristových norem, ukazují až tyto situace, kdy je potřeba pomoct. I tato vlna uprchlíků ukázala, že to s námi není tak špatné, jak se zdá.
A právě na Velikonocích se zase ukazuje, kolik věřících v Česku je. Souhlasíte?
Člověk se na otázku víry může dívat z mnoha úhlů. Ale pro mne je důležité, jak jsou křesťanské hodnoty žité. Myslím si, že nám uplynulé týdny ukázaly, že cosi dobrého a velkorysého v našich srdcích je nejen u věřících, ale i u lidí, kteří se k žádné církvi nehlásí. V tom vidím, že křesťanství přineslo pravidla života a teď se ukázalo, že normální je pomáhat, vnímat potřebu druhého a neobejít ho. To plně koresponduje s evangeliem.
Jak bychom měli Velikonoce vlastně prožívat?
Je zajímavé srovnat Vánoce a Velikonoce. Vánoce jsou mnohem pochopitelnější. Když se zeptáme malého dítěte, tak ví, že slavíme narození Ježíška. To je asi lidem mnohem bližší než otázka toho, co prožíváme o Velikonocích. To, že Ježíš za nás umírá, trpí za to, za co jsme měli trpět my, taková ta zástupná oběť, to je pro nás cosi vzdáleného. Nicméně si myslím, že situace na Ukrajině nám ukázala, že Velikonoce jsou o něčem podobném. Lidé utíkají z Ukrajiny a nacházejí záchranu v jiných zemích včetně té naší. A tak je to v duchovní rovině i mezi námi a Bohem, Ježíš nás také zachraňuje z něčeho, z čeho chceme utéct, ale nemáme na to sílu.
Kterou část Velikonoc máte nejradši?
Myslím, že každý kněz prožívá Velikonoce jako vrchol liturgického roku. Mluví se o tzv. triduu, do kterého vstupujeme už Zeleným čtvrtkem večerní bohoslužbou, kdy si připomínáme Ježíšovu první mši svatou. Pak následuje Velký pátek jako den Kristova umučení, v sobotu je den mlčení, kdy Ježíš spočíval v hrobě. A v sobotu po západu slunce přichází Ježíšovo zmrtvýchvstání. Tyto tři dny k sobě neodmyslitelně patří a těžko říct, který z nich je nejsilnější. Nejradostnější je nedělní zmrtvýchvstání, ale radost se nedá prožít bez toho, aby člověk předtím vstoupil do bolesti. Církev se na to dívá jako na celek a já to také tak vidím.
Tím to končí? Protože pak by mělo přijít 50 dní radosti.
Spíš než končí bych řekl, že všechno začíná. Velikonoce nejsou na konci procesu, ale na začátku. Proto jsou pro věřícího člověka tak důležité – dávají smysl všemu, co následuje. Ve velikonoční době se pak čtou skutky apoštolů, což je taková nejdynamičtější část Bible jako celku, kde je vidět, jak Kristovo zmrtvýchvstání proměnilo Ježíšovy učedníky a nastalo obrovské rozšíření církve v tehdejší době. To je pro nás vždycky motivace, jak je možné prožívat víru i dnes. Že tam musí být jakýsi zápal, který má svůj počátek právě v období Velikonoc.
Máte pocit, že církev potřebuje další členy? Usiluje o to?
Usiluje, ale myslím, že to je nedostatečné. Nechci říct, že by to měla být nějaká agitace, že by člověk měl běhat po městě a volat lidi do kostela. Myslím, že nás Velikonoce zavazují po celou dobu života, aby se křesťan stal svědkem událostí nejen těch, které se staly před dvěma tisíci lety někde ve vzdálené zemi, ale i svědkem svého vztahu s Bohem.
Nejde o hlásání tlampači na náměstích, ale o to, aby člověk žil to, co má žít. To je velmi silné poselství, které velmi přitahuje. Zase se vrátím k Ukrajině – když pomůže jeden člověk, dostane odvahu i ten, který stojí vedle něj. A vlna solidarity nastala tím, že se do pomoci někteří lidé vrhli bezhlavě. Tak by to mělo být i s šířením křesťanství, protože podstata vztahu s Bohem má v sobě ohromnou sílu a problém je, že ne vždy žijeme věrně to, co žít máme.
