Baťa, který jí dělal poručníka, na to kývl, ale chtěl jejího nastávajícího poznat. A rozhovor obou mužů se „rychle rozvinul v dlouhou národohospodářskou debatu, která se svým rozsahem a důkladností rovnala státní zkoušce“, jak později líčil Čipera, od jehož narození letos v srpnu uplynulo 130 let a v září to bude 60 let, co v Kanadě zemřel.
Tomáš Baťa spokojeně zjistil, že proti němu sedí skutečný odborník na bankovnictví a řízení obchodu. Proto nelenil a nabídl mu místo u sebe ve Zlíně. Nejprve v účtárně, kde se Čipera rychle vypracoval na jejího vedoucího, ale tím jeho kariérní postup zdaleka nekončil.
V roce 1925 se stal jediným prokuristou Tomáše Bati, takže měl dispoziční právo k nakládání s veškerým majetkem firmy. Slovy baťovského novináře Josefa Vaňhary se stal Baťovi „nejbližším ze všech, s nimiž kdy spolupracoval, snad jen s výjimkou sestry Anny v počátcích“. Byla to ideální symbióza. Vizionář Tomáš Baťa, v jehož mysli se rodily velké projekty, a faktický generální ředitel podniku Čipera, který tyto plány pomáhal proměnit v realitu a držet je v ekonomicky únosných mantinelech.
„Tomáš Baťa mi nikdy nepřikázal určitou práci. Rozsah mé činnosti nebyl jím nikdy zvláště stanoven. (…) Z jeho dotazů o stavu různých záležitostí mi bylo jasno, za které úseky naší práce mě činí odpovědným, a těm jsem se věnoval,“ uvedl Čipera v knize Ve službách práce a lidu.
„Právě v Čiperovi nalezl T. Baťa hlavního spolupracovníka, jakého dlouho hledal, kterému mohl předat část své řídící a kontrolní práce a z nějž si vychoval pro řadu dalších úkolů spolehlivého zástupce,“ podotkl Vaňhara.
„Čiperův intelekt, manažerský talent a naprostá poctivost byly pro podnik nepostradatelné nejen za otcova života, ale i později,“ napsal ve svých pamětech Tomáš Baťa mladší.
Muž s uzavřenou povahou
Pro Čiperu se Baťa stal v dobrém slova smyslu učitelem a vzorem, jemuž se chtěl přiblížit. Imponovalo mu zejména to, jak racionálně a soustředěně přistupoval k práci a svěřeným úkolům. Jenže už nedokázal to, co Baťa: ve volném čase si užívat život, pobavit se s přáteli a uvolnit se.
„Čipera byl člověk uzavřené povahy, chladných způsobů a strohého vystupování. Neměl téměř soukromého života, neměl skutečných přátel, neměl také smysl pro humor,“ píše Vaňhara. „Patrně se domníval, že se tak musí ve svém postavení druhým jevit, že si tak zajišťuje osobní izolovanost vzhledem ke svému okolí, jakož i respekt a autoritu. Jednoho i druhého měl nakonec dostatek, stálo jej to však většinu těch příjemnějších stránek života.“
Starosta Zlína a ministr veřejných prací Dominik Čipera si nechal postavit vilu v anglickém stylu v letech 1939-1942 na Burešově.
Mezi jeho bližší přátele patřil architekt František Lýdie Gahura, do jehož podkrovního ateliéru si chodil odpočinout a povykládat. Jinak žil zejména prací pro firmu. Byl bystrý a důsledný, rychle rozhodoval a svá rozhodnutí nikdy nevzal zpět.
„Čipera mi připadal strohý, věcný, přísný, s naprostým odstupem, vlastně jsem jej nikdy neviděl se usmát. Měl chladný rozum, velký přehled a o jeho rozhodnutí se nediskutovalo. Při své přísnosti však byl vždy noblesní a charakterní. Při jednání s lidmi se nikdy nesnížil k malosti a promyšlenému sekýrování lidí. Proto si uchoval vážnost, respekt, byl jedním ze sloupů podniku, rozvážný, spolehlivý a na výši,“ popisoval jej Inocenc Krutil v knize Nevšední osudy Baťova exportéra.
Čiperovu vilu čeká rekonstrukce. Pak nabídne kulturu pro všechny generace |
Muž s ocelově šedýma očima za bezobroučkovým skřipcem a pronikavým hlasem platil za klíčovou kapacitu podniku. Sám říkal, že firma Baťa nemá zájem o lidi, kteří chtějí vydělat pár tisíc, ale o ty, kteří vydělávají miliony. A toho se držel i on. Jeho láska k černým číslům a úzkostná péče o ekonomiku koncernu v mezích byla pověstná. Byť někdy to až přeháněl.
Stalo se například, že mu pracovníci stavebního oddělení v čele se stavitelem Sehnalem předkládali ke schválení projekt na výstavbu obchodního domu v nejmenovaném městě. Čipera si nechal vše vysvětlit, vzal tužku, v půdorysném plánu budovy škrtl dva z řady nosných betonových sloupů, které držely celou osmipatrovou konstrukci, v rozpočtu za ně odečetl 20 tisíc korun a papír pak podepsal.
„Za dveřmi jsem chytil Sehnala za loket a ptal se ho, jaký je to nesmysl, proč se nebrání, vždyť takhle ten dům přece nemůže stavět. Odpověděl: ‚To já přece vím a Čipera to ví také, že ty sloupy tam být musí. My je zaplatíme z režie, to on se jen nechtěl s námi dohadovat, že jsme si napočítali vysokou účast‘,“ vzpomínal Vladimír Krejčí, tajemník Jana Antonína Bati.
Za chladným zevnějškem se však skrývalo dobré srdce. Svědčí o tom příhoda, kterou Krejčí popisuje ve svých vzpomínkách. Když jednoho ze zaměstnanců cestou z oběda srazilo u bran závodu nákladní auto a přišel kvůli tomu o nohu, pojišťovna mu odmítla platit rentu s tím, že nešlo o pracovní úraz.
Čipera žádal v právním oddělení vysvětlení, a když mu byl předložen text zákona, naštvaně prohlásil: „A vy nevidíte, že ten zákon je špatný? To máme pěkné právní oddělení!“ Firemní právníci začali s intervencí v Praze a do půl roku byl přijat zákon, podle něhož pojišťovna podobné případy již nemohla odmítnout. A údajně došlo i k revizi případu onoho zlínského nešťastníka.
Cesta ze Zlína do vlády
Čiperova role ještě vzrostla po roce 1932 a tragické smrti Tomáše Bati při letecké havárii v Otrokovicích. Postavil se místo něj do čela Zlína jako starosta. A co především, jeho znalosti a schopnosti pomohly konsolidovat firmu v těžkých časech ekonomické recese a zásadní personální změny v jejím čele.
„Jeho rozsáhlá průmyslová organizace mohla pokračovat jen řídící činností jisté formy brain trustu, jehož formální hlavou byl sice nevlastní Tomášův bratr Jan Antonín, v němž ale soudnost, rozvaha a zkušenosti spolu s odpovědností za rozhodování spočívaly na Dominiku Čiperovi, Josefu Hlavničkovi a Hugo Vavrečkovi,“ zmínil Vaňhara klíčové baťovské ředitele ve 30. letech.
Zlín zahalil velký smutek. Tomáše Baťu před 90 lety oplakávaly tisíce lidi |
Tomášova nástupce dokázal Čipera umně usměrňovat při někdy až velikášských nápadech, jindy však zase bez problémů přijal jeho zajímavé myšlenky a klestil jim cestu dopředu. V soukromí si přitom příliš nerozuměli. Jeho svět čísel se míjel s Janovou láskou k umění.
„Jan Baťa byl na rozdíl od strohého počtáře a přísného ekonoma Dominika Čipery osobnost do značné míry romantická a v podstatě dobrosrdečná, se smyslem pro pohodu rodinného života, a dokonce i pro psaní veršů a pro písničku za vlastního doprovodu tahací harmoniky,“ vzpomínal Krejčí.
Firma Baťa před druhou světovou válkou expandovala po celém světě, na čemž měl právě Čipera velkou zásluhu.
„Včas odhadl, že společnost již dospěla do stadia, v němž bude zapotřebí výborně vzdělaných obchodních zástupců se špičkovými znalostmi bontonu, kteří ji budou reprezentovat v nejvyšších zahraničních kruzích,“ vysvětlila Monika Pečková v článku o Čiperovi, jenž vyšel v edici Člověk na Moravě v první polovině 20. století.
Nová vláda generála Alois Eliáše. Na sn. zleva – ministr sociální a zdravotní správy dr. Vladislav Klumpar, ministr veřejných prací Dominik Čipera, ministr průmyslu, obchodu a živností Vlastimil Šádek, ministr školství a národní osvěty Jan Kapras, předseda vlády Alois Eliáš, ministr zemědělství Ladislav Feierabend, ministr financí Josef Kalfus, ministr spravedlnosti Jaroslav Krejčí, ministr dopravy Jiří Havelka
Tomáše Baťu nahradil také v čele zlínské radnice. „Příkladem jeho prozíravosti je například seskupení menších obcí pod Zlín jako správní centrum, což napomohlo rozvoji a také vzneslo význam Zlína,“ líčí Pečková.
Čiperovy schopnosti neunikly ani československé vládě a v těžké době podzimu 1938 byl jmenován ministrem veřejných prací. Zůstal jím až do ledna 1942, působil tedy i v protektorátních vládách Berana a Eliáše. Je až neuvěřitelné, že i v tak exponované funkci potají a významně podporoval odbojové aktivity, osobně pomohl stovkám perzekvovaných a pronásledovaných lidí. Přitom byl v hledáčku gestapa, a i proto se snažil zůstat nenápadný, což odpovídalo jeho uzavřené povaze.
„V okruhu svých známých a přátel, ke kterým měl důvěru, se svěřoval: ‚V těchto těžkých chvílích nemůžeme být hazardéry. Chceme-li pomoci našim lidem přetrpět tuto dobu, musíme sloužit, ne vyklidit pole.‘ A tento přemýšlivý muž s vrozeným diplomatickým talentem bere na sebe často víc, než musí, dělá kompromisy, a to i za cenu, že mu to po válce nezasvěcení vyčtou,“ napsal spisovatel Jaroslav Pospíšil v knize Hyeny.
Vězení po nástupu KSČ předešel emigrací
Po skončení ministerské mise v Praze se vrátil do Zlína, kde nadále působil ve vedení továrny a podporoval odboj včetně Slovenského národního povstání. A nebylo to jen z firemních peněz, ale i osobních úspor. Až do roku 1944 působil i jako starosta města, jeho třináct let v této funkci je dodnes stále nepřekonaný rekord.
Dominiku Čiperovi bohužel nebylo dopřáno prožít klidný závěr života. Jak se asi cítil, když v květnu 1945 poslouchal útočný projev komunistického soudruha Kijonky, který máchal rukou směrem k osmé etáži mrakodrapu, kde měli kanceláře šéfové podniku, a vykřikoval: „My už si s pány z té etáže poradíme!“? Od nové podnikové rady dostal zákaz vstupu do podniku a později byl na dva měsíce zatčen, což zhoršilo jeho zdravotní stav. V dubnu 1947 byl u Nejvyššího soudu zproštěn obvinění z kolaborace, ale s nástupem komunistů v únoru 1948 věděl, že jeho dny v rodné zemi jsou sečteny a nový režim jej bude perzekvovat. Svolal proto rodinné setkání i s již dospělými syny a nadhodil téma emigrace.
Diplomat, novinář, Baťův rádce. Havlův děda Vavrečka byl renesanční muž |
„Můj otec nám řekl, že už je starší, že jeho život už je prakticky za ním, že je to hlavně na nás s bratrem, kteří máme svoje životy před sebou. Řekli jsme, že chceme ven,“ vzpomínal syn Jan Čipera pro Paměť národa. Rodina tak odešla do Kanady, byť to bylo složitě a nadvakrát. Komunisté pak Čiperu v nepřítomnosti a ve zmanipulovaném procesu odsoudili k patnácti letům vězení za to, že údajně „v době zvýšeného ohrožení republiky podporoval nacistické a fašistické hnutí“. Kromě toho jeho majetek propadl státu.
V Kanadě spolupracoval s Tomášem Baťou mladším na rozvoji firmy Bata Shoe. Začínal od nuly, všechno jeho jmění zůstalo v Československu. „Důležité bylo mít možnost pracovat. Nebrali jsme to jako drama, měli jsme práci a plat. Frustraci jsem nepozoroval,“ vyprávěl syn Jan.
Dominik Čipera zemřel 3. září 1963 ve věku 70 let a na jeho pohřeb se sjeli baťováci z celé Kanady. V Česku byl plně rehabilitován až po roce 1993. Ve Zlíně po něm zůstala vila v místní části Burešov, která byla postavena v roce 1942 podle návrhu architekta Vladimíra Karfíka. Vlastní ji Zlínský kraj, který připravuje její velkou proměnu v kulturní a kreativní centrum.
