„Největší zájem je o komedie. Lidé se chtějí bavit a nezajímat se o jiné starosti,“ říká Ján Žiak, šéf Agentury September, která v lednu na Malé scéně nabídne francouzskou komedii A do pyžam! s Lukášem Langmajerem a Lucií Zedníčkovou či romantickou komedii (nejen) o ženách Perfect Days, v níž se představí Lenka Vlasáková nebo Jan Dolanský.
Velkou poptávku po divadelních inscenacích hlásí i jinde. Lidé chodí nejen do Městského divadla ve Zlíně či Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Lákají je také menší prostory v jejich městech a obcích.
Dobře to vědí například v Kroměříži, kde mají podzimní a jarní sérii představení. Vždy obsahuje kolem pěti her a bývá vyprodaná. Cena se pohybuje od 2 100 do 2 400 korun. I tady přitom čekali, co s publikem udělá koronavirová pandemie či obecně zdražování.
„A byli jsme mile překvapení, že se divadlo pořád drží,“ pochvaluje si Pavel Sedláček, ředitel Domu kultury Kroměříž.
Pro návštěvníky je atraktivní také možnost podívat se zblízka na populární tváře, které znají z televizní obrazovky nebo filmových pláten. Do regionu často jezdí třeba Simona Stašová, Eliška Balzerová, Bára Hrzánová, Petr Nárožný či další. „Někdy mají kratší turné na Moravu, během tří dnů odehrají tři představení ve třech městech a pak se vracejí do Prahy. Jindy tady i nocují, takže jim zajišťujeme nocleh,“ podotkl Žiak.
Zlínské divadlo uvede hru Dub. Je pro dva herce, děj ale zná jen jeden |
V Kroměříži měla obrovský ohlas hra Špinarka v podání Divadla Petra Bezruče, oblíbené jsou muzikály. „Jen musíme občas hercům z Prahy připomenout, že je tady velký sál a musí mluvit pořádně nahlas. Někdo je zvyklý na komornější prostory a návštěvníci pak píší, že špatně slyšeli. Ale zatím si všichni dali říct,“ směje se Sedláček.
Herci mohou na východní Moravě očekávat nejen plný sál, ale často i dárky v podobě vína, koláčků a jiných pochutin. „Mnozí lidé na ně čekají po vystoupení, chtějí se s nimi vyfotit, potkat či potřást rukou a poděkovat jim za to, že jim svými filmy či rolemi dělají radost,“ všiml si Radek Srnec, šéf Domu kultury v Uherském Brodě.
Také tady mají vždy plno a v kurzu jsou lehčí kusy. „Dáváme ale i náročnější program. Například hra Klára 3847 aneb Příliš mnoho hvězd, což je příběh autorky, která přežila holocaust. Dělali jsme ji dopoledne pro školy a na odcházejících studentech bylo poznat, že to na nich nechalo stopu,“ řekl Srnec.
Do Karolinky jezdí divadelní autobusy
Zájem je nejen o profesionální soubory z metropole. Živá a zajímavá je i lokální scéna. Například vsetínské Divadlo v Lidovém domě má pravidelně vyprodáno. Osvědčila se mu dramaturgická strategie mít v repertoáru známé hry jako Amadeus, Sluha dvou pánů a také spolupráce se současnými studenty a čerstvými absolventy Divadelní fakulty JAMU v Brně.
„Ve Vsetíně fungujeme od roku 2002 a od té doby jsme nachystali dvaadvacet celovečerních premiér,“ podotkl předseda a dramaturg divadla Pavel Rejman. „Po opravě dostal náš sál parametry opravdového divadla, což k zážitku přispívá. A můžeme dělat hostující představení jiných divadel,“ dodal.
Limonádový Joe se vrací, slavná role Tornádo Lou je pro herečku pocta |
Podle něj je divadlo fenomén, který se pořád drží především u starší a střední generace. „Lidé jsou zvyklí jezdit autobusem na představení ve Zlíně, kde mají předplatné, ale rádi se přijdou podívat i na hry doma ve Vsetíně,“ zmínil Rejman.
Nebo mohou vyrazit do nedaleké Karolinky, kde má svůj domov Valašské národní divadlo. A zájem je tak velký, že vypravuje divadelní autobusy na trase Vsetín – Karolinka a zpět. „Jezdí vždy hodinu před začátkem představení z autobusového nádraží ve Vsetíně a zastavuje na každé zastávce po trase. Pro lidi z obcí na trati je to vítaná možnost, jak se bez potíží dopravit na divadlo a pak zase domů,“ líčí pořadatelka Marie Chovanečková.
Inscenace pražských souborů sem míří většinou jednou za pět týdnů. „Oblíbené jsou komedie, ale nesmí to být žádné řehtačky nebo hlouposti,“ popisuje Chovanečková, která vyzdvihuje sociální aspekt divadelních her.
„V Karolince je to společenská událost. Muži i ženy se mohou pěkně obléct, potkají se se známými, pozdraví a povykládají. Jsem obecně moc ráda, že i po covidu se lidé na vesnicích pořád scházejí a sdružují. A ještě lépe, když je to v souvislosti s kulturou, a ne třeba jen v hospodě u piva,“ zmínila. „Je vidět, že v Česku máme ke kultuře pořád vztah, který se dědí z generace na generaci. I v době sociálních sítí si děti čtou a chodí s rodiči do divadla. Amatérské divadlo má navíc v regionu hluboké kořeny, což je poznat.“
