Design je považovaný za pomyslné rodinné stříbro zlínského regionu. Současní designéři za to vděčí sochaři a pedagogovi Vincenci Makovskému i pozdějšímu pedagogovi a průkopníkovi zcela nového oboru tvarování strojů a nástrojů Zdeňku Kovářovi, kteří byli součástí Baťovy Školy umění.
Zlínský průmyslový design sbíral ocenění na světových soutěžích, naučil výtvarníky spolupracovat s konstruktéry ve fabrikách a dnes se řada místních firem a absolventů zlínské školy může pochlubit mezinárodním úspěchem.
„Zabýval jsem se i plány rozšíření a rozvoje výuky, které měli v 80. letech rozpracované, a trhalo mi to srdce. Kvůli nevstřícnosti režimu se nic z toho neuskutečnilo,“ prohlásil Vít Jakubíček z Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, jeden z kurátorů výstav, které historii a současnost tohoto oboru přibližují.
Pro člověka je sto let velmi dlouhá doba, co znamená pro obor designu?
Strašně moc. Vývoj designu jde strašně rychle dopředu. Předtím, než se před 15 lety objevil iPhone, tak jsme v mobilu nepotřebovali webové stránky, mapy, přehrávač. Design je spojený s vývojem techniky a technologií, musí s matérií pracovat, a buď jde cestou nejprogresivnější, nebo cestou inspirace v minulosti. Proto děláme i tyto výstavy, protože některé otázky staré desítky let se třeba nedořešily a jsou aktuální i dnes.
Například?
Před těmi sto lety design v podobě špatně navrženého nástroje zraňoval fyzicky a zanechával mozoly na rukou. Dnes v nás zanechává psychické stopy kontakt se špatným digitálním designem. Design stále úplně nepomáhá a někdy nás zotročuje tím, jak je navržený. Mnohdy jsou i dnešní věci navržené tak, aby se vyrobily co nejjednodušeji, nejekonomičtěji, a pak se co nejdráž prodaly.
Stejný úkol dostal i sochař Vincenc Makovský, když ho na konci 30. let do Zlína povolala firma Baťa jako učitele nově vznikající Školy umění. Je to tak?
Firma vyráběla stroje a chtěla, aby lépe vypadaly, a tudíž se lépe prodávaly. Dřívější design baťovských strojů byl konstruktérský, strojařský, tvarově neucelený, člověk nevěděl, kam sáhnout, aby si neublížil. Makovský naopak viděl formy v jakési nadsázce, jeho stroj byl kompaktní a člověka intuitivně vedl. To je jedna z charakteristik designu – dělat věci ucelené, hezčí. Design má prostě být sexy a na srovnání strojů před Makovským a po něm je to vidět.
Jak tehdy vypadala spolupráce konstruktérů Baťovy továrny s akademickým sochařem Makovským?
Úplně to nedopadlo. Makovský měl tvarově upravit revolverový soustruh. On to udělal, na V. Zlínském salonu, což byly přehlídky umění, měl velký ohlas. Ale firma ho vyrábět nezačala. Konstruktéři jako by to nepochopili, tvarování zjednodušili, a stroj tím pádem nemohl fungovat. Pak přišla válka, po ní znárodnění a centralizace podniků. Tehdy se ze Zlína přesunul vývoj strojů do Sezimova Ústí a tady už se tyto obráběcí stroje nevyráběly.
O designu ve zlínském regionu však mluvíte ještě před příchodem Makovského. Proč?
Protože se jím zabývala už firma Baťa. Baťovci jezdili do Spojených států amerických a západní Evropy na veletrhy, navštěvovali firmy, sbírali katalogy, dívali se, jak to dělají jinde. V jednom časopise pak objevili fotografii sádrového modelu soustruhu. Proto se rozhodli oslovit sochaře, který umí něco podobného. Našli Makovského, který nebyl příliš uzavřený do umění a výzvu tvarovat stroje přijal.
Vít JakubíčekPracuje jako kurátor sbírky designu v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně a odborně se věnuje především dějinám architektury a designu 20. století. Zaměřuje se zejména na problematiku zlínské Školy umění, historii průmyslového designu a její významné osobnosti. Mimo jiné je autorem výstav Rozum versus cit: Zlínský průmyslový design 1918–1958 a Rozum versus cit: Zlínský průmyslový design 1959–1992. 100 let zlínského designu |
Mají to dnešní designéři těžší, protože za socialismu fungovalo národní hospodářství?
Ono právě mnohdy nefungovalo. Proto návrhy Makovského i jeho žáka Zdeňka Kováře zůstaly jen ve stadiu návrhů. Do praxe se neposunuly, přestože o ně podniky měly zájem. To bylo paradoxní. Kovářovy nůžky chtěla v první polovině 50. let vyrábět jedna západoněmecká firma a opravdu se o přesunu sériové výroby vážně uvažovalo. Ale politické rozhodnutí bylo jiné a zůstalo tak jen u několika funkčních prototypů.
Tehdy také ve Zlíně skončila Škola umění, je to tak?
To bylo destruktivní období pro zlínský design. Tehdejší ministr rozhodl, že školu přestěhují do Uherského Hradiště. To byla strašně těžká doba, protože ve Zlíně už byla navázaná spolupráce se Svitem, ZPS a dalšími. V Hradišti toho průmyslu zase tolik nebylo, a i když se jim podařilo napojit na kunovický Let nebo Tatru Kopřivnice, Kovář se stále snažil o návrat do Zlína.
Připomeňme, že Zdeněk Kovář předtím ve Zlíně v roce 1947 založil zcela nový obor Tvarování strojů a nástrojů. Jak se k tomu dostal?
U firmy Baťa se vyučil strojním a ručním ševcem. Pak studoval na Škole umění sochařství a stal se součástí pedagogického sboru. Věděl, jaké stopy zanechávají na rukou dělníků nástroje, jak je deformují, a snažil se to zlepšovat tak, aby práci zjednodušovaly. Díky svým zkušenostem byl schopný vytvořit zcela nový obor, který neměl obdoby a který se sem chodili učit lidé z celé republiky. Považujeme ho za zakladatele výuky průmyslového designu. Zároveň dokázal ustát tlak na přesunutí ateliéru do Prahy pod Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (VŠUP). V roce 1959 se školu podařilo vrátit do Zlína jako detašované pracoviště VŠUP.
Změnil se pohled na designéry poté, co si Kovář ze světové výstavy Expo v Bruselu v roce 1958 přivezl několik ocenění?
Určitě měli argument, že obor má úspěch. Podniky sice vyráběly pro náš trh, ale export je zajímal a to byla motivace, proč designéry oslovit a dát výrobkům nový look, který by byl úspěšný i jinde. Ale důležité také bylo, že se v 60. letech začal design v Československu podporovat institucionálně. Každý rok se oceňovala designérská díla a pro podniky to začalo být atraktivní. Ve zlínském regionu byla navíc provázanost s podniky úzká, a to i díky Kovářovým kontaktům. Studenti tak mohli dělat třeba návrh elektrické lokomotivy pro Škodu Plzeň nebo nový tvar traktoru Zetor. Absolventi zlínské školy se prosadili u významných značek – Narex, Meopta, Tesla, Sigma, Elitex a podobně. Konala se tady i mezinárodní sympozia se zahraniční účastí.
Co se změnilo vznikem „umprumky“, tedy zařazením oboru do vysokoškolského vzdělání?
To bylo důležité. Do Zlína přišli pedagogové s odlišným pohledem na design, než měl Kovář, a tím se obor ještě více rozšířil. Plány byly velké. Ze Zlína mělo být centrální výzkumné pracoviště pro východní blok, jehož náplní mělo být i řízení průmyslového designu v ČSSR. Chtěli otevřít ergonomickou laboratoř, což by byla velká věc, v 80. letech chtěli také vytvořit samostatnou fakultu designu. Měli to promyšlené i personálně. Ale kvůli nevstřícnosti režimu se nic z toho neuskutečnilo. Kovář byl po roce 89 vnímaný jako prorežimní osobnost, školu také opustil. Ale myslím si, že kdyby nebyl tak neústupný Valach, tak škola ani nevznikla.
VýstavyVýstava designu firem ze Zlínského kraje a výstava absolventů designu UTB a VŠUP je k vidění v 61. budově až do 1. června, denně od 10 do 18 hodin. Výstava historie zlínského designu je přístupná v 15. budově od 10 do 18 hodin. |
Byla chyba, že ve Zlíně v roce 2012 škola skončila?
Problém byl spíše logistický, kdy sem museli pedagogové z druhého konce republiky jezdit na zkoušky. Vedle toho se začala rodit Fakulta multimediálních komunikací a přirozeně ji nahradila. Řešila nejen průmyslový design, ale i návazné obory. Myslím, že uzavřením školy zlínský design zásadně neztratil, možná se posunul do jiné roviny. Fakulta je teď oborově tak široká, že kdyby to fungovalo ideálně a všichni se spojili, dodají kompletní produkt od vytvoření návrhu až po jeho marketing.
Je na regionálním designu vidět, že má za sebou stoletou historii?
Určitě ano. Jen si vezměte, že v 90. letech až do roku 2012 tady několik let byly dvě školy designu. A ani dnes nenajdete jinde v Česku akce, které tady škola pořádá, jako jsou výstavy studentského designu Zlín Design Week. Naši studenti jsou také zvyklí se v hojné míře účastnit soutěží i na mezinárodní úrovni a také získávají ocenění. Například v soutěži Best in Design.
Jak si v oblasti designu stojíme ve srovnání se zbytkem republiky?
Obstojně. Zlín má řadu geografických nevýhod, jsme poslední zatáčkou před Slovenskem, bez napojení na dálnice. Ale dnešní doba už komunikuje jinými způsoby a možná to zmíněné klišé o Zlíně už neplatí. Navíc, když se podíváte na některé firmy, jsou už na světové úrovni.
