„Že se tak hlúpě můžete ptát,“ reagovala olympijská vítězka se smíchem na otázku, jak moc je ještě cérkou ze Slovácka.
„To je základ mého života. Když jsem byla před Vánocemi v nemocnici, byli za mnou moji krajané z Vacenovic. Tam se narodili mí rodiče a odtamtud pocházíme. Tam jsou moje kořeny,“ vykládala čtyřiadevadesátiletá Dana Zátopková, kterou před vánočními svátky pustili domů po operaci zlomeného krčku stehenní kosti.
Jak se tyhle kořeny projevují?
Co ve mně zůstalo z Moravy, by musel posuzovat někdo jiný. Ale myslím si, že základ mé povahy, pohostinnost a dobrý vztah k lidem pochází z Moravy. U nás se vždycky říkalo: Mít dobrého souseda je lepší než podebraná pata.
Bývalý zápasník a olympionik Karel Engel, který se o vás stará, prohlásil, že jste moravský šetřílek. Jak to myslel?
Naše rodina pochází z malorolnických vrstev a mezi námi nikdy žádní boháči nebyli. Také jsem zažila válku a kolikrát jsme měli k obědu jenom chleba s marmeládou. Ale to si vůbec nestěžuju, že bych neměla co jíst. Lidi byli na tom hůře než my. Nemám ráda takové haurovství, které mají v sobě tak trochu Pražáci. My z Moravy jsme skromnější, jsme zvyklí vyrůstat v skromnějších podmínkách – a to ve vás zůstane.
Dana ZátopkováNarodila se pod dívčím jménem Ingrová 19. září 1922 v Karviné, ve stejný den jako její pozdější manžel Emil. Většinu mládí prožila na Slovácku, gymnázium vystudovala v Uherském Hradišti, válku strávila v Buchlovicích. Proslavila se jako olympijská vítězka v hodu oštěpem v Helsinkách roku 1952, o osm let později přidala olympijské stříbro v Římě. Dvakrát vyhrála mistrovství Evropy, držela světový rekord. S týmem Uherského Hradiště se stala také házenkářskou mistryní republiky. Po kariéře působila v Mezinárodní atletické federaci a dosud je aktivní členkou českého olympijského hnutí. |
Jak vzpomínáte na mládí na Slovácku?
Měla jsem velice krásné dětství i dospívání. Skoro celé jsem ho strávila na Slovácku, měla jsem strašně ráda slovácké zvyky. Mamka vyšívala, uměla malovat. To ve mně zanechalo úctu k lidovému umění, lidovým písničkám, cimbálovce. Kdybych nebyla takový divoch a nehrála házenou, tak druhá moje touha byla dostat se do nějakého lidového souboru a moct tam tancovat čardáš.
Aspoň chviličku jste v nějakém souboru nebyla?
Ne, protože tehdy to ani nebylo zvykem. Všechny lidové zvyky jsem viděla ještě doopravdy, a ne na jevišti nebo na Strážnických slavnostech. Mohla jsem se toho zúčastnit – svatby, krojované bály, tancovačky... Lidové písničky jsem dokonce sbírala, sešit jsem vyšperkovávala slováckým malováním. Mám asi pět set sesbíraných písniček. Některé už moc lidí ani nezná, jsou vzácné. To v člověku zanechá i vlastenecký postoj k zemi, kde žije.
Takže vaším pravým domovem je pořád Slovácko?
Mí rodiče pocházeli od Kyjova, ale žili jsme dlouho v Uherském Hradišti. Tam se cítím více doma. Nejkrásnější vzpomínky mám na louky, které se táhly od kasáren k Jarošovu. Chodili jsme tam po dešti sbírat žampiony. Za kasárnami tekla Morava, tam jsem se naučila plavat. V Uherském Hradišti bylo daleko více možností k zájmové činnosti. Do Vacenovic jsme pak jezdili jako děcka za tetičkami, sestřenkami.
Pokračovala jste v lidových zvycích, které vás maminka naučila, i jako sportovkyně?
Vyšívala jsem moc hezky, malovala jsem také pěkně, i když mamka byla lepší. Velice mě to bavilo, takže jsem to podědila. Slovácko mě vzalo tancováním, písničkami, muzikou. Folklor pořád obohacuje můj život.
Máte na Slovácku ještě příbuzné?
Najdou se, ale už jsou rozprchlí. Blízká rodina vymírá. Je mi 94 let a žiju v lese, ve kterém se často kácí. Každou chvilku některý z mých příbuzných zmizne.
Fotogalerie |
Hlásí se k vám?
Je těžké s nimi udržovat styk, protože přátelství musí mít svůj podklad. Nestačí říct, že jsme rodina, tak se sejdeme. S některými příbuznými, kteří mi jsou sympatičtí, se vídáme. Ale vždycky je tam základ ve společných zájmech.
Kdy jste byla naposledy na Moravě?
V září, týden předtím, než jsem si zlomila krček. Jezdím tam každou chvíli, občas se tam běhá. Startujeme závody v Mikulčicích, z Kopřivnice do Rožnova pod Radhoštěm, protože Emilova rodina pochází z Valašska.
Chtěla jste se někdy vrátit z Prahy na Moravu?
Takové myšlenky jsem nikdy neměla. Život má člověk jenom jeden a kolem sebe navazuje klubko přátel, kamarádů, spolupracovníků. Obyčejně vás zavane život za láskou, prací, zájmy. A jestli to bylo daleko od Slovácka, tak to se nedá nic dělat. Můžu si akorát potichu zazpívat: Kdo to henkaj jede, má koníčky hnědé. Je potřeba se přizpůsobit, abyste žil, neživořil, měl se fajn a měl hodně přátel.
Když jste odcházeli s Emilem po válce z Moravy do Prahy, bylo to pro vás těžké?
Když je člověk mladý, tak na to nehledí, kde se ocitne. Spíše hledí na to, aby žil v místě, kde vidí prosperitu svého života a kde je schopný uplatnit svůj talent. Život je tak zajímavý a pestrý, že se mu člověk má věnovat ze všech sil.
Jak brali rodiče, že jste od nich tak daleko?
Moje maminka byla velmi skromná. Když se na to dívám zpátky, tak si říkám: Chudinka, ta byla hodná. Pořád stála trochu bokem a někde na mě myslela. V klidu na mě čekala, jestli budu mít chvilku času, abych se u ní zastavila. To mě teď mrzí. Vím, že hodně toužila, abych se doma objevila častěji. Jenže když je člověk mladý, hledí hlavně, aby jel po cestě, kterou si vybral, a aby jel úspěšně.
Na co jste si ve velkoměstě musela nejvíce zvykat?
Na vztahy mezi lidmi. Tady jsou jinačí než na Moravě. Nejsou tak sousedští, ale jsou zase bystřejší. Řekla bych, že se více vyznají v životu. Mezi Pražáky a Moraváky panuje určitá rivalita, ale je potřeba to brát velkoryse a spíše si z toho dělat legraci, protože to jsou prkotiny.
Poznali na vás hned, že jste ze Slovácka?
To na mně poznají doteď, protože říkám: Já su, ne já jsem.
S Emilem jste se brali 24. října 1948. Mělo datum nějaký význam?
Žádná symbolika to nebyla. Oba jsme se narodili 19. září, a tak jsme chtěli svatbu také 19. září. Byli jsme tehdy v časovém tlaku, protože jsme oba závodili, hlavně Emil. Bylo po olympiádě v Londýně a Emil tam na atletickém nebi celkem zazářil. Stal se populárním a měl strašně moc pozvánek na různé akce. Chtěl a musel se jich zúčastnit. Běhal, aby se ukázal lidem. Svatbu jsme proto několikrát odkládali.
Měli jste ji v uherskohradišťském kostele. Přitom ani jeden jste nebyli vyloženě věřící.
Já jsem byla svobodomyslný člověk, nebyla jsem tak nábožensky vyhraněná jako mamka. Ta byla katolička, opravdová. Zajít do kostela bylo pro ni svátkem. Místem, kde se dalo rozjímat, kde byla se svými myšlenkami sama nerušená. Emilovi to bylo jedno, ten byl neznaboh. Já jsem byla v jejích očích také neznaboh a také mně bylo jedno, kde se vezmeme. Tehdy se většinou oddávalo v kostele. Původně jsme se chtěli vzít v tichosti ve Vacenovicích, ale lidi brblali, že nepojedou někam do tramtárie.
Svatbu jste měli půl roku po seznámení. Hned jste věděli, že k sobě patříte?
Brali jsme se z lásky. Někteří se berou z prospěchu, jiní z touhy po určitém zajištění nebo pořádku v životě.
S Emilem jste vytvořili populární pár, každý vás znal. Neobtěžovalo vás to?
Jak člověk vynikne nad úroveň normálnosti, tak musí dávat pozor, o čem mluví, jak se chová. Je v zorném úhlu kritiky. Anebo musí počítat, že mu lidé do toho budou kecat.
Jak jste snášeli ztrátu soukromí?
Po olympiádě v Helsinkách, kde jsme měli oba velký úspěch, to už někdy dost lezlo na nervy. Člověk nesměl každému otvírat, povídat s každým. Museli jsme si dávat pozor na novináře. Rozdělili jsme je na dobré a vypočítavé.
Byla jste úspěšná házenkářka. S uherskohradišťským týmem jste vyhrála republikový titul. Co vás pak přivedlo k oštěpu?
Náhoda. Na studentském atletickém kurzu u Třeboně mě k němu přemluvila kamarádka Soňa. Aby jí uznali zápočet z oštěpu, potřebovala druhou, jinak by jí neplatil. Hodila jsem daleko, pak jsem vyhrála mistrovství republiky. Když jsem pak poprvé házela u nás v Hradišti, omylem jsem trefila slepice, správce hřiště mě pak hnal. (usmívá se) Oštěp mě chytl. Je to technicky těžká disciplína. Zajímalo mě, jestli se ho naučím.
Začala jste házet ve 24 letech a vyhrála olympiádu. Myslíte, že se to může opakovat?
Dnes je jiná situace. Tehdy bylo po válce, během níž se ve sportu trochu zastavil čas. Ring byl volný. Začala jsem házet v pravý čas, nebylo tolik soupeřek. Oštěpařky byly akorát v Evropě, jinde nebyl oštěp tak oblíbený a vyvinutý.
Nemrzí vás, že neházíte teď, když je lepší finanční ohodnocení sportovních úspěchů?
Ne. Je jiná doba, jiné podmínky. To se nedá srovnávat. Dříve vyhrávali běhy Nurmi, Emil, dnes kluci z Afriky. Sportovci si přijdou na peníze, ale také jejich příprava stojí větší peníze. Je více diváků, kteří platí vstupné. Tím všechno narůstá, to patří k vývoji.
Základní škola ve Zlíně nese jméno vašeho manžela Emila. Jste s ní v kontaktu?
Moc ne. Nejlepší kontakty máme se sportovním gymnáziem v Ostravě. Sledujeme vývoj, jestli mají dobré trenéry, kteří sportovci jsou dobří. Peníze, jež dáte na sport dětí ve škole, se nikdy neztratí. Ale ke Zlínu mám vřelý vztah. Je to můj kraj, není daleko od Uherského Hradiště. Ve Zlíně jsem oštěpařsky vyrostla. Navíc jsem se tam na závodech seznámila s Emilem. Ve Zlíně bylo po válce dost dobrých atletů. To je vždycky kvalitní základ, aby vyrostl nějaký úspěšný sportovec.
Co vám teď dělá největší radost v životě?
Velice mě třeba potěšilo, když mi přišli zazpívat do nemocnice krajané z Vacenovic. A jedno je hrozně důležité. Aby člověk žil férově, aby tady zanechal nějakou stopu a hlavně dobrý dojem. To přináší dobrý pocit uspokojení, že tady nežil zbytečně. To se mi, myslím, snad povedlo. (usmívá se)
Dana na červnové autogramiádě. Vychází druhá kniha o Zátopkových (více zde):
