Vztah k práci se dřevem podědila po tatínkovi, který se výrobou dřevěných hraček i nástrojů živil.
„Doma jsem to tedy samozřejmě měla stále před sebou, ale já se tomuto oboru vlastně nikdy věnovat nechtěla,“ přiznává Kvasničková. „Mám vysokou školu a myslela jsem, že se budu věnovat úplně jiné činnosti. Když už ale otci docházely síly a později zemřel, tak mi to přece jenom nedalo.“
Spolu s tehdejším manželem přebudovali dílnu ve Chvalčově a pokračovali v tom, co vyráběl její tatínek. Byly to například dřevěné vařečky či hračky. Navázali také na spolupráci s rožnovským Valašským muzeem v přírodě, kam jezdili a výrobu předváděli.
„Tehdy se jezdilo po jarmarcích, byli jsme oblečení v krojích a ukazovali lidem, co taková práce obnáší,“ vypráví Kvasničková, která také šest let předsedala celorepublikovému sdružení řemeslníků a lidových výrobců.
Řemesla nenecháme umřít, rozhodli se na Valašsku. A zapojili děti |
To, že se této náročné práci věnuje žena, dříve nebylo úplně obvyklé. „Dnes už je to trochu jinak, předtím to běžné nebylo, občas se na mě koukali,“ usmívá se. „Já jsem navíc o oboru nevěděla úplně všechno, trvá dlouho, než se to naučíte. Po otcově smrti jsem byla hozená do vody. Ale musela jsem se tvářit, že všechno umím.“
Dnes ve chvalčovské dílně za pomoci spolupracovníků vyrábí třeba dřevěné vařečky, vidličky, kleště či misky. K tomu hračky jako káča, hopík nebo čamrda.
„Nově jsme začali dělat dřevěné hračky z lipového dřeva bez povrchové úpravy, mají atesty pro děti od nultého roku věku,“ upozornila.
Každý druh dřeva je něčím výjimečný
K tomu vytváří například chaloupky, sekyrky „valašky“ nebo štípané holubičky. Výrobní postupy se na ně dědí z generace na generaci.
K práci používá dřevo z místních zdrojů. Když někdo pokácí švestku, ořech nebo třešeň, nechá si z nich nařezat fošny, které pak zpracovává. Vyrábí však z různých druhů tvrdého dřeva.
„Každé je něčím výjimečné, ať už barvou, nebo strukturou,“ popisuje. Výrobky prodává Kvasničková na internetu nebo v kamenné prodejně v Rožnově pod Radhoštěm.
Měl by vydržet i sto let, říká jeden z posledních výrobců velkých cimbálů |
Připouští, že odbyt není zvlášť velký. Jednak proto, že dřevěné produkty už nejsou tolik v kurzu, zčásti i proto, že se na trh dostávají i levnější náhražky z Polska. „Prodáváme do celé republiky a uživit se tím zatím dá,“ zmiňuje řemeslnice. „I když je to velmi náročná práce. Nestačí dělat osm hodin denně, je s tím také spousta zbytečné administrativy, což mě nebaví a nevidím v tom příliš smyslu.“
Zároveň přiznala, že občas bojovala s chutí dál pokračovat. Pomohlo jí ale, že se o práci se dřevem začal zajímat i její syn, který například sestavil speciální soustruh.
„Neustále všechno studuje a vylepšuje,“ pochvaluje si žena. „To mě nabilo v tom pokračovat.“ Spolu se synem teď vymýšlejí i nové výrobky a krásnou lidovou činnost tak budou držet při životě i nadále.
