O státu nacházejícím se na rovníku v Guinejském zálivu, v němž se z pohledu Evropanů zastavil čas, bude vyprávět tuto sobotu v Uherském Hradišti na šestém ročníku festivalu Cestobraní.
„Svatý Tomáš a Princův ostrov je druhý nejmenší africký stát. Nejmenší jsou Seychely, kam ročně přijede půl milionu návštěvníků. Na Svatý Tomáš a Princův ostrov jich jezdí 30 tisíc, takže z tohoto pohledu je to turisticky nedotčená země,“ líčí Křižka.
Spousta lidí proto tuto zemi prakticky nezná. Má sice nádherné pláže s vodou o teplotě 27 stupňů Celsia a krásnou přírodu, ale turistické resorty bývají poloprázdné a živoří. Možná i proto, že do země není jednoduché letecké spojení.
Na Route 66 už jsem závislý, říká cestovatel Zdeněk Jurásek |
„Jde o bývalou portugalskou kolonii, takže se do ní dá dostat jen z Lisabonu. Cesta trvá šest hodin, ale spoje létají jen sporadicky,“ říká Křižka.
A jiné je i chování místních. „Třeba děti v řadě afrických zemí od turistů skoro automaticky čekají nějaké peníze a přímo žebrají. Extrém to byl na Madagaskaru,“ popisuje.
„Svatý Tomáš a Princův ostrov je na tom jinak. Na bělochy nejsou úplně zvyklí, takže se na vás nejdřív dívají nedůvěřivě, ale pak jsou většinou v pohodě a nechají se i vyfotit.“
Nejvíc jsem se bál v poušti, říká motorkář, který projel dvě stovky zemí |
Tématem, který nejen v Africe vždy prolomí ledy, je fotbal. „Kolikrát jsme si s nimi i zahráli,“ prohodí Křižka. „Když řekneme, že jsme z Česka, místní znají většinou Nedvěda, Čecha či Poborského. Dnešní fotbalisty už skoro vůbec.“
Ve zmíněné zemi navštívil i finále tamějšího poháru a byl překvapený, jak dobrou úroveň mělo. „Pro řadu Afričanů je fotbal jedinou možností, jak se vymanit z chudoby. Proto když se nějaký hráč dostane do Evropy, posílá pak peníze domů a je na něm finančně závislá celá rodina.“
Cestování se stalo drogou
Zážitků z cestování má mraky. V Nigérii jeho partu všude doprovázel vojenský doprovod ozbrojený samopaly. „Báli se, že nás někdo unese a bude chtít výkupné,“ líčí.
V brazilském Pantanalu, největším mokřadu na světě, vyrazil na noční safari, a když šel po úzké cestičce, ve tmě jen pozoroval svítící oči krokodýlů, kteří byli pár metrů od něj. „To jsem se opravdu bál,“ přiznává.
Hodně se mu líbilo v Jižní Koreji, kde ocenil nejen technologické vymoženosti. „Fungovala tam spousta věcí, které bych zavedl i u nás, kdyby to šlo. Například si koupíte jednu kartičku na cestování a tato pak platí jako jízdenka pro veškerou městskou dopravu po celém státě,“ říká.
Festival CestobraníBesedy s cestovateli, exotické pokrmy i hudbu nabídne festival Cestobraní v Uherském Hradišti, jehož šestý ročník se uskuteční v sobotu 15. února od 14 hodin v kině Hvězda. Pavel Křižka popíše zapomenutou zemi na rovníku, Svatý Tomáš a Princův ostrov. Veronika Jiříčková odhalí, jaké to je najet 2000 kilometrů na koloběžce po Irsku. Jiří Kubernát návštěvníky provede Ugandou a Monika Benešová přiblíží, jak se holka s Crohnovou chorobou rozhodla vylézt na Mount Everest. |
Největší bídu naopak zažil na Madagaskaru. „Lidé se tam skoro poprali o prázdné PET láhve, do nichž pak nabírali vodu z kaluží. Pitné vody v některých částech Madagaskaru je opravdu velký nedostatek,“ vybavuje si. „A když například odmítnete dát dětem drobné, vyhrožují, že vám rozbijí auto. Tohle se ale naštěstí děje jen ve větších městech. Chudoba je na Madagaskaru v řadě regionů extrémní.“
Dodnes nezapomene na svoji první zaoceánskou cestu, která vedla do USA a Kanady. Splnil si tím sen, který měl ještě z předlistopadové doby. „Pak se to začalo nabalovat a cestování se pro mě stalo drogou,“ usmívá se 56letý muž živící se jako daňový poradce. Díky tomu může pracovat prakticky odkudkoliv.
„Jezdíme na dva, tři týdny, a když máte sebou chytrý telefon, dají se pracovní věci řešit po celém světě,“ vysvětluje Křižka, který dělá besedy o svých cestách po celém regionu a chodí i do škol.
Baví ho nejen poznávání nových zemí, ale hlavně rozšiřování vlastních obzorů. „Můžete o nějaké zemi číst nebo se dívat na videa na YouTube, ale osobní zkušenost je nenahraditelná,“ je přesvědčený.
„Poznáte mentalitu lidí i prostředí a snáze pak chápete, jak se jim žije a jaké problémy řeší. O to víc si uvědomuju, jak dobře se u nás máme. Když se mě někdo zeptá, kde bych chtěl žít, odpovídám, že Česko bych za nic neměnil.“
