Po bombardování, jež trvalo od 12:35 do 12:38 hodin, nesnesitelný hluk letadel ustal a lidé se z krytu odvážili vyjít ven. Nad centrem Zlína spatřili obrovská mračna kouře. Všem bylo jasné, že hoří Baťovy závody. | foto: Státní okresní archiv Zlín

Americké bombardování Zlína trvalo jen tři minuty, zemřelo 21 lidí

  • 93
Od bombardování Zlína právě uplynulo sedmdesát let. Události z 20. listopadu 1944 zažil jako malý chlapec i Bohumil Galásek, zlínský učitel a kronikář.

Pondělí, 20. listopadu 1944. Malí prvňáčci sedí ve třídě ve škole na zlínské Zálešné (dnešní ZŠ Komenského) a učí se, když najednou se ozvou hlasité údery na kolejnici.

Všem je jasné, co to znamená: školník tluče kladivem na znamení toho, že se vyhlašuje letecké nebezpečí. Školáci dobře vědí, co dělat. Utíkali do šatny, boty si rychle hodili do aktovky a pospíchali domů.

Mezi hejnem běžících capartů nechyběl ani šestiletý klučina bydlící s rodiči v baťovském domku na Podvesné. Jmenoval se Bohumil Galásek.

Bombardování Zlína

Nálet na Zlín začal 20. listopadu 1944 ve 12:35 hodin a trval jen pár minut. Napáchal však velké škody. Čtyři letky po sedmi strojích typu Liberator, což byly čtyřmotorové americké bombardéry, zakroužily po patřičném snížení výšky nad městem a ve čtyřech vlnách zaútočily ve směru od severovýchodu k jihovýchodu na tovární objekty.

Svrhly dohromady 260 zápalných, trhavých i časovaných bomb o celkové váze 65 tisíc kilogramů. Těžištěm útoku byly podniky firmy Baťa, ale zasaženy byly také domky na Letné, dokonce i kryty.

Vybudování nových továrních budov a oprava poškozených stály přes 230 milionů, škody na zničených strojích dosáhly téměř 80 milionů a na zničeném zboží dalších 175 milionů.

Vedle hmotných škod bombardování způsobilo i ztráty na životech mezi obyvateli čtvrti Letná. Tam zahynulo zřejmě 21 lidí (údaje se různí podle toho, z jakých pramenů pocházejí), z toho jedno dítě a šest žen. Dalších patnáct lidí bylo zraněno. Řada jich zůstala bez přístřeší.

Pro úplnost je třeba dodat, že první bomby na Zlín dopadly už 13. října 1944. Na rozdíl od pozdějšího útoku šlo o neplánovanou akci.

„Měli jsme nařízené běžet podél řeky Dřevnice, aby nás z letadla nebylo vidět,“ vybavuje si Galásek, pozdější dlouholetý učitel na gymnáziu na Lesní čtvrti a dnešní zlínský kronikář.

Nikdo tehdy netušil, jaké tragické události se blíží. Vždyť od jara 1944 byly nálety na německá města na denním pořádku a přes Zlín přelétala letadla Spojenců mířící na Západ.

Už 13. října sice došlo k prvnímu náletu na Zlín, který si vyžádal dva mrtvé, ale nikdo nečekal, že by se mohl opakovat, natož ve větším měřítku.

„Když bylo pěkné počasí, nadšeně jsme pozorovali svazy těžkých bombardovacích letadel, které létaly nad námi. To byl nádherný pohled,“ vzpomíná Galásek.

Hukot letadel byl nenapodobitelný

Ten den však bylo všechno jinak. Když celý udýchaný přiběhl domů, musel se schovat do krytu, který stál za jejich domem. Vměstnalo se do něj kolem stovky obyvatel. „Byli tam lidé z okolních tří ulic,“ líčí.

„Kryt byl zapuštěný v zemi, nad ním došková stříška, po stranách vyvedené větrací otvory a uvnitř lavičky ze dřeva. Jinak nic. Schovávali jsme se tam, aby na nás při náletu případně nespadl dům.“

Najednou uslyšel hučení letadel, které stále sílilo.

„Věděli jsme, že letí na Němce. Ten hukot byl nenapodobitelný, rozeznal bych ho dodnes. Když v srpnu 1968 letěly přes Zlín směrem na Přerov sovětské letouny Antonov, zněly úplně jinak,“ popsal Galásek.

Dlouho se ale nic nedělo. Až najednou se hukot zvýšil, jak letadla klesala níž - a v tom se ozvaly obrovské rány a detonace.

„Tatínek měl za úkol hlídat dveře od krytu. Nemohl je udržet, úplně se otřásaly,“ říká.

Fáma o zásahu plynárny

Po bombardování, jež trvalo tři minuty, od 12:35 do 12:38 hodin, nesnesitelný hluk ustal a obyvatelé krytu se odvážili vyjít ven. A nad centrem Zlína spatřili obrovská mračna kouře. „Všem bylo jasné, že hoří baťovské závody.“

Za útok na Zlín mohlo špatné počasí

Bombardování Zlína spojeneckou letkou se stalo jednou z nejkrvavějších událostí na území města během 2. světové války. Neznamená to ale, že by byl Zlín a jeho továrna na boty prioritním cílem. Opak je pravdou. Původně byl pouze záložní variantou. Na seznam cílů se dostal kvůli počasí. „Nešlo o izolovanou vojenskou akci namířenou proti Zlínu. Nebyl zase tak důležitý,“ potvrdil ředitel Státního okresního archivu ve Zlíně-Klečůvce David Valůšek.

Jak se dostal mezi cíle útoku?
Nálet byl původně naplánovaný na strategická místa ve Slezsku, ale kvůli špatnému počasí, které tam panovalo, zvolilo velení náhradní cíle, jež mělo v zásobě. Mezi nimi byl i Zlín a jeho fabrika. Stejný letecký svaz shodil tentýž den bomby i na Hodonín, Přerov a Brno. A je třeba říct, že Zlín dopadl ještě relativně dobře, pokud jde o počty mrtvých i materiální škody. Areál továrny, na kterou útok směřoval, totiž neležel uprostřed města. V Hodoníně Spojenci zaútočili na nádraží a více bomb tam dopadlo do obytných čtvrtí.

Záměrem útoku na Zlín bylo poškodit továrnu vyrábějící pro Němce?
Ano. V továrně se nevyráběly jen boty pro armádu, ale i další věci. Třeba strojírny dělaly nejrůznější komponenty pro německý zbrojní průmysl. Proto byl Zlín na seznamu záložních cílů.

Jak moc byla fabrika poškozená?
Nálet postupoval od čtvrti Letná, přes náměstí Práce až do továrního areálu. Byl to takový pás. Kupodivu nebyla zasažená 21. budova, nejvyšší v areálu. Nejvíce bomb dopadlo na budovy desítkové řady, proto musela být po válce nově postavená 14. a 15. budova, kde je dnes Baťův institut. Zničena byla nejstarší zástavba areálu v jeho východní části. Včetně vůbec nejstaršího objektu z roku 1906.

Co to pro prosperující podnik znamenalo?
Hmotné škody byly značné a způsobily omezení výroby. Na druhou stranu se ale po válce začaly stavět nové budovy, což znamenalo silný impuls. Nové výrobní objekty byly konstrukčně na vyšší úrovni než původní a areál se rozvíjel.

Po městě se rychle šířila fáma, že bombardéry zasáhly plynárnu a všichni proto musí odejít někam na kopec, kam plyn nevystoupá.

„Maminka mě odvedla k nemocnici, odkud sanitky převážely děti na kopec na Přílukách. Do auta nás nacpali, co nejvíc se nás vešlo. Tam jsme čekali až do pozdního odpoledne, kdy si mě zase vyzvedla maminka,“ popisuje Galásek.

Jeho táta pracoval jako elektrikář a večer musel do práce. Celé město totiž bylo bez proudu, svítilo se jen svíčkami a z baťovského areálu se ozývaly další výbuchy.

„To byly časované bomby, které shodila letadla. Pamatuju si, že jsme o tatínka měli hrozný strach. Přišel ale v pořádku domů a přinesl mi dvě střepiny. Škoda, že je už nemám, dnes by to byla cenná památka,“ podotkl Galásek.

Dvě bomby na Velké kino

Jak vypadalo město po náletu, to už si přesně nevybavuje, přece jen mu bylo pouhých šest let. Jeden detail mu ale utkvěl v paměti.

„Chodili jsme se dívat na Velké kino, které bylo bez jeviště. Spadly na něj dvě bomby. Tamější promítač dokonce celý nálet natočil, ale nahrávka pak skončila v nenávratnu,“ vysvětlil.

Tehdy ho ještě nenapadlo, jaké nebezpečí jim hrozilo.

„Stačilo, aby bomba spadla na budovu školy. Radši to ani nedomýšlet. Věděli jsme, že je válka, jenže okolnosti náletu mi začaly docházet až později,“ říká Galásek.

„Teorií o důvodech náletu je více. Po nástupu komunistů bylo v učebnicích napsané, že Američané záměrně ničili všechny velké továrny v zemi, aby se v nich nemohlo nic vyrábět. Až po roce 1989 bylo všechno uvedeno na pravou míru.“

,