Původně měl ten dům vypadat úplně jinak, než jej lidé znají dnes. Když firma Baťa ve druhé polovině 30. let uvažovala o stavbě nové a velké administrativní budovy, prvním návrhem byly třípodlažní a vzájemně propojené objekty.
Architekt Vladimír Karfík, který v podniku několik let působil, ale měl úplně jinou představu.
„Protože osobní kontakty mezi odděleními jsou nevyhnutelné, doporučoval jsem postavit sedmnáctiposchoďový mrakodrap, kde jsou kontakty pomocí rychlovýtahů mnohem úspornější než při třech oddělených budovách,“ napsal Karfík ve svých memoárech nazvaných Architekt si spomína.
A Jana Antonína Baťu přesvědčil. Zabral i argument, že půjde o velkou reklamu pro celou firmu. Správní budova číslo 21, jíž se dodnes říká „jednadvacítka“, byla oficiálně dokončena 15. prosince 1938 a s výškou 77,5 metru šlo v té době o druhou nejvyšší budovu v Evropě.
Baťa si ji však příliš neužil, po německé okupaci v březnu následujícího roku odjel do Ameriky a do Československa se už nevrátil. Zůstala po něm slavná pojízdná pracovna ve výtahu, o níž se dodnes vyprávějí legendy, že v ní šéf továrny jezdil mezi jednotlivými patry a dohlížel na své podřízené.
„To je mýtus z oblasti pohádek. Když se podíváme na umístění výtahu v rámci půdorysu, nemohl by toho Jan Baťa mnoho vidět, pokud výtah neopustil. Nehledě na to, že kontrolovat lidi pracující u Baťů nebylo zase tak nutné,“ uvedla před časem pro MF DNES bývalá hlavní zlínská architektka Dagmar Nová.
Stavba vyrostla za pouhé dva roky od položení základů. Udává se, že železobetonový skelet mrakodrapu postavilo čtyřicet dělníků se čtyřmi jeřáby za 160 dnů. Budova má šestnáct nadzemních pater a jedno v suterénu.
Mrakodrap přežil druhou světovou válku a po nástupu komunistického režimu v něm byly kanceláře firmy Svit. V 90. letech sice začal chátrat, ale díky nákladné rekonstrukci za 630 milionů korun se v roce 2004 stal sídlem krajského a finančního úřadu. Stavba je kulturní památkou České republiky.
Zlínský mrakodrap se dřív myl z koše, teď už úřadují horolezci (více zde):
