Vzpomněl si přitom i na 34letého Plesníka, s nímž se znal z dřívějšího působení u firmy Baťa a který tehdy působil ve slovenských Turanoch nad Váhom.
„Nechtěl jsem, bál jsem se, že ještě nic neumím. Ale žena rozhodla, že balíme a vracíme se na Moravu,“ vzpomínal po letech Plesník, který pocházel z Valašského Meziříčí.
Tam se 2. září 1914 narodil a později studoval zpracování dřeva. Z Valašska odešel na studia do Prahy, během druhé světové války byl rok vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen a zbytek války strávil ve filmových ateliérech ve Zlíně, kde pracoval jeho bratr Jan jako vedoucí filmových laboratoří. V roce 1948 se pak do města nad Dřevnicí opět vrátil.
„Byl jedním z nejvýznamnějších architektů Zlína ve druhé polovině 20. století, který ovlivnil i další generace. Přitom v rámci české architektury jde o opomíjené jméno, jemuž není věnována taková pozornost, jakou by si zasloužil,“ upozornila historička umění Lucie Šmardová ze spolku aArchitektura.
„Jeho předností bylo, že držel vysokou kvalitu díla. I do průmyslových staveb dovedl vnést architektonickou kvalitu. Navíc měl široké pole realizací – tovární areály, veřejné budovy, vily, rodinné domy, urbanistické studie,“ dodala.
„Připomíná nám, že i po válce u nás vznikla mistrovská díla, nejen za Bati. A že bychom měli ve Zlíně z hlediska architektury toto období rehabilitovat. Považuji ho za mistra, který svůj obor ovládal v celé jeho šíři i hloubce,“ konstatoval zlínský městský architekt Jindřich Nový.
Plesník: Zlínu chybí solidnost architektů |
Plesník ve Zlíně nastoupil do Centroprojektu, který se za socialistické éry stal jedním z hlavních projektantů budov pro spotřební průmysl v Československu. Pracovaly v něm specializované a navzájem propojené skupiny odborníků na výstavbu, jež navzdory režimu dokázaly navrhovat a tvořit architektonicky zajímavá díla mnohdy vycházející z baťovských principů.
A Plesník nebyl výjimkou. Když projektoval závody MEZ v Hulíně, studoval pohyb dělníků po továrně a všímal si míst, kde nejčastěji vznikají úrazy. „Chtěl jsem dobrým projektem lidem práci ulehčit a uchránit je rizika úrazu,“ vysvětloval.
Socialistický realismus (sorelu), který v 50. letech ovládl nejen architekturu, bytostně nesnášel. „Když někdo o sorele nebo vůbec o těch věcech začal mluvit, tak jsem říkal: Jsou to zmatkové věci, když se nemyslí a nepracuje logicky,“ uvedl v rozhovoru s architektem Petrem Všetečkou.
Drobný ústupek udělal při návrhu sídla dopravního podniku ve zlínské části Podvesná, i ten však zdařile zapadl do baťovského Zlína aspoň svým materiálem. Plesník se při něm inspiroval zkušenostmi z Číny, kde navrhl tiskárnu a budovu rozhlasového vysílače v Pekingu.
Fotografie o svoji tvář přišla
Ve Zlíně se postupně zabydlel a stal se jedním z nejvýraznějších architektů podílejících se na podobě výstavby veřejných i soukromých budov ve městě ve druhé polovině minulého století. V Centroprojektu také vedl celou skupinu mladších architektů.
„Nikdy jsem o žádné jiné město než o Zlín nestál,“ netajil. „Vždy mě fascinoval jeho charakteristický vzhled daný cihlou, betonem a ocelí. V centru Zlína se sbíhalo několik hlavních tříd – od obytného domu, veřejného domu, sdružovacího, z fabriky – tak obezřetně a tiše, až jsem se bál, jestli ten systém jakýmkoli zásahem nepoškodím.“
Budova Fotografie v centru Zlína je jednou z nejznámějších Plesníkových staveb z přelomu 50. a 60.let minulého století.
Rozhodně jej nepoškodila Fotografie (1962), jeho patrně nejznámější stavba stojící na třídě Tomáše Bati a navazující na sousední Trantírkův dům. Zdobila ji transparentní fasáda s předsunutou stěnou a originálním designem v podobě ocelových rámů obložených hliníkem. „Fotografie měla výjimečné postavení v rámci celé ulice a svojí výraznou fasádou poutala pozornost. Zároveň byla technologicky velmi pokroková, což byl Plesníkův typický rys,“ popsala historička umění a kurátorka sbírky architektury krajské galerie Ladislava Horňáková.
Bohužel v roce 1997 byla jedinečná fasáda i přes Plesníkův nesouhlas necitlivě přestavěna a její původní architektonický výraz zmizel. „Šlo o porušení autorských práv, ale v 90. letech se to tak neřešilo. Pan Plesník to těžce nesl. Když jej v roce 2001 navrhli na cenu města, říkal, že nechce nikoho urazit, ale ve Zlíně jeho nejcennější stavbu nechali poničit,“ líčí Horňáková.
„Je to jeho jeden z mála městských domů, navíc na takto exponovaném místě naproti kostela Sv. Filipa a Jakuba. Úpravy byly necitlivé a celý dům s propracovaným plastickým detailem a velkým duchem zploštily. Z mistrovského díla udělaly obyčejný produkt,“ lituje Nový.
V 60. letech také podle jeho návrhu a za spolupráce dalších kolegů vznikla administrativní budova Centroprojektu u Kudlovské přehrady blízko centra města. I zde Plesník použil moderní materiály imitující americkou produkci.
„Velmi citlivě ji začlenil do krajiny, například vedlejší vodní hladina odráží siluetu budovy,“ upozornila Horňáková.
Tři slavné zlínské vily
Mimo své téměř třicetileté působení v Centroprojektu si Plesník v 50. letech „odskočil“ i ke třem vilám; cestovatelů Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky a hudebního skladatele Zdeňka Lišky.
„Byly zasvěceny umění. Vila Jiřího Hanzelky byla síní na výrobu zvuku. Hanzelkova vášeň ke hře na varhany byla pověstná a dům byl dimenzován podle vlnových délek tónů nástroje. V menším měřítku a bez varhan se podobné schéma objevuje ve vile Miroslava Zikmunda. Pracovna Zdeňka Lišky s velkým klavírním křídlem tvořila polovinu hlavního obytného prostoru,“ napsal Všetečka v katalogu k výstavě o Plesníkových zlínských vilách.
Nejznámější Zikmundovu vilu navrhl ve 30. letech ještě František Lýdie Gahura, Plesník je autorem její přestavby do současné podoby. Mobiliář pro domácnost navrhl designér Miroslav Navrátil.
Zlínská vila hudebního skladatele Zdeňka Lišky
„Šlo o poslední ozvěnu velkorysých funkcionalistických vil, které se stavěly v meziválečném období,“ řekla Šmardová. „Zároveň byly vily výjimečné tím, že skloubily bydlení a pracovní prostory pro výjimečné osobnosti.“
„Moc si vážím toho, že v době standardizované produkce vytvořil originální, osobitá díla. Je to pro mě ve Zlíně takové malé zjevení,“ podotkl Nový. „Vynikají svou hmotovou kompozicí, dokonalý je jejich soulad se zahradou, důmyslný a ušlechtilý detail. Koncepce vnitřních prostorů je velmi rafinovaná a de facto nás domem provází jako scenárista filmem s velkým finále v hlavním obytném prostoru. A vše doplněno originálním interiérem se spoustou atypických kusů, který se dochoval v Zikmundově vile v původním stavu.“
Po vrzajících schodech do koupelny Miroslava Zikmunda. Vila se otevře |
Plesníkovy vily byly tak obdivované, že si u něj svoje bydlení „objednaly“ i další známé zlínské osobnosti. Byl autorem Sovičkovy vily či domů režiséra Vladimíra Bárty a automobilového závodníka Aloise Samohýla. Svojí prací se zapsal do podoby rodného Valašského Meziříčí, kde je autorem hvězdárny (1955) se třemi kupolemi, která je považována za jednu z nejelegantnějších budov svého druhu ve střední Evropě. Projektoval i závod Tesla v Litvínově, Státní výzkumný ústav textilní v Liberci či oděvní závody v Prostějově. Konec svého života strávil ve Zlíně, kde 28. září 2003 zemřel.
„Přijde mi škoda, že jeho budovy postupně ztrácíme, kromě Fotografie jde také o zbouraný prostějovský závod či přestavované vily,“ poukázala Šmardová.
Podle Nového je třeba na Plesníkovi ocenit, jak umně přenesl duch a kvalitu předválečné stavební kultury do poválečné éry.
„A tento způsob uvažování a práce si uchoval i v době, která tomu nepřála. Byl velmi náročný na sebe i ostatní, ale díky tomu byl schopen svobodné originální tvorby v nesvobodné době,“ vyzdvihl zlínský městský architekt. „Přesto, že jsme v poválečném období měli ve Zlíně více významných a kvalitních architektů, velikost Plesníka přesahuje půdorys Zlína i Česka.“
