Architekt David Vávra je známý z televizního cyklu Šumná města, v němž...

Architekt David Vávra je známý z televizního cyklu Šumná města, v němž představil i zlínskou architekturu. | foto: Zdeněk Němec, MAFRA

Zlín byl za Bati jako skautský tábor, říká Vávra. Dnes je asi svobodnější

  • 42
Populární seriál Šumná města, v němž herec a architekt David Vávra zajímavou formou představoval architekturu českých a moravských měst, se dočká pokračování. Pořad bude mít název Šumné stopy a obsah prvního dílu je věnovaný Brazílii. Konkrétně životu a dílu Jana Antonína Bati v této zemi.

Vávrův „šumný“ dokument o brazilských stopách J. A. Bati se poprvé pro veřejnost promítal ve Zlíně v rámci oslav devadesátého výročí založení Baťovy školy práce. Byla u toho také vnučka J. A. Bati Dolores Baťa Arambasic.

„Dokument začínáme ve Zlíně, pokračujeme přes přístav Santos, pak Sao Paolo, Batatubu, Batayporu do Bataguassu. Mapujeme cestu, při níž Baťa kolonizoval divoký prales. A na ní jsme dostali smutné i dobré zprávy,“ říká Vávra.

Jaké byly pozitivní zprávy?
Týkaly se oblasti pralesa za řekou Paraná, kde leží města Bataguassu a Bataypora, kde žije paní Dolores. Tam jsou pořád krajanské spolky a žije tam baťovská tradice. Za zázrak považuji i to, že struktura těch měst zůstala zachovalá, i když původní stavby už většinou zmizely. Smutná zpráva naopak je, že v Batatubě skončila ze dne na den výroba kvůli manažerské nešikovnosti vedení firmy a především invazi levných bot z Asie.

David Vávra

  • Rodák z Prahy absolvoval stavební fakultu ČVUT a Akademii výtvarných umění.
  • Spolu s Milanem Šteindlerem v 70. letech založil populární divadlo Sklep.
  • Angažuje se i coby spisovatel a básník.
  • Téměř celý svůj život spojil s pražským Braníkem, kde vyrůstal.
  • Kromě cyklu Šumná města se objevil i v řadě dalších oblíbených televizních projektů, například Pražská 5 nebo Česká soda.
  • Jako architekt se věnuje především obnovám budov, postaral se například o rekonstrukci Švandova divadla na pražském Smíchově. V Hradci Králové zase řídil přeměnu obrovských prostor bývalé továrny Vertex na společenské centrum za 200 milionů korun v čele s knihovnou. Navrhl také muzeum voskových figurín na Karlštejně.

Architektonicky jsou to úplně jiná města než Zlín?
Je to Zlín. Akorát že domy mají sedlové střechy, trochu romantičtější zápraží a místo překladů jsou oblouky. A vzhledem k tamnímu podnebí je obývacím pokojem celá zahrada. Obytný prostor uvnitř domu není velký, chodívá se tam jen spát, a pokud je škaredě, tak i vařit. Když začal Baťa domy stavět, byly nadstandardem, protože lidé bydleli v primitivnějších dřevěných chýších. Vše je ale samozřejmě skromnější než ve Zlíně.

Narazil jste v Brazílii na zvučná jména architektů, podle jejichž plánů města vznikala jako novodobý Zlín?
Na plánech byla napsaná jména, která jsme vyluštili jako Mašek nebo Marek. Ale jména nejsou tak podstatná. Spíše se potvrzuje to, že šlo o společnou práci, v níž nebylo nutné projevovat ego. Nebylo nutné, aby tam byl podepsaný Karfík (architekt Vladimír Karfík, autor mnoha významných staveb ve Zlíně – pozn. red.), ale „bezejmenný“ architekt, který projektuje pro lidi. A dělá to dobře.

Jak na vás po lidské stránce působilo, že někdo vybudoval nové aglomerace v pralese?
Byl to obdivuhodný projekt. Světová konkurence se Jana Antonína Bati obávala, protože dokázal vymyslet systém, který fungoval ekonomicky i sociálně lépe než všechny ostatní. Firmy teď opět svým zaměstnancům nabízejí využití volného času a zaplatí jim třeba golf. Baťa jim ale zaplatil i bydlení. Šel v systému mnohem dál. Řekl bych, že největší kapitalista vytvořil rozvinutější sociální program, než jaký kdy měly socialistické státy.

To se týká i Tomáše. Ve Zlíně pořád řešíme dilema, kdo byl větší továrník: Tomáš, nebo Jan Antonín? Je to pro vás téma?
Není. Tomáš byl vizionář, který měl myšlenku a založil továrnu. Jan Antonín výrobu několikanásobně rozšířil. Vedle toho měl ale i obrovské charisma a byl poetický, protože psal básně. I přes ekonomické uvažování v sobě dokázal uchovat kus poety, z čehož plyne jeho mimořádná přesvědčivost. Považuji za úžasné, že budoval sociální model a současně ho s lidmi sdílel. Vlastně to byl trochu skautský tábor.

Dnešní majitelé fabrik se chovají už jinak?
Asi jsme na to zapomněli. Ale třeba je to dnes zase svobodnější. Přiznám se, že kdybych žil jako mladík ve 30. letech ve Zlíně, tak z principu chodím do zakázaných hospod, do nichž nesměli zaměstnanci továrny vstoupit. Nevyrovnal bych se ani s tím, že by mi stromy na zahradě sázel městský zahradník.

Vedle péče tady byla i omezení. Bylo to tedy „něco za něco“?
Individuální až anarchistické přemýšlení bylo Baťovi proti mysli, ale dokázal ho respektovat. Věděl, že to není jeho cesta, avšak nechal po ní jít ostatní lidi. Nezavíral je, jen u něho nepracovali. Vlastně to bylo svobodné.

Jak na vás působí současný Zlín? Nežije převážně z minulosti, která dnes ztrácí obsah?
Vzpomínám si, jak jsme koncem 90. let seděli ve Zlíně na hotelu a za námi se bavili lidé, kteří měli na sobě drahé tepláky. Tipoval jsem je na obchodníky s lehkými topnými oleji. A řešili, jak někoho zlikvidovali. Úplně normálně o tom mluvili při snídani. Jako by to byla součást zdejší kultury. To byl šok. Ostatně přidávání metanolu do alkoholu se odehrávalo také hlavně tady. Takže jste pořád na špici. (smích)

Zkusme to vážně.
Vážně tady nějaký potenciál musí být. Vždyť zde vzniklo i JZD Slušovice, byť uznávám, že to byla obskurní záležitost. V okolí jsou firmy, které přichází s něčím novým. V opravené 14. a 15. budově teď sídlí Baťův institut, vedle je krásný mrakodrap s pojízdnou kanceláří, chystá se přeměna Baťova památníku. Nemyslím si, že je současnost ve Zlíně tak špatná. Paradoxní ovšem je, že pokud jde třeba o 14. a 15. budovu, tak Baťa by je neopravoval, ale zboural, protože jsou neekonomické.

Tři baťovské budovy v areálu před časem zboural soukromý investor a postaví místo nich nové obchodní centrum. Jak byste to řešil vy?
Myslím si, že tyto objekty jsou vhodné pro obchodní domy, protože mají uvolněnou dispozici a sloupový systém. Umožňují udělat téměř cokoliv. Takže je pro mě otázka, proč bych takový dům boural. Nepřijde mi to ekonomické.

Nemá Zlín handicap například v tom, že mu schází historické centrum?
Město má dvě srdce. Okolí radnice a areál. To se mi líbí. Jsem proto překvapený, že někdo záměrně Zlín nemá rád, protože mu vadí zdejší „krabice“. Vím dokonce o holce, která nechtěla chodit s klukem jen kvůli tomu, že byl ze Zlína. Mně se tady líbí. Krychle (baťovské domky – pozn. red.) vysázené na kopci považuji za fantastické bydlení.

Jak vnímáte Kongresové centrum od architektky Evy Jiřičné?
Pro mě je to moc romantické. Někdo ale může říci, že právě proto, že jsou tady jenom pravé úhly, je potřeba taková budova. Že je potřeba nový tvar.

Je lepší původní zlínskou architekturu zachovat a kontinuálně rozvíjet, nebo ji překonávat a nabourávat moderními prvky?
Je to individuální. Obě cesty jsou možné. Můžu vyjít ze struktury, která tady je a moderně ji rozvinout. Anebo kontrastně vytvořím organickou architekturu, která popírá vše kolem, ale současně to podtrhuje. Jedna cesta neexistuje.

Baťova škola práce slaví 90 let. Jak na vás pamětníci působí?
Hned když jsem přijel, tak mě tři z nich pozdravili a řekli, že jsou absolventi Baťovy školy práce. To mě potěšilo.

Jste známá osobnost, proto se k vám asi hlásili.
Ano, ale jde o to, že pro ty lidi Baťova škola něco znamená, je to jejich legitimace. Představte si, že by vám někdo podal ruku a řekl třeba: „ZŠ Jeremenkova“. To asi ne. Myslím si, že baťovská cesta má šmouhy, ale je správná, protože motivuje k práci.