Nahoře v ateliéru visí fotografie Václava Havla i papeže Jana Pavla II., na stole leží rozpracovaná pamětní deska padlému hrdinovi a dole v peci už čekají voskové plastiky, které se za pár dní promění v bronzové sochy.
„Je tam třeba paškál pro Pražské Jezulátko nebo něco do kostela v Salcburku. Uvidíme, co se vyloupne,“ vysvětluje na své zahradě na Velehradě akademický sochař Otmar Oliva.
Do svého ateliéru, života i procesu tvoření teď pouští mnohem více lidí než kdy předtím. V místním turistickém centru se představuje novou výstavou.
Proč až teď?
Je to spíš zásluha obce a mé rodiny, že se to vůbec podařilo. Mám z toho obrovskou radost. Děti se shodly, ukázaly, že tomu rozumí a mají jistý názor na svého tatínka.
Zájem o vaši práci je pochopitelný. Odmítáte hodně nabídek?
Čím dál krásnějších úkolů přibývá, to je pravda. Ale mně sil zase ubývá. A také mám v sobě cenzuru, jestli je určitá věc do liturgického prostoru řešitelná. Ale například věci pro Pražské Jezulátko do kostela Panny Marie Vítězné, které teď dělám, to mi bylo jasné už ve vlaku, když jsem se tam jel podívat.
Vážně?
Ano, jel jsem tam a věděl jsem, jak s tím naložit. Protože barokní slohový prostor je pro mě čitelný. I se zvláštní historií toho kostela, jenž senzačně odráží naše dějiny i současné chátrání církve a společnosti. Jezulátko je pro mě živé. A také to byla taková úleva a dar po té nešťastné Trnavě.
Myslíte to, když jste před lety na objednávku tehdejšího trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka vytvořil výzdobu pro katedrálu sv. Jana Křtitele, a když ho odvolali, tak to nový arcibiskup odmítl? Kde nakonec oltář, křtitelnice a další věci skončily?
Dokončil jsem je a stojí v trnavském depozitáři. Nepochopili, že nejpravdivější by bylo, kdyby tam ty věci prostě nainstalovali. Tím by ze sebe setřeli podezření, že je odmítají proto, že je objednal jejich třídní nepřítel čili arcibiskup Bezák. Protože pojmenoval nepříjemné věci a přišel na ještě nepříjemnější.
Ale oficiálně tvrdí, že se taková výzdoba do toho místa nehodí nebo že je příliš těžká.
Ale to je lež, protože to první, co jsme nechali udělat, byl průzkum území. Váha oltáře je naprosto zanedbatelná. A že to do interiéru stylově nezapadá, to je opravdu pitomý argument. To není reakce uměleckohistorická, ale špinavá a souvisí s odrovnáním arcibiskupa a jeho díla. Člověk sice v těchto kruzích očekává ethos posledních papežů, kteří toužili po církvi průhledné a průzračné, ale děje se pravý opak.
Je pravda, že k vám otec Bezák jezdí i na odlévání?
My jsme se spřátelili a právě u nás se setkává s lidmi, kteří se s ním chtějí potkat v intimním prostředí.
Takže ta setkání při odlévání soch, která u vás na Velehradě bývala za totality, přetrvávají?
Jistě. Říká se, že jednou disident – vždycky disident. Za totality sem chodili samí slušní lidé, protože ostatní se k nám báli. Naše velehradské slévárny letos slaví už 30 let a za tu dobu tady prošlo moc kamarádů, dokonce už sem chodí i děti některých z nich.
Otmar OlivaNarodil v roce 1952 v Olomouci, vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. Za šíření materiálů Charty 77 strávil dvacet měsíců ve vězení, kde vznikaly náčrty budoucích soch. Na Velehradě má i kovoliteckou dílnu, v níž během téměř 40 let vytvořil množství nejen liturgických artefaktů. Jeho díla zdobí mimo jiné kapli Redemptoris Mater Jana Pavla II. ve Vatikánu, chrám Panny Marie Matky církve v Mariboru, chrám Panny Marie Vítězné v Praze, baziliku Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě. Oliva dostal Cenu Masarykovy akademie umění, Pamětní medaili třetího odboje nebo Řád sv. Cyrila a Metoděje. |
Biskup Josef Hrdlička na vernisáži vaší výstavy říkal, že odlévání je hrozné drama a dřina. Ale pro vás ta práce začíná mnohem dřív.
Já začínám modelováním z včelího vosku. Až mnohem později se dostaneme k peci. To, že můžu být u díla až do konce i s odléváním, je velká milost. Normálně si to sochař udělá a dá to odlít do fabriky.
Pro vás je menší riziko, když si výsledek takto pohlídáte?
Není. Naopak. Možná by to bylo ve slévárně i levnější. Ale mně jde o to společenství. Kde bych takové lidi potkal?
Ale nejsou to odborníci na slévání. Důvěřujete jim?
Když se tady kamarádi ráno v půl třetí scházejí, tak mě opouští nervozita. Při odlévání může nastat spousta chyb a selhání. Myslel jsem si, že tu obavu budu snášet lépe, ale upřímně řečeno, je to čím dál horší. Ale právě díky kamarádům se ta úzkost zmenšuje. Každý z nich ví, co má dělat.
První oltář jste vytvořil pro velehradskou baziliku velmi brzy poté, co vás pustili z vězení. Na to asi člověk nezapomene, je to tak?
Šel jsem na toto místo cíleně. Ale teprve teď přicházím na věci, jež jsem tehdy jen cítil. Proto mi ten velehradský oltář připadá prorocký, tak trochu do budoucího času. Byl jsem čerstvě propuštěný z vězení a kvalitu té věci mi až o několik let později odhalil otec Tomáš Špidlík.
Posunula vás tato práce blíž k duchovnímu prostoru?
Nemyslím. Dělal jsem a dělám to, co si myslím, že by se dělat mělo. I práci pro liturgické prostory považuji za volnou tvorbu. Nepovažuji to za žádnou specializaci.
Ani výzdoba papežské kaple ve Vatikánu není speciální kapitola?
Výjimečné je, že jsme všechno mohli vytvořit tady na Velehradě. To je velká věc. Jen jsem nemohl pochopit, jak je možné, že to dělám zrovna já, protože je tady šest milionů sochařů a jen v Římě je jich šest tisíc. Ale Špidlík mi říkal, ať se tím netrápím. Že si mě vybrali a je to jejich zodpovědnost. A to je asi ten nejlepší přístup.
Ale musí to být zvláštní pocit, procházet se těmi místy.
To ano, to je ten bonus navíc. Mohl jsem jezdit po Vatikánu na kole a chodit v montérkách.
Chce papež František kapli nějak upravit?
Ten má jiné starosti. Každý papež je osobnost a on pochází z oblasti, kde o něco jde. Řeší jiné věci než takové prkotiny, jako je podoba liturgického prostoru. A to jsem rád, protože jeho priority jsou zásadní. Ale když se liturgie vyvíjí, tak je to dobře. Když na ni chrám nereaguje, stává se z prostoru muzeum a je to bezcenné.
Chystáte něco do velehradské baziliky?
Ne. Tady jsem persona non grata. Ten procesní kříž, co je dnes v evropském parlamentu ve Štrasburku, jsem dělal pro Velehrad. Po revoluci jsem si řekl, že přijde osvícený panáček a řekne, abych to udělal. Tak jsem nachystal kříž a myslel jsem si, že to bude cesta k dokončení oltáře. A dopadlo to tak, že tady v ateliéru stál do předloňska a teď je ve Štrasburku. Ale nebrečím, věci jsou tak, jak mají být.
Syn Ondřej se také věnuje sochařství. Máte radost?
Určitě. Protože projevil naprostou samostatnost v uvažování a kulturní orientaci. Vždycky se dozvím z několikáté ruky, kde zase něco vyhrál.
Asi nebylo jednoduché vychovávat a současně tvořit.
Jsem otec šesti dětí, a než jsem přišel sem nahoru do ateliéru, musel jsem se za dvacet metrů proměnit v sochaře. A když jsem šel dolů, tak jsem se musel proměnit zase v tatínka. Neměl jsem čas na sny.
To nemáte žádný nesplněný?
Mně se všechno splnilo. Vždycky jsem dostal víc, než jsem si vysnil. Například nedávno jsem se v Rakousku dozvěděl zajímavou věc. Kdysi před lety jsem dělal relikviáře Jana Sarkandera, jeden i do Kolína nad Rýnem. A tam z něj generální vikář nedávno odstranil ostatky, uložil do něj ostatky tří králů a nedávno ho daroval tokijskému arcibiskupovi. Takže teď je ten relikviář v Tokiu. Věci prostě žijí dál a samostatně. To mě těší.
