Na klid, pohodu a slavnostní atmosféru se s blížícím se koncem roku těší lidé dnes, stejně jako se těšili před sto lety. V dřívější době však adventní i vánoční období provázely desítky nejrůznějších úkonů, rituálů a zvyků. Na mnohé se už zapomnělo a v současnosti by mohly působit skoro podivně.
Některé však přetrvaly a jen lehce změnily podobu. Zajímavé je, že na území současného Zlínského kraje se průběh svátků lišil. Spadají sem totiž tři národopisné oblasti – Haná, Slovácko a Valašsko – z nichž každá měla své specifické tradice.
To hlavní se neměnilo. Například o adventu byly běžné obchůzky mikulášských družin tak, jak je známe dnes. Jenomže například na Valašsku byla k vidění postava, kterou jinde příliš neznají. Mikulášská matička obcházela domy v předvečer svátku Neposkvrněného početí Panny Marie a obdarovávala děti sušeným ovocem, pokud poslouchaly.
„Jde o ženskou postavu oděnou do bíla, měla zamoučenou tvář, velké zuby z tuřínu, v ruce košík, zvoneček a prut,“ přiblížila etnografka Muzea regionu Valašsko Lenka Šemorová. Na Uherskohradišťsku zase obcházelo devět dní před Božím narozením devět žen po devíti domech se soškou Panny Marie. Soška zůstala v každém z domů jednu noc, kdy se konala pobožnost. Modlilo se devět otčenášů a růženec.
„Druhého dne šly ženy se světly doprovodit sošku do domu sousedního a v posledním devátém domě byla soška vystavena až do Hromnic, kam se k ní chodily ženy každou sobotu modlit,“ vylíčila Gabriela Směřičková, etnografka ze Slováckého muzea v Uherském Hradišti.
Sousedská výpomoc i solidarita s chudšími
Obyčej měl připomínat památku biblické události, kdy Panna Maria hledala nocleh při příjezdu do Betléma. Tento druh obchůzky zaznamenali ve Starém Městě ve 20. letech minulého století. Ženy v kacabajkách, střapcových šátcích a polosvátečních fěrtůšcích chodily několik dní po Starém Městě a vždy v posledním navštíveném domě obraz zůstal přes noc a tam se také konala krátká pobožnost. „Obchůzku ženy v roce 2018 obnovily a traduje se i v současnosti,“ připomněla Směřičková.
A adventní střípek z Hané? Folkloristka Marie Pachtová, která ve Vyškově vedla souboru Klebetníček v jednom z dřívějších rozhovorů vzpomínala, že jim doma tatínek líčil, jak se musel prát s čertem. Teprve když jej přemohl, obdržel nadílku pro děti.
Troubení ponocného a draní peří. Vlčnov zažil starodávný advent |
Nejdůležitějším obdobím konce roku byl Štědrý den a následný Boží hod. Klíčové byly už přípravy. Například ve valašských chaloupkách se několik dní dopředu scházely ženy, draly peří, předly len a konopí. „Vzájemně i sousedsky vypomáhaly. Společnost jim mohli dělat i muži, ale ti nepracovali,“ podotkla Šemorová.
Vzájemnou solidaritu zmiňuje také etnograf Muzea Kroměřížska Petr Hlavačka. „Ráno na Štědrý den chodily děti chudých rodičů do zámožnějších domů, prosíce o trochu mouky neb kaše na svátky,“ ozřejmil. Na Hané ctili také pověru pro případ, že se u domu vyskytl někdo cizí. Pokud to byl muž, říkaly hospodyně, že „budou míti od krav telátka býčky“, pokud děvče či žena, tak že „budou mít jalovičky“.
Odkud štěká pes, odtud přijde ženich
Na Slovácku se hned zrána chodívalo umývat do potoka, aby se lidé očistili a připravili na významný svátek. Nebýval to také vždy jen klidný a tichý čas. Například ve slovácké obci Radějov tomu bylo spíše naopak. „Po celý den se rozléhalo práskání bičem a střílení, což mělo ochranný význam proti působení škodlivých sil,“ nastínila Směřičková. A popsala, jak mladé dívky o Štědrém dnu chtěly znát svou budoucnost, třásly plotem s prosbou o ženicha nebo poslouchaly, ze které strany štěká pes, a věřily, že tím směrem najdou svého milého.
Společným zvykem bylo dodržet půst – lidově řečeno, od rána se nesmělo mlsat až do štědrovečerní večeře. Na Hané i Valašsku dospělí děti strašívali Perchtou – bílou paní. „Pokud se děti nepostily, měla jim rozpárat břicho a všechno jídlo vytáhnout,“ pověděla Šemorová.
Samotná večerní tabule měla různou podobu, nejen podle kraje, ale i podle toho, jak byla která rodina bohatá. Na stole v hanáckých obydlích se objevovala čočková či hrachová polévka. Nechyběl krajíc chleba, pohanková kaše, sušené či vařené ovoce. „Nakonec si všichni pochutnali na vánočce plné hrozinek a oříšků. Někdy se připravovala polévka ze sušených švestek,“ popsal Hlavačka. „Ryba se na štědrovečerním stole příliš nevyskytovala, pro obyčejné lidi byla příliš drahá.“
Proč se o adventu nemají zpívat koledy a jak se proměnily zvyky, líčí etnograf |
Na Slovácku se při slavnostní večeři jedly oplatky s medem, zelná či houbová polévka, pohanková kaše či krupice. Oblíbené byly takzvané bobálky či pupáky – válečky z kynutého těsta podávané s mákem, ale i bryndzou či zelím.
Pod stůl lidé kladli slámu, která měla zajistit hojnou úrodu na poli a zajímavým způsobem nakládali i s nedojedenými zbytky jídel ze stolu. „Vše posvěcovaly a všemu prospívaly, a proto se jejich část zakopávala do země (například ve Vlčnově), většinu však dostal dobytek, aby byl zdravý a silný,“ přiblížila Gabriela Směřičková.
Na Valašsku jedli mimo jiné polévku „štědračku“, krupičnou či hrachovou kaši, zemáky se zelím, pěry nebo šližky s mákem. Stůl omotávali řetězem nebo provazem, aby rodina byla spolu také v dalším roce. Pod stolem byla sekyra a v případě lichého počtu strávníků chystaly rodiny ještě talíř navíc pro pocestného. Mimochodem, kdo by v chalupě hledal stromeček, musel by obrátit zrak vzhůru.
Házení botou či rozkrojené jablko
„Stromeček býval zavěšen na stropě, v koutě světnice, případně nad stolem. Příbytky bývaly malé, bylo hodně členů domácnosti, velký strom by se jim tam nevlezl,“ vysvětlila etnografka Muzea regionu Valašsko. Hlavačka připomněl, že na Hané často ani žádný stromek v místnosti nebýval a lidé spíše stavěli betlém nebo zdobili jen zelenou větvičku sušeným ovocem a oříšky.
V rodinách se z žádných velkých a drahých darů děti těšit nemohly. „Dárky nedostávaly nebo byly velmi skromné. Za koledování dostaly pečivo nebo oříšky,“ zmínila Směřičková. Platilo to ve všech oblastech a i v tomto případě záleželo na finanční situaci rodiny.
Obecně se často dodržovaly zvyky, které známe i dnes. Házení botou, rozkrajování jablka, pouštění skořápek či lití vosku nebo olova. „Po celý den se k sobě měli lidé chovat hezky, bez hádek, křiku, a to proto, že se mohly tento magický den vracet duše zemřelých, které měly rády klid. Pokud by je někdo vyrušil, nemusely se vrátit,“ poukázal Hlavačka.
KVÍZ: Co je calta nebo štědrovka. Jak se vyznáte ve vánoční terminologii |
Na Boží hod vánoční, slavnost Narození Páně, si lidé déle pospali, už se nepeklo a nepracovalo. Den klidu pak vystřídalo větší pozdvižení na Štěpána. Byl to čas návštěv, zpěvu, koledování a veselení.
„Například v Lobodicích chodil po mši kostelník, hrobař a ministranti po koledě. Dostávali kaši, peníze i kořalku.V Hulíně koledovali kostelníci. Na Štěpána děvčata umývala chlapce a podávala jim kalhoty, za což se jim dostalo sladké kořalky,“ vylíčil etnograf Muzea Kroměřížska.
Také se říkávalo, že „na Štěpána není pána“. „V tento den končila služba chlapcům u hospodářů. Dostávali volno až do Nového roku, kdy se opět vraceli do služby. Na Nový rok pak končila služba děvčatům, volno měla do Tří králů,“ doplnila Lenka Šemorová.
9. prosince 2023 |
