Pavle, lze podle Vás najít v Bibli nějakou běžeckou inspiraci?
Rozhodně. Mám oblíbený citát od proroka Izajáše: „Ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly, vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ A můj patron svatý Pavel používá spoustu běžeckých přirovnání ve svých listech v Bibli. Mluví například o tom, že když se někdo připravuje na závod, podřídí tomu vše a je ochoten snášet všelijaké odříkání. Mluví o svém životním běhu. Říká: „Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval.“ Nebo: „Zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli.“ Možná to souvisí s tím, že se pohyboval v helénském světě, v řecké kultuře, kde bylo sportování už tehdy velice populární. Běh tedy používal jako přirovnání.
Používáte běžecká přirovnání i Vy při bohoslužbě?
Občas ano. Je pravda, že se musím trošku krotit, protože pokud lidé nemají s během zkušenost, může je pointa minout. Ale když se to hodí, rád to používám jako přirovnání nebo podobenství, chcete-li.
Jaké například?
Rád používám známou zásadu nepřepálit začátek. To znají všichni běžci, vtlouká se to do hlavy všem začátečníkům, valná většina však udělá tu chybu stejně. Podobné je to i v mnoha jiných činnostech. Člověk se začne učit cizí jazyk nebo hrát na hudební nástroj a má tendenci se do toho vrhnout po hlavě – a za nějakou dobu toho nechá. A zrovna tak to je s těmi, kteří se připravují na křest. Leckdy se v nadšení z toho, že teď už jsou křesťané, vrhnou do všech církevních aktivit s přehnanou vervou. Je však potřeba myslet na to, že i to je běh na dlouhou trať. Celý náš křesťanský život je vlastně dlouhý běh. Nebo rád používám termín „občerstvovací stanice“. Na závodě jsou potřebné a člověk musí vědět, za jak dlouho jsou. V přeneseném smyslu slova je potřebujeme i v našem duchovním životě. Potřebujeme se zastavit, mít jasné body, místa, kde načerpáme sílu a energii.
Co je fyzicky náročnější? Běh, nebo farářské povinnosti?
To si netroufám srovnávat. V obou případech záleží na tom, jak moc člověk běhá a taky třeba kde je farářem. Být farářem v Praze a mít jeden nebo dva kostely zase až tak fyzicky náročné není. Ale být někde v Krkonoších a objíždět kostely, když napadnou závěje sněhu a dá se jen vyjet na běžkách, to je jiná.
A psychicky?
Nepochybně je těžší být farářem.
Máte rád hory. Proč? Je tam člověk blíže k nebesům?
Na hory jsem jezdil odmala s rodiči, od čtyř let lyžuji. V dětství mě ovlivnili dva filmy z hor, jeden o horolezcích a jeden o lyžařích. Nemyslím si ale, že by na horách byl člověk automaticky blíž Bohu. Já osobně tam prožívám dvě věci. V kráse přírody vidím projev Boží dobroty, uvědomuji si, že něco takového Bůh stvořil jen tak pro radost. A vede mě to tam k pokoře. Zakouším, jak jsem oproti těm horám malý. A když pak má člověk v bouřce stažený zadek, ví, že není borec, který si se vším poradí.
Nelákalo by Vás vyměnit farnost v Praze za tu na horách?
Možná ano, jedním z mých kněžských vzorů je Franz Senn, farář z tyrolského Ventu a spoluzakladatel organizovaného alpinismu. Ale jsem knězem pro pražskou diecézi, kde hory nemáme. A nebývá zvykem, aby si farář vybíral místo svého působení.
Když odskočíme od běhu, pracuje se jinak s lidmi v Praze a s farníky například na těch horách?
Skoro bych řekl, že jiná práce je s lidmi v Praze – a jiná kousek za Prahou. Ani to nemusí být hory.
V čem?
Přijde mi, že Praha vede lidi hodně k anonymitě. Je mnohem těžší je dát dohromady a povzbudit k vytváření společenství. Stejně tak ochota přizpůsobit svoje plány tomu, že něco podnikneme společně, je v Praze mnohem menší.
Možná je to tím, že lidé mají na výběr spoustu aktivit a lákadel?
Spíš si myslím, že je to způsobeno pražským individualismem. Lidé si tady chrání vlastní ulitu. Neplatí to samozřejmě o všech, ale je zajímavé, že třeba v Římě, kde jsem prožil tři roky, jsem se s něčím podobným nesetkal.
Když se vrátíme zpět k běhu, myslíte, že je cestou z oné ulity ven? Sbližuje?
V Praze je to z mého pohledu zase trošku jiné. Běhám hodně po Stromovce, a přestože se poctivě snažím pozdravit úplně každého běžce, odpoví mi jen málo lidí. Ale aby to nevyznělo příliš kriticky k Pražákům, i tady jsem se díky běhu seznámil se spoustou lidí.
Víte o dalších farářích, co běhají? Není to asi úplně zvykem, že?
Je nás víc. Nevím jestli hodně, ale znám faráře, kteří běhají i docela dlouhé tratě nebo různé běhy organizují. Například Petr Hruška z Chebu, který s Milošem Škorpilem pořádá poutní ultramaraton a různé charitativní běhy. Nebo salesián Pavel Čáp, který uspořádal štafetový běh z Prahy do italského Orvieta po stopách pražského kněze Petra ze 13. století.
Jak Vás inspiruje běh? Co vám dává?
Hodně mě inspirují dlouhé závody, které jsem absolvoval. Život je běh na dlouhou trať, a tak se v dlouhých bězích odehrává během pár hodin spousta věcí, které prožíváme běžně, jen si to možná neuvědomujeme. Třeba pokušení se na to vykašlat. V hlavě vám občas zazní: „Tak se na to vykašli, vždyť to nemáš zapotřebí. Koukni, tamhleti taky jdou, tak proč bys ty musel běžet?“ Takových pokušení máme v životě spoustu. Při běhu se učím s nimi pracovat a bojovat.
Posiluje to Vaši víru?
Posiluje to ochotu překonávat překážky a pochybnosti. A to se samozřejmě hodí i v životě víry. Příprava na závody vyžaduje spoustu trpělivosti se sebou. Nesmíte ztratit ze zřetele, kam míříte, zároveň vás nesmí deptat, že tam ještě nejste. A s trpělivostí a pokorou děláte ten dnešní krok, který vás k cíli přiblíží. Zažil jsem taky, že je možné i to, co jsem si nedokázal vůbec představit. A i to s vírou nepochybně souvisí.
Běžíte osm, dvanáct hodin, melete z posledního a nemůžete. Obracíte se v tu chvíli třeba k Bohu?
Jak kdy. Záleží na tom, jak se mi běží, jestli mě zrovna něco nebolí. Často mě plně zaměstná řešení praktických otázek, jako co kdy sníst. Ale většinou mám spoustu času na přemýšlení. A samozřejmě k tomu patří i spojení s Bohem a rozhovor s ním.
Představuji si, že se jdete proběhnout do Stromovky, a přitom vymyslíte nedělní řeč. Stává se to?
Většinou si spíš chodím vyvětrat hlavu, takže jsem rád, že se můžu soustředit jen na běh. Ale občas z toho nějaká inspirace nebo nápad vypadne.
Pavle, Vy jste studoval dva roky matfyz. Proč jste odešel?
Protože jsem se rozhodl připravovat na kněžství.
Jak dojde v člověku k takovému zlomu?
Já jsem vyrostl ve věřící rodině. Fyziku jsem studoval, protože mě moc bavila. A mám pocit, že matfyzákem se člověk nestává, ale rodí. Proto se za matfyzáka považuji doteď. Ale hodně jsem kolem devatenácti let svoje představy o životě svěřoval Bohu. Pak jsem prožil Boží povolání ke kněžství a rozhodl se pro to.
Nelitujete toho někdy?
Ne (smích). To samozřejmě neznamená, že mě všechno v rámci kněžské služby baví. Jsou věci, které člověka otravují, je to jako v jiných oborech. Ale knězem jsem rád.
Pomohl Vám běh v sobě něco objevit?
Spíš rozvinul některé mé rysy, vlastnosti, o kterých jsem tušil, že je mám. Byla to právě třeba vytrvalost, trpělivost nebo to, že mi nevadí k něčemu směřovat dlouhodobě. A pak i zkušenost, že zvládnu víc, než si myslím. Pro mě je to celé takové zvláštní, protože jsem běh vždycky považoval za sport, který pro mě fakt není.
A proč jste se tedy rozběhl a zamiloval si to?
Inspirovali mě k tomu kamarádi. Bylo to někdy v roce 2007. Chodil jsem s partou chlapů hrát fotbal, dva z nich s atletickou minulostí začali chodit na půlmaratony. A pak se k nim začali přidávat další kamarádi, kteří nikdy neběhali. Tak jsem se šel taky jednou proběhnout a zjistil, že to není tak strašné, jak jsem si pamatoval z dětství a mládí ve škole. A potom přišlo hecování a já se na půlku přihlásil taky. Následně se dostavila obava, abych to přežil, takže jsem se začal připravovat trochu systematicky. A první půlmaraton byl tak krásný zážitek, že jsem u toho už zůstal.
Takže začátky byly lehké?
Tak úplně samo to nešlo. Ale řekl bych, že to bylo lehčí, než jsem čekal. A hlavně na začátku jsem dělal pokroky poměrně rychle.
Půlmaratonem to začalo a letos jste si střihl ironmana. Co bude dál?
Rád bych se věnoval delším trailovým běhům. Příští rok mám v plánu Lavaredo ultratrail v mých oblíbených Dolomitech.
Co Vás na tom láká?
Spojení hor a běhu. A potom jsem zjistil, že mám opravdu radši, když závod trvá delší čas a nemusím tolik řešit nějakou absolutní rychlost.
Takže výsledný čas pro Vás není důležitý?
Na těch dlouhých bězích to moc neřeším. Trošku se hlídám, abych se zase moc nekochal a neflákal zbytečně moc. Na klasičtějších závodech čas sleduji o něco víc.
Jste soutěživý?
Úplně z principu ne, spíš mě láká překonat sám sebe a svůj čas z minulého závodu. Ale nestresuje mě to příliš. Nejlepších výsledků dosahuji, když se na to moc nesoustředím. S ostatníma většinou až tak moc nesoutěžím. Samozřejmě, že když na trati narazím na někoho, s kým jsme nastejno, nechci mu to dát zadarmo, to je jasný. I v cílové rovince se snažím bojovat.
Ještě se vrátím k Vašemu letošnímu ironmanovi. Kromě běhu máte navíc ještě kolo a plavání. Jak Vás to vůbec napadlo?
Vlastně už v dětství. Viděl jsem nějaký závod v televizi a koukal na to s otevřenou pusou. Od té doby mě to fascinovalo a lákalo. Za největší překážku jsem považoval vždycky běh, ale když jsem pak zjistil, že uběhnu i maraton, ta překážka padla. A přišlo mi skvělé, že se stal trénink díky kolu a plavání o dost pestřejší.
A jak to šlo skloubit časově?
Toho jsem se docela bál, ale narazil jsem na tréninkový plán, který to vlastně všechno definoval časem a tepovou frekvencí, ne kilometry, takže se to dalo dobře plánovat. Ale i tak mě to nutilo hodně dobře organizovat čas.
Jezdil jste na mši v cyklistickém a v tretrách?
To ne, ale v neděli jsem to dělal tak, že jsem šel běhat ráno, přiběhl jsem, osprchoval se a utíkal do kostela na mši.
Nestal jste se pro ostatní příkladem a nestoupl kolem Vás počet běhajících věřících?
To nedokážu posoudit. Pár známým to pomohlo uvěřit, že ironman je realizovatelný, a rozhodli se do toho jít. Občas se někdo svěří, že ho to motivovalo oživit jiné sny, které z různých důvodů odložil.
Který svůj sportovní úspěch považujete za ten nej?
Dokončeného Ironmana v Piešťanech. A i to, že jsem ho dokončil zhruba o hodinu rychleji, než jsem počítal. Za 13 hodin a 20 minut. Průlomovou zkušeností byla dvanáctihodinovka. Ještě jsem moc rád, že jsem dokončil stovku v Krkonoších.
Řešíte zásadněji běžecké vybavení, nebo tomu nepřikládáte takovou váhu?
Trochu řeším oblečení. Přeci jen v něm trávím celkem dost času, tak je potřeba, aby bylo pohodlné, nikde mě nedřelo a fungovalo, jak má.
A co boty?
Oblíbil jsem si minimalistické boty. Moje lýtka si nemusela příliš zvykat, jsem zvyklý je používat z horolezectví. Přirozenější technika běhu mi vyhovuje, zjistil jsem, že mě od té doby vlastně nebolí žádné klouby. Nepotřebuji nijak zvlášť odpružené boty. A v horách v nich lépe cítím terén.
Na konec se zeptám, jestli se před závodem věnujete rozjímání. Máte nějaký rituál? Uchýlíte se k modlitbě?
Rituál nemám. Jinak začínám každý den modlitbou, tedy setkáním, rozhovorem s Bohem. Takže samozřejmě i v závodní den se Bohu svěřím, co mě čeká, a prosím ho, ať mi pomůže to vše dobře prožít, aby to mělo smysl a bylo přínosné pro mě i pro druhé. Takže ano, v tomhle smyslu dávám Bohu k dispozici i závody.
Pavel SemelaPavel Semela se narodil v roce 1974 a je farářem farnosti u sv. Antonína v Praze - Holešovicích. Rád leze po horách a v poslední době běhá dlouhé tratě. V letošním roce dokončil úspěšně ironmana a stal se tak železným mužem. Jak Pavel říká: „Chcete-li zažít jiný život, zaběhněte si maraton.“ |
