Ultra Trail du Mont Blanc s centrem ve francouzském Chamonix je bez debat největší trail runningovou akcí světa. Na sedm různých tratí letos vyběhlo přes deset tisíc lidí z více než sta zemí. Nutno podotknout, že nebýt loterijního systému, závodníků by vyběhlo ještě alespoň jednou tolik. A to navzdory tvrdým kvalifikačním kritériím. UTMB je rovněž každoroční setkání světové ultratrailové elity. Takhle nadupané startovní pole jinde nenajdete.
Od klokanů ke kamzíkům
Když jsem se koncem loňského roku rozhodl přestěhovat z Austrálie zpět do Česka, UTMB byl první evropský závod, po kterém jsem začal pošilhávat. Když jsem ze zvědavosti začal vyplňovat přihlášku, vyskočila na mě automatická zpráva, že podle jakéhosi ITRA rankingu jsem elitní běžec, a tudíž se mohu vyhnout loterii. Tomu šlo těžko odolat. Vzhledem k plánovaným životním změnám jsem se v prosinci konzervativně přihlásil na jednu z „kratších“ tratí, OCC s parametry 56 kilometrů a 3 500 metrů převýšení. A následně celou záležitost uložil k ledu.
Když jsem se v červnu po třech měsících cestování v Asii usadil zpět v Česku, měl jsem v rovinaté a nízko položené Praze dva a půl měsíce na přípravu na ultramaraton v Alpách. Hlavní tréninkovou jednotkou se tak staly zábavné hodinu až hodinu a půl dlouhé seance na schodech z Karlína na Pražačku doplněné o nějakou rychlost, trailová tempa a delší běhy, jak zrovna vyšel čas. Jediný větší horský výběh po krkonošských hřebenech tři týdny před závodem naznačil, že by to mohlo fungovat.
Kluk z Prahy vs. alpské kozy
Na startu ve švýcarských Orsiéres jsem si díky „nasazenému“ číslu užil čekání na výstřel v odděleném koridoru hned pod startovním obloukem. A že to byla show. Roztleskávání, mexické vlny, křičící diváci, kravské zvonce. Běhal z toho mráz po zádech. Na tohle z trialových závodů fakt zvyklý nejsem. Prvních pár set metrů skrz ulice lemovanými fanoušky a místními školáky s nastavenými rukami na high fives bylo neskutečně elektrizujících.
Zatímco nad námi lítala helikoptéra zajišťující živý přenos, já se nenechal vyblbnout a pro první dva kopce zvolil velmi konzervativní tempo. První občerstvovačka se nacházela u zřejmě krásného jezera Champex-Lac. Nás bohužel přivítala nízká oblačnost a fryšných sedm stupňů. Následovala ale jedna z mála běhatelných částí, takže jsem do toho prásknul, abych se zahřál.
S tréninkem na schodech je těžké držet v alpských kopcích tempo s místními horskými kozami. Na každém větším stoupání jsem taky dostával slušně naloženo. O to víc jsem musel akcelerovat v občasných rovinatějších částech a v sebězích, ve kterých dodnes těžím z průpravy orientačním během. Pozitivní bylo, že jsem se v této tempové sinusoidě postupně prokousával vzhůru startovním polem.
Allez! Allez!
Dostat se z Prahy na start v Orsiéres byla po nečekaných změnách trochu mise, takže už mi jaksi nezbyl čas na logistiku samotného závodu. Až v předvečer závodu jsem od kamaráda zjišťoval, jaká terénní podložka mě vlastně čeká a v jakých botách běžet. Otázkami „Nevíš kolik výškových metrů nám ještě zbývá?“ nebo „Jak daleko je příští občerstvovačka?“ jsem si auru zkušeného závodníka taky zrovna nevytvářel. A svojí neschopností odhadnout čas doběhu jsem neoslňoval ani svůj doprovod.
Na druhou stranu, bylo hezké to jednou vzít trošku na punk a prostě běžet čistě na pocit, na zážitek. Když pak člověk najednou vyběhne z lesa do křivolakých uliček švýcarského Trientu a probíhá špalírem fandících lidí a mezi „Allez! Allez!“ slyší pokusy o vyslovení vlastního jména, je to krásný. Právě atmosféra závodu pro mě byla asi vůbec největším zážitkem. Zážitek je to ale i pro fanoušky, kteří nejsou na místě. Profesionální živý přenos v asi sedmi jazycích, v reálném čase aktualizované mezičasy včetně průběhových videí každého běžce. Prostě běžecký závod s atmosférou a organizací Tour de France.
Hamburger nebo pizza?
Největší kopec, kde jsme v nejprudší části na dvou kilometrech nastoupali 600 metrů, si vlastně ani moc nepamatuju. Myslím, že jsem půlku času přemítal, jestli bych byl rychlejší s holemi nebo ne, a půlku, jestli si dám po doběhu hamburger, nebo pizzu. Hole jsem nevyřešil, ale vybral jsem pizzu. Priority. Každopádně najednou jsem byl nahoře a frčel z předposledního seběhu vstříc Francii.
Po občerstvovačce na 36. kilometru jsem se v následném táhlém stoupání snažil povzbudit hned několik běžců v zombie módu, kteří si již závod moc neužívali. Zde musím přiznat, že v závodech funguji trochu jako taková ta příšera, co se živí cizími nočními můrami. Čím víc zubožených závodníků předběhnu, tím víc roste moje sebevědomí, tím lépe se mi běží. Ve skutečnosti se sice asi plazím jen o něco rychleji než ti nešťastníci, ale v tu chvíli mám pocit, že se vznáším.
Stavitel je lotr
Co se závodní stravy týče, vsadil jsem na osvědčenou kombinaci Tailwindu míchaného za běhu před občerstvovačkami a banánů, které jsem jedl za běhu po občerstvovačkách. Čas na nich strávený jsem tak sesekal na úplné minimum potřebné k dotočení dvou půllitrových lahviček. Dobíhal jsem s nulovým zbytkem zásob i pití, takže se mi konečně podařilo dobře odhadnout i potřebné množství.
Poslední kopec byl trošku lotrovina. Jste co by kamenem dohodil od cíle, ale místo pohodlné cesty údolím vás čeká dalších 700 výškových metrů, kde jen koukáte, jak Chamonix mizí kdesi v hloubi. V té době již ale byla ranní oblačnost ta tam, takže jsme po krásné lesní pěšině stoupali s výhledem na masiv Mt Blancu. A to se fakt neokouká.
S favoritem v zádech
A zde se dostávám k prologu článku. Z předchozích dlouhých seběhů už jsem měl zdecimovaná stehna a puchýře na puchýřích zespodu pat. Se zaťatými zuby jsem frčel dál, předběhl pár dalších lidí ... než jsem ve chvilce nepozornosti v jednom prudším úseku zaškobrtnul a hodil přes šutry vcelku krkolomné salto. Vybral jsem to jen s pár oděrkami, ale v průběhu letu jsem dostal paralyzující křeč do krejčovského svalu.
Najednou jsem byl já ten pajdající zombík, okolo kterého se ostatní proháněli. Pak se ale opět potvrdilo, že hlavní hybnou silou je na ultramaratonech hlava. A ta kulhání pár kilometrů před cílem prostě odmítla. Křeče jsem až zázračně rychle rozchodil a okamžitě rozjel stíhací jízdu. Když jsem na okraji Chamonix najednou docvaknul Tima Frerikse, hlavního favorita závodu, prošité nohy ovládané vyšinutou hlavou se úplně utrhnuly ze řetězu. Patnáct minut zpět jsem sotva chodil, ale s vidinou cenného skalpu jsem se najednou proplétal uličkami Chamonix v tempu hluboko pod čtyři minuty na kilometr a v neskutečné divácké atmosféře to nějak vydržel až do cíle. S Timem pár metrů za sebou.
Běžecký závod v pražské Šárce se blíží. Registrujte se |
Doběhl jsem v čase 6:27 na pěkném 41. místě z téměř 1 600 startujících. Většina lidí v první padesátce byli sponzorovaní běžci. Na každém měřeném mezičasu jsem se posouval startovním polem nahoru, takže síly jsem rozložil ideálně. Sečteno podtrženo, se svým výkonem jsem maximálně spokojen. Užil jsem si parádní den na krásné trati s výhledy na alpské štíty v atmosféře, ze které šel mráz po zádech. Přihlášky na příští ročník se otevírají 18. prosince a přiznám se, že trochu pošilhávám po jedné z delších tratí.
Detaily tratě a mého závodu najdete na mém Strava profilu zde, kde mě můžete i sledovat.
