Pracujete ve zdravotnictví, kde každý den vidíte, co s člověkem mohou udělat různé nemoci. Docházelo vám jako zdravotníkovi víc, že s obezitou se pojí vážné zdravotní problémy?
Docházelo mi to, ale asi jsem na to záměrně tu pozornost nechtěl upírat. Ne že bych to neviděl a zavíral před tím v mém případě oči, bylo mi to jasné. Ale stále jsem se hýbal, byl jsem v pohybu i v práci a byl jsem plně funkční člověk, takže jsem měl výmluvu, že nějak funguji a to stačí. Samozřejmě, nejsem hloupý a uvědomoval jsem si všechny komplikace a možnosti, co se mohou stát, ale závislost a jídlo byly silnější než já. Samozřejmě větší pohyb a menší prostory okolo lůžka pro mě byly velká komplikace, pak jsem dost funěl a potil se.
Takže jste si neříkal, že byste měl právě kvůli zdraví hubnout?
Já mám takovou komplikovanou povahu. Nikdy jsem nedržel extrémní diety, ne že bych nikdy nic nezkusil, ale nebyl jsem ten typ, co by stále dokola zkoušel shazovat kila. Navíc jsem blíženec, takže já mám v hlavě opravdu víc těch hlasů. (smích) Takže kdykoli jsem jel z práce domů a dal jsem si jídlo v rychlém občerstvení, vždy jsem si říkal, že to už bude opravdu to poslední a znovu si to nedám. Pak jsem si říkal, že to zvládnu a udržím si jen jedno takové jídlo za měsíc. A stále se mi to v té hlavě honilo a měnil jsem to. Nedokázal jsem být sám na sebe zkrátka dostatečně tvrdý, abych si to jednou pro vždy zakázal a změnil to. Ale pořádně a správně. Protože diety nemají smysl, to nikdo nedokáže vydržet věčně. Až díky Extrémním proměnám jsem to dokázal všechno nastartovat tak, aby to bylo udržitelné a hezky to do sebe zapadlo. A nastolil jsem si nový režim, nový život.
 |
Máte srovnání, jak jste na tom byl zdravotně – například podle krevních testů, před proměnou a nyní poté, co jste najel na zdravý životní styl?
Ten rozdíl je opravdu brutální. Měl jsem už náběh na cukrovku, to byl pro mě velký strašák. A teď nic. Všechno je pryč. Až tak jednoduché to bylo. Prostě zdravý životní styl, dobrá strava, pohyb. Najednou jsem viděl, jak málo stačí k tomu, aby byl člověk zdravější. Zbavil jsem se i přístroje na spánkovou apnoi, což bylo na začátku podle výsledků ve spánkové laboratoři skoro až nemyslitelné.
Kým byl Tomáš Fremr před proměnou a kým je teď?
Teď mohu říct, že jsem člověkem, kterým jsem chtěl být. Jsem aktivní, funguji pro rodinu, jsem sám se sebou spokojený. Ale snažím se samozřejmě najít nějakou životní rovnováhu, protože mě teď pohltil sport. Naštěstí mám naprosto zlatou ženu, která mi to toleruje. (smích) Moje žena je bohyně. Ale rovnováha je potřeba. Jezdí se mnou na běžecké závody, dělá mi svačiny v rámci Carb loadingu, podporuje mě a to je obdivuhodné.
Zapojují se i děti?
Zapojují a mám z toho radost, že jsem jim teď vzorem. Můj syn Jáchym teď začal dělat angličáky podle toho, jak jsem je dělal já v mém díle Extrémních proměn v televizi. Těší mě to. Dřív jsme s nimi zvládl tak maximálně ležet na koberci. Teď společně jdeme na kolo, běháme. Dokonce už se samy účastnily závodu.
Jídlo bylo v minulosti vaše závislost. Nahradila tu závislost nějaká jiná závislost?
Překlenulo se mi to v závislost na sportu. Samozřejmě tu ten boj s jídlem stále někde skrytý je. To nezmizí jako zázrakem ze dne na den. A samozřejmě jsem si nic nezakázal na sto procent, protože tak to podle mě nefunguje. Už nad jídlem ale přemýšlím, takže když se s rodinou na cestách někde stavíme právě v rychlém občerstvení, dám si něco malého a smysluplnějšího. Dnes už si dovolím říct, že mám jídlo pod kontrolou, ale strašák závislosti tam pořád je. To jsem dřív vůbec neměl. Ovládalo mě to. A prakticky jsem myslel jen na to, co si kdy a kde dám.
Pracujete v nemocnici, kde máte i služby. Jak jste řešil režim, když na vás přišel hlad uprostřed noci?
Byl jsem dohodnutý s tím mým týmem, že si třeba dám tvaroh. Nejde vydržet celou noc stát na nohou bez jídla, každý to má samozřejmě jinak, někdo si dá šunku, někdo kus chlebíku. Takže jsem to musel nějak vyřešit. A byl jsem rád, že mám za zády stále někoho, kdo je ochotný mi poradit a pomoct. Protože sice jsem si o sobě rozhodně nemyslel, že jsem hezký chlap, neměl jsem o sobě v tomto směru vysoké mínění. Ale celý život mám dost vysoké ego. Bylo tak pro mě těžké si přiznat, že něco nezvládnu sám, že se nezměním, dokud si nenechám poradit a nenechám se odborně někým vést. A zpětně říkám, že to bylo to nejlepší, co jsem udělat mohl.
Hodně lidí má právě během hubnutí strach, že už se normálně nenají. Vy jste ale zářný příklad toho, že to jde i tak..
Ano. Je nesmysl, že už si nikdy nedáte to, co vám chutná. To by bylo mučení. A stejně byste si to chtěli dát. Jen je potřeba to dostat do určité rovnováhy a nepřehánět to, nepřejídat se. Moje nejoblíbenější jídlo jsou kynuté povidlové knedlíky od maminky a dám si je. Nemohl bych si je zakázat. A nemám teď špatný pocit z toho, že si je dám. Vím, že pak půjdu běhat a cvičit, že v tom zase bude rovnováha.
Tomáš posiloval až moc a nehubl. Nakonec v Extrémních proměnách shodil 80 kilo |
Co pro vás na vaší cestě k hubenějšímu já bylo nejtěžší?
Přiznat si, že jsem tlustý a že mám problém. A troufnu si říct, že je to problém pro všechny obézní. A také přiznat si to, že závislost je silnější než já.
Přiznat si závislost na jídle ale asi také nebylo jednoduché..
Není to snadné, ale pokud chcete změnu, musíte si to přiznat. Stejně jako si musí přiznat gambler svou závislost nebo kdokoli jiný závislý. Já jsem byl tak závislý na rychlém občerstvení, a tak jsem se za to styděl, že když jsem jel z práce domů a to jídlo jsem si v McDonaldu dal, tak jsem pak vyhazoval všechny obaly a jakékoli stopy, které by vedly k tomu, že jsem to snědl.
A v práci jste se s jídlem držel?
Tam jsem měl zaměstnanou hlavu pacienty, myslel jsem na to, aby byli v pořádku. A pak jsem z práce odešel, sedl do auta a už se rozjely myšlenky na jídlo. Měl jsem v hlavě jen tu představu jídla z rychlého občerstvení. Šel jsem si po té práci vyloženě pro odměnu. A nedokázal jsem jen tak projet okolo, já jsem tam musel jít koupit si to jídlo.
Jak jste to dělal, když jste začínal v rámci Extrémních proměn? Jezdil jste jinou cestou?
Připravil jsem si oříšky a ty jsem si dával, abych něco jedl, měl něco křupavého a nezahnul k tomu mekáči pro menu. Byla to rada od Pavla Suchánka, který byl jako nutriční poradce v proměnách. A pak jsem to omezoval postupně, až jsem zvládl projet okolo bez problémů.
Máte pocit, že jste po proměně lepší táta a manžel?
Na to by asi měl odpovědět moje žena. (smích) Ale myslím, že ano. Překvapilo mě, když mi i moji kolegové řekli, že se víc usmívám a vypadám šťastnější.
Na vašem profilu na Instagramu často zmiňujete svou manželku jako bohyni. To je moc hezké oslovení..
Moje žena je opravdu úžasná. Já říkám, že to je moje výhra v loterii. Nevím, čím jsem si takovou bohyni zasloužil. (smích) A vlastně i mým přátelům říkám, že jsem ve vztahu o dva roky déle než moje žena, protože jsem se do ní zakoukal ještě o dva roky dřív, než jsme se dali dohromady. Seznámili jsme se v nemocnici. A jsme spolu teď šestnáct let. A děkuji jí za to, co všechno se mnou vydržela. Teď slavíme deset let od svatby.
Jak byste popsal váš současný život?
Shrnul bych to tak, že prostě opravdu žiji. A to je myslím všeříkající, protože opravdu život teď prožívám na sto procent. Jinak, než to bylo v době, kdy jsem byl obézní. Jezdíme s rodinou na výlety, užíváme si, co všechno můžeme dělat. Letos běžím 25. října maraton ve Frankfurtu, takže tam pojedeme. Snažíme se, aby se ten sport prolínal s naším životem, vždy si vymyslíme ještě program k tomu, někde si dáme dobré a kvalitní jídlo.
Vnímáte se jako hezký chlap?
Ještě ne. Ještě to bude delší cesta. Já mám sen mít ty pěkné břišáky. Tak až to bude, tak to snad přijde. (smích) Mám skvělého trenéra Radka Součka, makáme na tom, věřím tomu.
Máte ještě nějaký nesplněný sen?
Chtěl bych uběhnout ten maraton teď v říjnu. Pokud budu zdravý a budu v kondici, tak se mi to snad splní. Na to se těším. Jsem dost soutěživý, když si něco umanu, tak toho chci dosáhnout. Já pomalu nenechávám prohrávat ani děti, když prohraji, tak to nenesu dobře. (smích)
Co vám Extrémní proměny daly a co vzaly?
Vzaly mi kila. A daly mi toho strašně moc. Celý ten projekt mám strašně rád, jsem vděčný, že jsem se tam dostal. Jsem hrdý na to, co jsem zvládl. Daly mi také šanci na nový život pro rodinu. Protože jsem si uvědomil, že jsem Anežce třeba tou svou obezitou vzal sedm let života v tom smyslu, že jsem s ní třeba nemohl jít v zimě na brusle. Teď mohu vzít děti na kolo, jet na zmrzlinu, nebo poprosit o hlídání naší skvělou babičku Evu, nebo mojí milovanou sestru Elišku a vyjet si na kolo s mojí ženou Míšou, mojí bohyní. A užívat si to, že prostě jsme a můžeme a to by bez Extrémních proměn nešlo.
