 |
Při záchraně dětských životů často rozhodují minuty, někdy i sekundy. Co vám běží hlavou, když vás volají k vážnému případu?
Za ty roky už mám vycvičené určité reflexy. Je to dané i tím, že jsme prošli spoustou školení a také řadou skutečných zásahů. V té první chvíli se snažím rychle zhodnotit, co všechno potřebuji, jaké mám kolem sebe možnosti a koho můžu v dané situaci zapojit. Hned potom se snažím získat co nejvíc základních informací, protože právě ty rozhodují o tom, jak budeme dál postupovat.
Je to pro vás pořád adrenalin?
Ano, pořád. Na naší jednotce se s resuscitací naštěstí nesetkáváme tak často. Je to poměrně vzácné. My se naopak snažíme udělat všechno pro to, aby k tomu vůbec nemuselo dojít. U dětských pacientů bývá zástava oběhu nebo selhávání dýchacího systému většinou důsledkem kritického zhoršování zdravotního stavu. Dítě se postupně zhoršuje, až nakonec dojde k selhání. Proto se jeho stav snažíme stabilizovat dřív, než dojde k zástavě. Sledujeme barvu pokožky, dýchání, chování a snažíme se co nejvíce naslouchat rodičům.
Kdysi jsme na dětské oddělení přijali dítě se sebepoškozováním třeba jednou za rok. Dnes se s podobnými případy setkáváme téměř každý týden.
