Nela měla štěstí v neštěstí, že se narodila rodičům, kteří její handicap brali jako stav jejího zdraví a chovali se k ní stejně jako k o dva roky staršímu, zcela zdravému bratrovi.
Nela Ďopanová (27)
|
„První operace mě čekala pár měsíců po narození, během dospívání následovaly další. Máma se mnou od mala intenzivně cvičila Vojtovu metodu. Rodiče se ke mně nechovali jako k nemocné. Doma jsme se o tom, co a proč se mi stalo, nikdy moc nebavili. Následkem diagnózy mám přiskřípnutý nerv do levé nohy, neudělám například pohyb v kotníku dolů nahoru, svalový nárůst je poměrně omezený a celkově cit v noze je mnohem slabší. Nic z toho mi nebránilo být aktivní.
Vnímala jste, že prožíváte jiné dětství než ostatní kamarádi?
I když jsem hodně času strávila po nemocnicích a rehabilitacích, nevnímala jsem se jiná než ostatní, nějak vyčleněná. Pamatuji se, že když jsme se školou chodili na výlety ve dvojicích a vznikaly mezi námi větší odstupy, paní učitelka zahlásila „zašíváme“ a měli jsme mezeru zmenšit. Pokaždé se „zašívání“ týkalo mě a já netušila proč. Podvědomě jsem o svém handicapu věděla, ale nikdy jsem se s ním neztotožňovala. Dělala jsem maximum toho, co jsem zvládla a toho, co mi rodiče dovolili.
Vysvětlili vám rodiče, o co jde, jaké máte postižení a jaké jsou vaše limity?
Doma jsme o tom skoro vůbec nemluvili, ale rodiče mě podporovali činy.
V duchu hesla: co tě nezabije, to tě posílí?
Asi tak. A zdá se, že to zafungovalo.
Děti bývají kruté, netrpěla jste ve školním kolektivu?
Nebudu tvrdit, že by se mi to vyhnulo. Sem tam někdo napodoboval moje napadání na nohu, někdy se mi děti posmívaly. Moje sebevědomí samozřejmě kolísalo, ale hlavně v závislosti na tom, v jaké jsem byla právě aktuální pohybové a psychické kondici. Strávila jsem spoustu času na neurochirurgických odděleních a viděla i mnohem horší případy. Od mala jsem si dost brzy budovala svou realitu. Sama se rozhodovala, co chci a co zvládnu a rodiče mě podporovali. Hrála jsem na klavír a na harmoniku, od šesti let jsem začala závodně plavat.
V nějakém oddíle podobně handicapovaných?
Ne, normálně se zdravými dětmi. Vydržela jsem to devět let. Jsem ze severní Moravy z vesnice nedaleka Šumperka dojížděla jsem třikrát týdně do bazénu, k tomu závody a dál jsem pořád cvičila Vojtovu metodu. Byla doba, kdy na mně žádné postižení ani nebylo poznat. Pak však přišel úraz na chodidle a zánět až do kosti, který se špatně hojil a já musela na operaci. Pohyb mi chyběl, byla jsem nesvá. Závodění jsem tehdy musela nechat.
Vystudovala jste gymnázium, pak vysokou školu ekonomickou, ale v pátém ročníku jste založila stránky fpohybu.cz, kde lidem pomáháte zakotvit do jejich životů správný pohyb i držení těla. Proč jste nešla studovat raději rovnou fyzioterapii?
Spoustu času jsem od mala strávila po nemocnicích a lékařská zařízení jsem neměla ráda, takže mě nic takového ani nenapadlo. Až právě v Praze při vysoké škole se mi otevřel jiný svět, možná i díky racionálně nevysvětlitelným zážitkům. Četla jsem Bibli, vyzkoušela holotropní dýchání, psychedelika, jógové techniky... Mám někdy problém najít si správnou rovnováhu a vrhám se do všeho po hlavě.
Některý ze zážitků vás přesměroval od ekonomie k výuce o tom, jak funguje pohyb lidského těla?
Tak to nelze říct. Nezměnila jsem se, mám svůj život pod kontrolou, ale byla to zajímavá zkušenost, která mě dovedla i k tématu mé diplomové práce, kde jsem se věnovala míře pohybu v českých kancelářích.
Proč jste se rozhodla zúročit vaše letité zkušenosti z fyzioterapií?
Fpohybu jsem založila po asi roční zkušenosti intenzivní rehabilitace. Jako pacient jsem viděla tento obor z trochu jiného úhlu. Na jedné straně co většinou fyzioterapeuti řeší, jaké mají pracovní podmínky. Na straně druhé přístup pacientů a s čím za terapeuty většinou chodí. Viděla jsem tam možnou příležitost, jak oběma stranám spolupráci usnadnit. Vždycky mi chyběla nějaká teorie, edukace, ve smyslu zvyšování pohybové gramotnosti.
Můžete to vysvětlit?
Já se musela o své tělo starat celý život a dodnes se mu denně věnuji. Na fyzioterapiích jsem byla vždy spíš ten přemotivovaný pacient, proto mě překvapuje, jak málo se lidé o se o sebe opravdu zodpovědně stará. Trpí chronickými bolestmi, na které si raději zvyknou, než by je řešili. Od roku 1950 narostl počet sedavých zaměstnání o 83 procent, ale prostředí škol a kanceláří se moc nezměnilo, ergonomie nehledí třeba ani na výšku postavy.
Co konkrétně v kanceláři vadí?
Například máme všichni stejné stoly i židle, málokdo dbá na nastavení výšky monitoru. Klávesnici míváme dál, než by být měla, a pak přetěžujeme oblast šíje. Přes 80 procent zdravých lidí z kanceláří do 30 let věku už má nějaké bolesti pohybového aparátu. Já mám zdravotní problémy a přitom mě nic nebolí, protože vím, co mám pro své tělo dělat.
Takže nabízíte individuální rady, co dělat, aby nás nebolely klouby ani záda.
Spolupracujeme s týmem fyzioterapeutů, nabízíme jak individuální, tak firemní workshopy a programy právě pro zvyšování pohybové gramotnosti, principy jak tělo funguje a co a proč mu pomůže.
Vy sama čerpáte jen ze svých praktických zkušeností?
Také, ale mám i trenérské zkoušky, které mě opravňují vést cvičení a mám certifikát jako pohybový specialista.
Očima autorkyNa schůzku přišla krásná holka s pevným tělem i stiskem ruky. I když při chůzi napadá na jednu nohu a pomáhá si holemi, je plná energie, odhodlání, ale také umí naslouchat a přirozeně zapojit vrozenou empatii. Poseděly jsme u džusu a kávy dvě hodiny a přitom se stihly dvakrát protáhnout, jednou namasírovat lýtka a dvanáctkrát změnit svůj posed. Od té doby se snažím řídit jejími radami. Opravdu to jde. |
Co radíte „kancelářským myším“, které nevědí co dělat a na chronickou bolest zad a kloubů si zvykají?
Aby si v první řadě „zvědomili“, co od rána dělají. Nejde tak ani o nějaké hodinové cvičení, jako spíš o drobnosti, které rozmělní do každodenních činností během celého dne a zacvičí si třeba jen pět minut denně ty cviky, které právě jejich tělo potřebuje. Obecně lze říct, že tělo nemá rádo statické pozice a opakování stejných pohybů. Naše tělo je projekt, který si nemůžeme vybrat, ale celý život na něm musíme makat, jinak se nám to vymstí.
Na jaké drobnosti se máme zaměřit?
Je například dobré vědět, že správný posed neexistuje, ale že je daleko lepší jej často měnit. Důležitý je princip napřímení a uvolnění. Při sedu dát sem tam nohy oběma ploskama na zem. V tramvaji se raději držet tyče nahoře s rukama nad hlavou, čímž otevíráme svůj hrudník. V sedě se zhluboka prodýchat, někdy vystoupit o zastávku dřív při cestě do práce... Do všech každodenních situací, v nichž se ocitáme, můžeme vědomě zařadit drobný pohyb - ideálně s ohledem na naše potřeby, naši osobní disbalanci.
Jak vypadá váš den?
Každý je jiný, ale snažím se věnovat každé ráno doma deset až dvacet minut meditaci, pět minut masáži a deset minut stabilizačním cvičením, které mi prospívají. Věnuji se pracovním schůzkám, i při nich se dá být v pohybu. Následně dodělávám vlastní práci. Po obědě někdy medituji, nebo se prodýchávám. Teď aktuálně „jedu koncept“ párkrát za den zopakovat určité pohyby za krátký časový úsek. Dvakrát až třikrát za týden si jdu zaplavat a každé ráno, nebo večer, si píšu deník, do kterého zapisuji, za co jsem vděčná a z čeho se mohu poučit.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
