City2Surf: zážitky z největšího běžeckého sranda závodu na světě

Druhou srpnovou neděli se v Sydney každoročně sejdou desetitisíce běžců a chodců, aby se po svých dostali z centra města na populární Bondi Beach. City2Surf, titulovaný jako největší sranda závod na světě, každoročně přiláká přes 80 000 účastníků, kteří se rozhodnou zdolat 14 kilometrů dlouhou trať se zhruba 200 metrovým převýšením. Někteří v maskách.

Když jde město na výlet

Abychom si udělali lepší představu, 80 000 lidí pohromadě je to jako kdyby spolu vyrazili na procházku všichni obyvatelé Třebíče a Mladé Boleslavi - takže docela výprava. Člověka tedy nepřekvapí, že start je rozdělen do hned šesti startovních vln, od paralympioniků, kteří na svých ďábelsky rychlých strojích protnou startovní čáru jako první, až po maminky s kočárky. Ti první se na pláž dostanou chvíli po půl osmé ráno, ti poslední až v pozdních odpoledních hodinách.

A na trati se pěkně zapotí. Rozhodně se totiž nejedná o rovinatý závod. Profilu trati vévodí proslulý „infarktový kopec“, na němž závodníci během kilometru vystoupají asi 80 výškových metrů, které následně seběhnou v samotném závěru závodu. A právě táhlému asfaltovému klesání lze připsat na vroubek sborový řev kvadricepsů v pondělí ráno.

Legrace musí být

Organizátoři závodu vždy obsadí celou trať kapelami a dýdžeji, kteří vyhrávají co půl kilometru. Reálně toho ale na běžce čeká mnohem víc. Tradičně totiž lidé žijící podél trati vytáhnou spontánně hudební systémy ze svých oken a dotváří tak fantastickou atmosféru závodu. K té samozřejmě pomáhá i neskutečná přehlídka kostýmů, v nichž mnoho účastníků závod zdolá. Potkáte plejády superhrdinů, kreslených postaviček, zvířat, politiků (i skutečných), ale viděl jsem také třeba hrnek kávy nebo banán.

Na všechny z nich čeká v cíli odměna v podobě jedné z nejoblíbenějších australských pláží a pak také nepřeberné množství hospod a restaurací, které se předhánějí v tematické výzdobě a speciálních běžeckých nabídkách. Třešničkou na dortu letošního ročníku bylo navíc skvělé načasování mužské olympijské desítky, která startovala chvíli před 11. hodinou dopolední australského času v den konání City2Surf. Hospoda narvaná rozjařenými běžci, kteří halasně hnali Mo Faraha za zlatem, byla dost speciálním zážitkem.

City2Surf

• neděle 14. srpna 2016
• Sydney, Austrálie
• stránky organizátora

Charitativní étos

Co je však na City2Surf asi nejhezčí, je jeho obrovský charitativní étos, který je ostatně charakteristický pro většinu australských městských běhů. Dá se říct, že úspěšnost závodů se tu měří ve dvou kritériích, a to kolik účastníků závod přiláká a kolik peněz se vybere pro různé charity. No, a třeba takový City2Surf letos nasbíral stěží uvěřitelných pět milionů dolarů.

Charita - jak to funguje

Firma Hitachi, kde pracuji, dlouhodobě spolupracuje s Humpty Dumpty Foundation (kupují různé zdravotnické vybavení pro nemocné děti), takže se „fundraisinguje“ (shromažďují zdroje, pozn. redakce) pro ně. Také jsme měli jejich logo na dresech a kšiltovkách.

V Austrálii funguje fundraisingová platforma Everydayhero, kde si můžete vytvářet mikrostránky pro jednotlivce (jako jsem já), kteří jsou pak sdruženi například pod firmy/organizace (Hitachi) a ty pak pod celý závod. (City2Surf).

Můj zaměstnavatel například svým zaměstnancům zaplatil startovné výměnou za to, že se každý zaváže vybrat minimálně 150 dolarů pro partnerskou charitativní organizaci. Společně s více než 60 kolegy jsme takto nasbírali 50 000 dolarů. Závodění to přidává úplně novou dimenzi.

Ztracen v davu

Můj závod se odvíjel od toho, že jsem na start po týmovém focení přišel dost na poslední chvíli, a protože jsem se nechtěl probíjet davy, zůstal jsem u konce svého startovacího koridoru. A to se ukázalo jako velká strategická chyba. Přestože jsem vybíhal z první startovní vlny, na prvních dvou kilometrech mě čekalo kličkování mezi několika tisíci pomalejšími běžci. To se projevilo jednak na dvou pomalých kilometrových mezičasech, ale hlavně mě to stálo hodně fyzických a psychických sil.

Když jsem se vydrápal na vrchol zmíněného stoupáku, tak jsem v sobě už jen těžko hledal síly a motivaci, abych na vlnící se trase dál držel plánované tempo. Vnitřně jsem totiž po nevyvedeném začátku vzdal boj o cílový čas pod 52 minut, který by mi pro příští rok zajistil místo v malém koridoru hned za elitními běžci. Do cíle jsem nakonec s jazykem na vestě doběhl jako 266. v čase 53:02, zhruba jedenáct minut za letošním vítězem.

Velkou hlavu jsem si z toho ale rozhodně nedělal. Koneckonců, nemůžu čekat zázraky na relativně krátkém silničním závodě, když trénuji na 100 kilometrový trailový závod. Australská zima k nám byla velkorysá, jak to umí asi opravdu jen zima v Austrálii, takže po doběhu jsme zchladili těla v oceánu a následně poctivě doplnili energetické zásoby zdravou kombinací zmrzliny, piva a hamburgerů. Tak zase za rok!

Ondřej Pavlů

Běhá od mala. Odkojen na dráze, dorostl v lese při orientačním běhu, v Austrálii ho začaly bavit delší trailové štreky. Na University of Technology v Sydney právě dokončil dvouletý MBA program se zaměřením na sportovní management a pracuje jako marketingový konzultant.