Velikonoční svátky patří díky tématu Ježíšova zmrtvýchvstání křesťanství, mají však i své starší kořeny, a chceme-li se vydat po stopách velikonočního zajíce, musíme podle některých odborníků začít právě u nich. Zavedou nás k anglosaské pohanské bohyni jménem Ostara.
Z ptáka zajíc, odtud do nebe
„Ostara je ztělesněním vycházejícího slunce. Její schopnosti jsou spojovány s jarem a je považována za bohyni plodnosti. Je přítelkyní všech dětí,“ líčí její postavu Encyklopedia Mythica. Jméno bohyně nám musí připomenout babylonskou a asyrijskou bohyni lásky a plodnosti Ištar, jenže důkazy o tom, že by vzešla z transportu jejího kultu na evropský kontinent, nemáme.
Spojení kultu Ostary se symbolem zajíce však doloženo je. Ostara měla na starost příchod jara, tepla, květů a zvířecích i lidských mláďat. Jednoho roku se však s vyhlášením jara opozdila a při své návštěvě země se setkala s téměř zmrzlým ptáčkem. Plná výčitek a soucitu se ho Ostar rozhodla ujmout, podle jedné verze z něj udělala svého společníka, podle jiné dokonce milence.
Protože mráz jejímu svěřenci poničil křídla a on nemohl létat, bohyně jej přeměnila – ano, v zajíce. V zajíce obdařeného takovou rychlostí, že dokázal utéct všem nástrahám a lovcům. Na památku jeho předchozího ptačího života mu však zachovala schopnost snášet vejce, ve všech barvách duhy.
Úplným happyendem však příběh nekončí, musí se do něj samo sebou promítnout nepřehlédnutelná vlastnost reálných zajíců, nezřízená schopnost reprodukce druhu. Sexuální posedlost zajíce jeho vztahu s bohyní nepomohla. Ostar, frustrovaná jeho nekonečnými románky, jej kvůli nim zlostně vymrštila na oblohu, kde nevděčník vytvořil souhvězdí Zajíce. Po čase se však Ostar obměkčila a dovolila zajícovi jednou za rok sestoupit z oblohy a vrátit se na Zem, aby tam při jarních slavnostech bohyně Ostar svá barevná vejce rozdával dětem.
Sex jako služba bohyni Ištar Ištar neboli Inanna byla podobně jako řecká bohyně Afrodite či aramejská bohyně Astarte bohyní lásky. Podle některých historiků však též bohyní prostitutek. Matka běhen, Královna noci, Nebeská prostitutka, Babylonská děvka. Ištar byla mocná, byla bohyní lásky, války, plodnosti i sexuality. |
To jsou již Velikonoce téměř jako malované, o zbytek se postarala manipulátorská lstivost křesťanství. Celý kult Ostary a s ním spojené jarní rituály shledalo křesťanství samozřejmě pohanskou zaostalostí a otravnou, ale tvrdošíjnou konkurencí, skoncovat se s ním rozhodlo absorbcí, pohlcením. Ostařiny oslavy plodnosti a života se totiž konaly zhruba v tentýž čas, kdy si křesťanství připomínalo Ježíšovo zmrtvýchvstání, takže nebylo nic snazšího než obě slavnosti spojit do jedné, barevná vajíčka i zajíce nechat, ale pohanské božstvo Ostar ze hry vyšoupnout. Dojít k tomu mělo kolem druhého století našeho letopočtu.
Z „Eostre“ se stalo „Easter“
A lidu se Velikonoce zalíbily, staly se jedním z nejdůležitějších svátků středověku, měly podobu dnešních Vánoc: rozdávaly se dary, jedlo se, lidé se scházeli, bavili se, konaly se rituály. Pro prosté lidi byly Velikonoce dost možná svátkem nejoblíbenějším, to proto, že se nepracovalo. Volno dostávali dokonce i sluhové. Pro mnohé členy nižších tříd byly jediným obdobím v roce, kdy si pořizovali nové šaty, bylo totiž třeba demonstrovat, že začíná něco nového, že se do života lidí po zimním spánku zase vrací slunce.
Spojení mezi velikonočním zajícem či posléze králíkem a kultem bohyně Ostar zní více než věrohodně, dokladů o něm však příliš nemáme, vlastně jsou to jen dvě literární zmínky. Ta první pochází z osmého století našeho letopočtu, z knihy benediktinského mnicha a historika Saint Bedeho. Píše v ní, že anglické slovo pro Velikonoce „Easter“ pochází právě ze jména „Eostre“, jak zněla jedna z verzí jména bohyně Ostary.
Historikovu interpretaci sdílel i Jacob Grimm, který v roce 1835 ve svém díle Deutsche Mythologie píše, že „zajíc byl pravděpodobně posvátným zvířetem Ostary... Ostara, Eástre, se zdá být božstvem zářného úsvitu, světla, podívané, která přináší radost a požehnání, jejíž význam mohl být snadno adaptován do zmrtvýchvstání křesťanského boha“.
Že zajíc a později králík vstoupil do velikonoční arény právě skrze kult Ostary, tedy není jisté, byť tento závěr opakují mnozí další autoři, například folkloristé Christina Hole nebo Charles J. Billson. Nesporné však je, že ušák do modernější podoby Velikonoc drápky zaťal.
Zajíc, co nosí vajíčka, se objevuje v německém textu z roku 1572, tutéž tradici popisuje v případě Alsaska kniha Georga Francka von Franckenau De ovis paschalibus z roku 1682 (podle jiných zdrojů kniha vyšla o čtyři roky dříve). U německých luteránů měli zajíci dokonce roli soudce, to oni posuzovali, zda se dítě chovalo dobře, či nikoli, a zda si tedy zaslouží odměnu v podobě sladkostí. V osmnáctém století se s německou migrací dostal velikonoční zajíc až do Spojených států, především na východní pobřeží. A domestikoval se víc než úspěšně.
Do oslav obnovy a nového začátku se ostatně jeho kult velmi hodí.
Proutník i světice
Lidem totiž ještě před středověkem nemohly uniknout zajícovy unikátní nezřízené rozmnožovací schopnosti. Vhodnější zvíře pro oslavu narození a plodnosti těžko sehnat. Králičí maso ostatně Plinius Starší doporučoval jako lék na ženskou neplodnost. Jenže zajíc je rozporuplnějším kultem, než aby se dal odepsat jen jako sexuální atlet s vpravdě zvířecím rozmnožovacím apetitem.
Mysteriozní tři zajíci Je to jeden z nejpůsobivějších symbolů, který se objevuje v buddhismu, islámu, křesťanství i judaismu. Znázorňuje tři zajíce v kruhu, kteří však mají dohromady jen tři uši, jedno je vždy dvojici zajíců společné. V křesťanství to může znamenat trojjedinou podstatu boha, v jiném smyslu zase potřebu bližního – že osamoceně člověk nemůže existovat. Podle některých zdrojů se symbol poprvé objevil v buddhismu, odtud se dostal na islámských mincích na zdi křesťanských kostelů v Evropě. |
Reprodukce zajíců je totiž specifická a lidem otevřela cestu k náboženským symbolickým spojením. Ramlice jsou totiž schopné takzvané superfetace, druhého oplodnění ještě v době, kdy jsou těhotné s prvním vrhem. Druhou vlnu mláďat přivedou na svět, zatímco již pečují o první vrh. Plinius Starší měl dokonce za to, že zajíci jsou „hermafrodity, kteří se dokážou rozmnožovat bez partnera“. Nemá to blízko k neposkvrněnému početí?
Zajícova a přeneseně králíkova symbolika tak získala jiný rozměr. Na Tizianově obrazu Madona s králíkem toto spojení představuje jak plodnost, tak panenství, králíkova bílá barva zdůrazňuje čistotu a nevinnost. Na jiných obrazech symbolizoval bílý zajíc u nohou Panny Marie vítězství křesťanství nad živelnou zaječí žádostivostí a zkažeností.
Velikonočním angažmá se ale zaječí symbolika nevyčerpávala. Staré byzantské texty zajíce chápaly jako symbol Ježíše, jiné legendy jej vykreslovaly jako Ježíšova malého přítele, který jej uvítal po jeho vzkříšení. Křesťané pak ve středověku považovali zajíce za zlé znamení a inkvizitoři podezírali „čarodějky“, že se dokážou ukrývat do zaječí podoby.
Středověké marginálie často vykreslovaly zajíce jako ničemy, pobudy, škodolibé ničemy. Co hůř, na řad kreseb jsou znázorněni jako bezcitní vrazi lidí i zvířat.
