 |
Když Edward York nouzově přistál se svým bombardérem v Sovětském svazu, nejdřív tekla vodka a o rok později slzy lítosti kapitána NKVD. Ten „soudruhy Američany“ na rozloučenou objal a políbil na obě tváře. Měli před sebou nejtěžší úsek svého tajného útěku ze SSSR. Ale kapitán se v duchu bavil, protože Američané ve skutečnosti hráli kompars v divadle, o němž nevěděli.
Před několika hodinami utekli z internačního tábora a teď před nimi byla hranice mezi Sovětským svazem a Íránem. Holá planina uprostřed ničeho, mráz a ostnatý drát. A taky stráže s ostře nabitými puškami, pozornýma očima a příkazem střílet.
Několik set metrů od čáry Američané začali našlapovat jako Apačové na válečné stezce a potom se už jen plazili. Byla jasná noc, bohužel svítil Měsíc, a když podlézali ostnatý drát, viděli pohraničníky jako na dlani. Ti si jich ale nějak nevšimli.
Udělali přesně, co měli. Kromě toho to nebyli žádní pohraničníci.
Kromě toho to nebyla žádná hranice.
