Woodstock slaví padesátiny. Podobná akce už se nikdy neopakovala

aktualizováno 
Před půl stoletím se odehrál ikonický hudební festival Woodstock. Změnil americkou společnost, ale zasáhl a ovlivnil lidi dokonce až v socialistickém Československu. Podobná akce už se nikdy neopakovala, i když snaha zažít Woodstock znovu byla, uvádí magazín Víkend.

Milenci na největším hudebním festivalu ve Woodstocku v USA. (17. srpna 1969) | foto: Burk Uzzle

Policie v americkém státě New York naléhavě prosila, aby už se nikdo nesnažil dostat do okolí města Bethel. „Přístupové cesty jsou beznadějně ucpané,“ varovala 15. srpna 1969 prostřednictvím rádia. Vozidla pomalovaná květinami a obsazená květinovými dětmi byla odstavena na okraje vozovek a pasažéři pokračovali pěšky. Směr brány festivalu Woodstock.

„Máte vstupenky?“ ptá se reportér v kultovním dokumentárním filmu z roku 1970 náhodných kolemjdoucích. „Nemáme.“ „A co budete dělat?“ „Uvidíme na místě. Nějak se to vyřeší.“

Úsměvy jsou na nahrávkách všudypřítomné. Má ho na tváři i Michael Lang, v té době pětadvacetiletý chlapík, který se snaží celou akci řídit. Po pronajaté farmě se pohybuje na motocyklu a udílí pokyny. „Všechno je v pohodě,“ tvrdí bezstarostně.

Fotogalerie

Přitom vše nasvědčuje kolapsu. Nejen dopravnímu. Kvůli komplikacím s hledáním místa konání se nestíhá připravit infrastruktura pro návštěvníky. Kupříkladu muselo být učiněno rozhodnutí, zda dostavět pódium či vylepšit ploty kolem areálu. Pódium dostalo přednost. Vstup byl rázem volný.

V předprodeji bylo vydaných téměř dvě stě tisíc lístků, už to překonalo původní smělé odhady na sedm desítek tisíc návštěvníků. Celková návštěva ovšem nakonec byla podle nejčastějších odhadů kolem čtyř stovek tisíc lidí. Během pár dnů stvořili legendu jménem Woodstock. Legendu, která změnila běh světových dějin. Ukázali, že lidstvo dokáže žít v míru a lásce. Lásce se vším všudy.

Woodstock v rozhlasu

Ještě po padesáti letech zná Woodstock každý. I největší hudební ignorant má ponětí, že se nějaká taková akce odehrála. „Woodstock byl jedinečný, neopakovatelný,“ nepochybuje hudební publicista Jaromír Tůma. Sedíme na náměstí v Mělníku. Tady žije muž, jenž je pro hudební fanoušky nezapomenutelnou personou rozhlasového vysílání u nás. „My jsme tehdy moc dobře věděli, o co jde. I v tom zaprděným socialistickým Československu jsme měli přehled,“ blýskne mu v oku.

Z kufříku vytahuje výtisk časopisu Melodie z roku 1971, kam přispíval. „Tady jsem dával dohromady přehled a vývoj americké festivalové scény,“ ukazuje a připomíná, že po Woodstocku se řada akcí s podobnými ambicemi poněkud zvrhla.

Auta stála všude, cesty na legendární festival Woodstock byly před 50 lety...

Auta stála všude, cesty na legendární festival Woodstock byly před 50 lety naprosto beznadějně ucpané.

„Už v prosinci 1969 v Livermore byla například najata jako pořadatelská služba dvoustovka příslušníku Hells Angels a byl jimi ubodán osmnáctiletý černoch Meredith Hunter. Pár metrů od pódia, kde vystupoval Mick Jagger. Ne, Woodstock byl jenom jeden.“

I ze stařičkého vydání Melodie je patrné, jak měli její autoři západní muziku i společenské poměry v USA nastudované. Oponě navzdory. Jako by v kasárnách po celé „republice“ nestály pomalované tanky ze srpnové okupace roku 1968, jako by se nad Mělníkem netyčila rušička Rádia Svobodná Evropa.

Tůma udržoval kontakty například s moderátorem rádia BBC Jakem Allenem, který mu z Anglie posílal hudební časopisy, po nocích si nahrával vysílání Radia Luxembourg a sháněl prostředníky na nákup desek v zahraničí. „Vozil mi je například vnuk prezidenta Zápotockého, který měl výjezdní doložku na Západ. Stálo mě to majlant, neměl jsem přístup k markám, musel jsem je vždycky nějak sehnat. Ale stálo to za to.“

Na cenných elpíčkách byly i nahrávky jednotlivých interpretů, kteří vystoupili na Woodstocku. Janis Joplin, Jimi Hendrix, The Who a další a další. „Všichni se tam ukázali v nejlepší formě. Byla to trefa do doby, kdy už byli známí a zároveň na vrcholu své pódiové kariéry,“ upozorňuje Tůma.

Ve svých pořadech Větrník nebo Čemu tleská svět se snažil vyzdvihnout opravdovou kvalitu a kupodivu mu to i pod vládou komunistické strany procházelo. Vysvětlení měl snadné: „Nepotřebovali, aby lidi ladili BBC a poslouchali tam zprávy, tak nechali tu hudbu hrát omezeně i u nás.“

Každý scénář musel dávat ke schválení, všechny má dodnes archivované. „Předtočilo se to a šli jsme ještě s Pavlínou Filipovskou na poslechy k Václavu Honsovi, musel jsem sehnat laciné víno a pak to vždycky nějak prošlo. Akorát chudák Pavlína tam dostávala strašně za uši, Hons jí s chutí četl dopisy čtenářů, kterým se její něžný hlásek k uvádění bigbítu moc nehodil… To pak byly v tom víně i slzy,“ vzpomíná Tůma.

Největší průšvih si vybavuje také, do reproduktorů spořádaných a normalizovaných domácností pustil nový hit skupiny Kiss – I Was Made For Lovin’ You. „Tehdy z toho bylo hrozné hurá, lidi byli postihováni za to, že to poslouchají, tak se bránili, že to mají z rádia. Nepřiznal jsem se,“ dodává publicista.

Díky jeho pořadům mohlo tuhle hudbu ochutnat i tuzemské posluchačstvo, díky němu mohlo oblékat šaty s květinami, nechat narůst vlasy nad povolenou normu a vynořit hlavu nad zakalenou hladinu socialismu.

Český hippie

V Brně bigbítové vložky na Českém rozhlasu jistě poslouchal i Jiří Vondrák. Hudebník, dokumentarista a publicista vzpomíná, jak ve čtrnácti letech poprvé vkročil na hippie území. Do klubu Šelepka.

„Mámě jsem tehdy řekl, že jdu na výlet, chudák mi nachystala do chlebníku svačinu. Měl jsem na sobě slušňáckou košili, tu jsem hned sundal, hrdě jsem se považoval za hároše a vydal se dovnitř,“ směje se.

S nadšením vypráví, jak docílil vytouženého vzhledu. Jak mu vlasy přerostly přes uši, jak kvůli pobouření socialistického lidu byli jemu podobní vyhošťováni z veřejné přepravy. „Přišel řidič šaliny a na základě řevu rozladěných bab kluka s hárem vyhodil. Tak jsem vystoupil taky.“

S kamarádem a hudebním druhem Antonínem Bodlákem založili po vzoru Janis Joplin a dalších komunitní bydlení, sdíleli byt s dalšími lidmi, sdíleli vlastně všechno. Sdíleli lásku a touhu po světovém míru.

„Neměli jsme černochy, abychom bojovali za rovnoprávnost. Tak jsme se snažili pomoci Romům a Řekům, které jsme v Brně měli. Ale hlavně nás fascinovalo, že ve světě mají takovou svobodu, že mohou říct, že jsou nesvobodní. Chápete to?“ kroutí hlavou ještě dnes.

Podle oficiálních zdrojů se hudebního festivalu Woodstock zúčastnilo přes 400...

Podle oficiálních zdrojů se hudebního festivalu Woodstock zúčastnilo přes 400 tisíc lidí.

Když vypráví historky, kterými se snažila jeho parta uniknout šedi socialismu, úplně se rozzáří. Uvědomuje si, že neustále balancoval na hraně postihů a v krajním případě i vězení, ačkoli jeho činy by byly optikou svobodné doby absolutní banalitou.

„Měli jsme kámoše, který se uměl dostat k penězům a kdesi v Tuzexu si pořídil zapalovač britské značky Ronson. Krásný kousek. Tak jsme se domluvili, že založíme klub přátel zapalovačů Ronson,“ začíná další příběh.

„Napsali jsme státním podnikům SOLO Sušice a SOLO Lipník dopis na opáleném papíře, že v rámci zachování našich lesů a přírody by měly skončit s výrobou sirek a přejít na výrobu zapalovačů, které jsou daleko šetrnější. Už to způsobilo rozruch.“

Jenže akci vyšperkovali. „Napsali jsme do Anglie, že bychom byli moc rádi, kdyby nám věnovali jeden exemplář jejich nejnovějšího modelu, že žijeme v Československu a založili jsme klub přátel jejich značky. Stalo se neuvěřitelné a oni poslali obchodního zástupce Marka Owena, který nám přivezl několik kusů zdarma. Měl jsem ho pak strašně dlouho.“

Úsměvná historka, jistě. Jenže to by musela skončit odletem Brita zpět do vlasti. Neskončila. Skončila na výslechu u StB, kterou náramně zajímalo, kdo byl ten imperialistický agent, který do Brna zavítal, a jaké dostal o naší socialistické kultuře informace.

„Největší průser ovšem byl, když jsme si dovolili být nezaměstnaní. Chtěli jsme působit jako umělci na volné noze a přišlo další předvolání. Tehdy jsem to uhrál na prodloužené studium, ale Bodlák dostal podmínku. To nám na chvíli sklaplo. Kriminál byl velký strašák.“

Větší strašák, než když složky Veřejné bezpečnosti uzavřely oba konce České ulice a každého s nepovolenou délkou kadeří zavlekli k holiči a vyholili mu pruh uprostřed hlavy. Větší strašák než drogy, se kterými se v hippie komunitě, stejně jako v USA, i v Československu experimentovalo.

„Řekli jsme si, že nás dostali. Že holt budeme chodit jenom na přístupné divadlo a na jazz. Za pár dní měl hrát Pražský výběr, který začínal právě jako jazzová kapela. Sedíme v první řadě, v ruce džus a najednou vyletí Kocáb s maskou Ropotama. Tím skončil náš pokus být hodní. Díky tomuhle všemu jsme žili neskutečně barevný život,“ zasní se ve své pracovně osazené fotografiemi ze setkání s přímými účinkujícími na Woodstocku.

Má tu i originální a ikonický plakát, který mu poslal sám organizátor slavného festivalu Michael Lang. „Věřím na energii mezi lidmi, na něco, co ještě věda nepoznala. Máme mezi sebou pouto, které je cítit při velmi speciálních momentech, a tehdy tam toto pouto bylo a působilo celosvětově, a proto je i ta muzika nesmrtelná. Když dneska zahrají Beatles, všichni se zvednou a tančí, to už se nebude hned tak opakovat, nikdo za sebou nemá tak silný příběh,“ je si jistý Vondrák.

Pokus o život v ideálu

Co se během magických dní na festivalu Woodstock dělo, přibližuje v unikátní vzpomínce český účastník a hudební znalec Miloš Skalka v boxu pod textem. Vzpomínají i všichni ostatní. Na to, že se na festival dostali. Na to, že na něm chyběli.

Kdo zahrál na Woodstocku

  • Jimi Hendrix
  • Janis Joplin
  • Joan Baez
  • Joe Cocker
  • The Who
  • Santana
  • Crosby, Stills, Nash & Young

Lang ve své knize napsal: „Pro mě byl Woodstock testem, zda lidi naší generace věří jeden v druhého. Zda věříme v ideální svět, který se nám nedaří jako lidstvu stvořit. Jak bychom si vedli, pokud bychom byli u moci? Co bychom prosadili? Mohli bychom žít v mírumilovné komunitě, kterou jsme si vizualizovali? Věřím, že mohli.“

K tomuto svědectví ho vedla zkušenost a skutečnost, že na oné farmě u Bethelu opravdu nedošlo k žádným aktům násilí. Během akce se narodily dvě děti, dva lidé zemřeli – v jednom případě za to údajně mohly drogy, ve druhém nešťastné přejetí traktorem.

„Všichni jsme tam přišli něco hledat a všichni jsme tam něco našli,“ říká Američan Rick Hart, který se festivalu také účastnil. „Chtěli jsme být jiní, jiní než naši rodiče. Chtěli jsme upustit od materialismu, chtěli jsme jiný svět, než nám odkázali.“

Pokud to zrovna rozbouřená noční obloha dovolila, koukali se návštěvníci Woodstocku na Měsíc, kam teprve před pár dny vkročila první lidská noha, ale oni snili o zcela jiných věcech, než byla přetahovaná se Sovětským svazem, než byla válka ve Vietnamu.

Podle oficiálních zdrojů se hudebního festivalu Woodstock zúčastnilo přes 400...

Podle oficiálních zdrojů se hudebního festivalu Woodstock zúčastnilo přes 400 tisíc lidí.

Silnice v okruhu 20 kilometrů od festivalové louky byly zcela ucpány. Mnoho...

Silnice v okruhu 20 kilometrů od festivalové louky byly zcela ucpány. Mnoho návštěvníků uposlechlo výzev policie a vrátilo se domů.

„Nechtěli jsme žít proto, abychom každý den chodili do práce a mohli kupovat další a další věci. Možná jsme byli naivní a samozřejmě – drogy v tom hrály svou roli. Měli jsme ale pohled za hranu reality a pochyby, jestli jen s ideály můžeme něco změnit. Těch pár dní nám ukázalo, že rozhodně ano,“ soudí Hart.

Lang si zpětně gratuluje, že zafungovala solidarita. Kdo neměl co jíst, vždycky něco dostal. Kdo neměl kde spát, vždycky si někde lehl. „A kdo neměl lístky, tak je nakonec dostal zadarmo. To byl vzkaz, který musel slyšet i prezident Richard Nixon. Vzkaz proti válce.“

Osazenstvu farmy se podařilo překonat všechny problémy. Neřešila se nedostatečná vybavenost sociálními zařízeními, neumíralo se hlady navzdory nedostatku potravin. Hudebníci zvládli hrát zcela mimo původní časový pořad, mnoho z nich musely přes dopravní kolaps dopravit helikoptéry, další zdržely drsné bouřky.

Milenci z Woodstocku se stali symbolem hippies

Za padesát let vznikla řada mýtů a pověstí, které původní příběhy ještě zveličují a řadu zkušeností zamlčují, tak je to ostatně s každou událostí, která mění dějiny. Woodstock byl demonstrací nového životního stylu, nového směřování největší světové mocnosti.

„Nejde jen o hudbu, která byla skvělá navzdory tomu, že řada muzikantů nebyla na pódiu v tom nejlepším stavu. Byla to doba, kdy jsme brali drogy a brali jsme je hodně,“ přiznává Lang. „Zároveň jsme ale otevřeli oči dalším lidem. Najednou se začalo mluvit o ekologii, dávali jsme důraz na podporu organické, lokální zemědělské produkce. Do té doby to nikdo neudělal, do té doby jsme v domácnostech neměli rýži.“

Woodstock už se nikdy nepodařilo zopakovat. Jeho kouzlo bylo v tom, že se naprostá tragédie proměnila v zázračnou akci, která vyvrcholila až v pondělí nad ránem, kdy pro už značně prořídlé publikum vystoupil Jimi Hendrix a vysekl jednu z nejsilnějších interpretací americké hymny. V jeho podání symbolizovala celý festival. Naštvání nad poměry a zároveň lásku. Lásku, mír a přátelství.

Tady se to stalo: památník Woodstocku v americkém státě New York

Tady se to stalo: památník Woodstocku v americkém státě New York

Čech na Woodstocku: Byl to vodopád blaženosti

V roce 1969 ještě nepřituhlo natolik, aby se nedalo cestovat na Západ. To mělo teprve přijít. Studoval jsem tehdy v Praze Vysokou školu ekonomickou, kterou zrovna navštívili mladíci z americké organizace Young Americans for Freedom,z jakési „přípravky“ Republikánské strany. Protože jsem v té době už uměl z prázdninových pobytů v Anglii docela slušně anglicky a mohl sis nimi povídat, slovo dalo slovo a slíbili, že od nich dostanu pozvání do Ameriky. Stalo se.

Byli jsme zrovna v New Yorku a někdo přišel s nápadem, že bychom se mohli vydat na rockový festival. Nápad přišel v ten den, kdy jsme v Centrálním parku sledovali na obřím plátně v přímém přenosu z vesmíru první kroky Neila Armstronga po povrchu Měsíce. Dana Rohrabacher se svými kamarády, Jimem T. Farleym a Davidem A. Keenem, kteří můj pobyt v USA zajistili, hned druhý den obstarala v předprodeji vstupenky – lístek na tři festivalové dny přišel na pouhých šest dolarů, na místě byl o dva dolary dražší.

Když je něco poprvé, tak je to většinou nezapomenutelné. Ať už jde o věc povedenou, nebo nepovedenou. Ale Woodstock se povedl jedna báseň! Jako všichni ostatní jsem nikdy předtím nic tak velkolepého neviděl a neslyšel, koncentrace zavedených i teprve na výsluní se deroucích jmen byla jako z říše snů. Entuziasmus mladých organizátorů, uvolněná a opravdu svobodná Amerika konce šedesátých let, všudypřítomná muzika skvělých hudebníků a samozřejmě kus nezbytného štěstí, které k pořádání takové akce potřebujete, to všechno se slilo v jeden mohutný vodopád blaženosti.

Festival měl být původně třídenní, od pátku 15. do neděle 17. srpna 1969, ale nakonec se zcela spontánně přelil až do pondělního dopoledne. Prakticky po celou tu dobu lilo jako z konve, ale nikomu to nevadilo. Na zabahněném terénu se dokonce daly s úspěchem předvádět nejrůznější „lyžařské“ kousky.

Atmosféra byla tehdy naprosto jedinečná a v podstatě neopakovatelná, což bylo dáno i dobou, ve které se festival odehrával. Woodstockem totiž nenávratně skončila éra post-hippies, pro kterou bylo charakteristické spojení pojmů peace, love, friendship and happiness: mír, láska, přátelství a štěstí.

Nebylo to tak,že by Woodstock byl jeden velký barák pod širým nebem plný sexu a drog, jak se často traduje, ale je logické, že při tak obrovské koncentraci mladých lidí v tehdy hodně liberální Americe a za soundtracku skvělé muziky nebyl sex ničím výjimečným. Navíc alkohol a drogy cestu k sexuálnímu dobrodružství výrazně zkracují. Co se drog týče, byly v té době v Americe všudypřítomné a marihuanu kouřil kdekdo, hlavně studenti. Také v onom gigantickém areálu neustále putovaly z ruky do ruky a od úst k ústům jointy.

A jenom málokdo poslal veselou cigaretu dál, aniž by si potáhl. Tehdy mi přišlo úplně normální, že se na pódiu střídají jedna za druhou skvělé kapely a hudebníci. Teprve s odstupem let si člověk stále víc a víc uvědomoval, že byl svědkem něčeho zcela jedinečného, a trvale si fixoval v paměti vystoupení, na která by nikdy nechtěl zapomenout.

V případě Woodstocku jsem si takhle navždy uchoval v mysli koncertní bloky spousty kapel i sólistů včetně dvou legend, které žily pořádně rychlý rokenrolový život a odešly z tohoto světa shodně v 27 letech: Janis Joplin a Jimi Hendrix. Ten v pondělí dopoledne, někdy kolem deváté, svým ďábelským vystoupením, kdy byla kytara nedílnou a neoddělitelnou součástí jeho těla, celý festival v podstatě završil. Zahrál také vlastní, hodně neortodoxní kytarovou úpravu americké hymny! V té době bylo v areálu ještě nějakých dvacet tisíc lidí.

Už mockrát jsem si říkal, že bych to chtěl celé prožít znovu. Hezky vteřinu po vteřině. Nejen proto, že dneska by si toho všeho člověk zřejmě vážil mnohem víc než ve 22 letech, kdy mu to tak výjimečné nepřišlo, ale především proto,že mnozí z tehdejších festivalových hrdinů už hrají a zpívají v nějaké nadpozemské kapele. A pro nás, co žijeme na planetě Zemi, není šance je znovu živě slyšet.

Jimi Hendrix na festivalu ve Woodstocku
Janis Joplinová

Miloš Skalka, hudební publicista a moderátor

Autoři:

Nepřehlédněte:

Nejčtenější

Monogamie škodí. A ženám ubližuje víc než mužům, tvrdí autorka

„Žena hledá sexuální rozkoš a monogamie jí v tom brání,“ říká Wednesday...

Ženy jsou sexuálně výstřednější než muži. A je to tak v pořádku. Uzavření monogamního vztahu škodí ženám a jejich...

Jsem typická holka z Moravy. S divokými fantaziemi, směje se MOgirl Dia

Sází na přejícnost a dobrou náladu. A nezávislost. „Chtěla bych být ženou,...

Jakkoli vypadá nevinně, dokáže prý mít i svou ďábelštější stránku. „Mé fantazie jsou velmi divoké a často zvrácené....

Killdozer: Američan vytáhl na úřady obrněným buldozerem

Marvin Heemeyer byl docela normální, usměvavý  chlápek. Jak se však asi tvářil,...

Pětaosmdesátitunový kolos vyztužený ocelovými pláty a betonem, s puškami ve třech střílnách, rozpoutal na ulicích...

Šílení Norové: skoky do vody na vikinský a dělnický způsob bolí

Frajerské naparování se ke smrtícím skokům do vody patří.

Zapomeňte na předpisová salta, čisté vruty, ukázkovou akrobacii. Dobrodruzi praktikující norské skoky do vody se...

Grónsko je krásné. Ale Trump je ostuda, říká Noodles z The Offspring

Šestapadesát let, právě tolik je Kevinu Wassermanovi. Pořád je však punk.

Je naštvaný na to, co se ve světě děje, ale říká, že to je normální. „Proto jsem začal dělat punk. Některé věci se...

Další z rubriky

Grónsko je krásné. Ale Trump je ostuda, říká Noodles z The Offspring

Šestapadesát let, právě tolik je Kevinu Wassermanovi. Pořád je však punk.

Je naštvaný na to, co se ve světě děje, ale říká, že to je normální. „Proto jsem začal dělat punk. Některé věci se...

Nikdy není pozdě. Cvičení pomáhá, i když s ním začnete po sedmdesátce

Buďte frajer i ve stáří. Svému zdraví prospějte, i když se chopíte činek až v...

Je to pozitivní zpráva. Studie prokázala, že cvičení pomáhá, i když se do něj pustíte až po sedmdesátce. A nevadí,...

Tajemstvím dlouhého života je optimismus. A dá se naučit

Vidět svět pozitivně se vyplatí i zdravotně, říká věda.

Sklenici je lepší vidět z poloviny plnou, ne z půlky prázdnou. A to nejen kvůli momentálnímu rozpoložení. Optimističtí...

Killdozer: Američan vytáhl na úřady obrněným buldozerem

Marvin Heemeyer byl docela normální, usměvavý  chlápek. Jak se však asi tvářil,...

Pětaosmdesátitunový kolos vyztužený ocelovými pláty a betonem, s puškami ve třech střílnách, rozpoutal na ulicích...

Najdete na iDNES.cz