Mělo to být odpoledne jako každé jiné, devítiletý Walter Collins si měl jen navíc užít biografu. Desátého března roku 1928 dostal od matky pár nikláků a vyrazil do kina poblíž tiché losangelské ulice Lincoln Heights, kde bydleli. Odešel – ale poté jej už matka nikdy neviděla.
Když o pět dní vyšel v listu L. A. Times článeček o pátrání po hochovi, obyvatelé strnuli, bylo to totiž jen pár měsíců po únosu a umučení dvanáctileté Marion Parkerové. Policie nebyla o nic klidnější, věděla, že bude opět v hledáčku veřejnosti. A po týdnu pátrání toho nevěděla moc, jen, že se snad před chlapcovým zmizením vyptával na adresu Collinsových muž, zřejmě cizinec. Že s jakýmsi cizincem měl být Walter viděn po zmizení. Ale nic víc.
Lepší stopy nepřinesla ani úvaha, že by únos mohl souviset s kriminálním životem Walterova otce, který si odpykával trest ve folsomském vězení. Nic nepřineslo ani pátrání v jezírku Lincoln Park Lake, které nařídil kapitán Jones, co měl vyšetřování na starosti. Policejní práce nikam nevedla. Nic nepřinesly ani následující týdny a měsíce. A policie v čele s kapitánem Jonesem měla problém. Selhání, neúspěch jí vyčítal tisk i čtenáři.
Pokud však policisté měli vrásky na čele, Christine Collinsová po onen čas zažívala peklo. Přes den pracovala jako telefonistka, nemohla si dovolit přijít o příjem, po nocích se děsila, bez spánku, přemýšlením o tom, co se synkovi mohlo stát. Žije? Nežije? Je mučený? Kým? Kde jen může být?
Po pěti měsících měla být muka ukončena. Waltera Collinse našli v Illinois, hlásila policie. Paní Collinsová se rozzářila úlevou. Jak se těšila, až synek přijede! Setkání matky a synka však nebylo rozjásané happyendem. „Nemyslím si, že tohle je můj chlapec,“ hlesla paní Collinsová, když hocha uviděla.
Ošálil všechny, „matku“ však ne
Byl mu velmi podobný, vypadal jako on, ale Walter to nebyl, byla si jistá. Policie však naléhala, tak ráda by se zbavila veřejného tlaku a napravila si šťastně vyřešeným případem reputaci! Za pět měsíců se mohl změnit, jak fyzicky, tak psychicky, co všechno přece asi musel podstoupit! přemlouvala paní Collinsovou. A přesvědčovala: Vezměte si chlapce na chvíli k sobě, třeba potřebujete čas. Neochotně, ale souhlasila.
Po třech týdnech byla však na policii i s hochem zpátky. A s ještě silnějším přesvědčení: „Toto není Walter.“ Policii ukázala Walterovo foto, na které připsala výčet rysů, jimiž se od nalezeného hocha lišil. „Můj hoch má velké a kulaté oči. Můj hoch má velké uši, jako všichni v mé rodině. Vlasy mého hocha jsou rovné. Můj hoch má zuby od sebe. Můj hoch je vysoký jako já. Můj hoch nebyl na žádné operaci,“ vypočítávala bod za bodem. Navrch předložila Walterovy záznamy od zubního lékaře. Mluvila však k hluchým uším policistů, kteří si „vyřešený“ případ nechtěli nechat vzít.
Pravý Walter. Po zmizení v devíti letech se s ním matka nikdy neshledala. Až do konce však věřila, že žije.
Falešný Walter. Arthur Hitchens byl však mistrem převleků, říkal si též Billy Fields.
Poponeseme-li se teď časem, můžeme prozradit rovnou, že srdce a paměť paní Collinsové nelhaly. Dotyčný hoch opravdu nebyl její syn Walter, byl to jedenáctiletý Arthur J. Hutchins z Iowy, který byl na útěku od nevlastní matky. Že je Walterem Collinsem, policii odkýval až napodruhé, ze dvou důvodů. Chtěl se zbavit macechy a chtěl se dostat do Los Angeles, aby byl poblíž své hvězdě, hollywoodskému herci Tomu Mixovi. Osud v podobě tragédie Collinsových přihrál báječnou šanci na nový život.
A uznejme, že Arthur oblouznil, kromě paní Collinsové, všechny. O tom, že je Walterem, přesvědčil spolužáky Waltera i psa a kočku Collinsových. „Kočka Tootie neměla ráda nikoho, jen Waltera,“ napsal v roce 1932, „se mnou se ale spřátelila. A dokonce i pes Tiny se choval, jako by mě znal.“
Pravda, psychiatři měli po Arthurových výsleších jisté pochyby, domnívali se, že jim něco tají, ale jediný, kdo chlapci nevěřil, byla paní Collinsová. A Arthur to věděl, později dokonce seznal, kde udělal chybu, to, když jej vzala Christine na pláž. Jen co si navlékl plavky, vystřelil jako šipka k moři. A to byla chyba. „Chlapec, jehož jsem zpodobňoval, totiž neuměl plavat, dokonce se vody bál. Od té doby si byla paní Collinsová jistá, že jsem nebyl její syn,“ uvedl.
Výměna (2008)
|
Jenže paní Collinsové tehdy nic nepomohlo. Policie jí odmítala naslouchat, její námitky odbývala nerudně a nesmyslně, fyzické odlišnosti hochů jsou prý způsobeny mučením, jemuž byl unesený vystavený. Kapitán Jones byl rudý vzteky: Proč mu ta umanutá, hysterická ženská ničí kariéru? Proč není zticha, nesebere kluka a nejde domů?
A kapitán Jones věděl, co dělat. Rozhodně nechtěl přiznávat chybu. Nebohou matku, které zmizel syn a které se snažil podstrčit nepravého, poslal do psychiatrické léčebny. Čekalo ji tam drastické, barbarské zacházení, naštěstí však trvalo jen deset dní, Arthur Hitchens se totiž ke své pravé totožnosti sám doznal. Paní Collinsovou pustili na svobodu, kde se dočkala hrozivého obratu v případu.
Sadistická farma nezabila naději
Opona případu se měla začít rozhrnovat, když se jistá Jessie Clarková dozvěděla od svého bratra Sanforda o zvěrstvech, které páchal na malých chlapcích strýc Gordon Northcott, na jehož kalifornské farmě ve Wineville Sanford žil. Ukázalo se, že Northcott má na svědomí únosy, bití a pohlavní zneužívání malých chlapců a spolu se svou matkou též jejich vraždy, podle úřadů jich mohlo být až dvacet. A jedním z nich měl být Walter Collins.
Proces s Gordonem a jeho matkou Sarah Lousie byl bizarní. Matka tvrdila, že Gordon je synem vzešlým z incestního vztahu jejího manžela a její dcery, Gordon zase líčil, že má sexuální vztah s matkou. Ke všemu se namyšleně rozhodl zříci se obhájce a hájit se sám. Dělal to tak sebe-devastujícím způsobem, že obžaloba neměla žádnou práci. Přesto mu kvůli absenci zbytků těl nemohla dokázat všechny vraždy. Gordon byl odsouzen k oběšení za vraždu tři chlapců. Jeho matku poslal soud do vězení za vraždu Waltera Collinse.
Pro Christine Collinsovou však čekání na syna nemělo skončit. Walterovo tělo se přece nenašlo! Mého syna musíte najít, trvala na svém neústupně. „Její prostá otázka ́kde je můj syn? ́ zbortila celou stavbu města Los Angeles,“ shrnuje Michael Straczynski, který o příběhu paní Collinsové napsal scénář filmu Výměna.
Filmy a realitaV našem seriálu o krimifilmech inspirovaných reálnými příběhy jsme vám již představili snímky Zrůda, Černá Dahlia a Nebeská stvoření, poté Rozsudek smrti a pláč ve tmě, dáleTanec s cizincem a Rillington Place č. 10, Bernie a Bling Ring: Jako VIPky, film Normal,Ptáčník z Alcatrazu a Pot a krev. Naopak film Vykoupení z věznice Shawshank jako by dal inspiraci ke skutečnému útěku z vězení Richarda Matta a Davida Sweata a film Taxikář inspiroval Johna Hinckleyho. Dokument Tabloid potom líčí bizarní příběh „mormonské sexuální predátorky“ Joyce McKinneové. |
Sám Gordon před exekucí poslal paní Collinsové telegram, v němž jí sdělil, že lhal, když tvrdil, že Walter mezi oběťmi nebyl. A že jí řekne pravdu, pokud přijde osobně za ním. Když se však dostavila, odbyl ji a odmítl se s ní bavit s tím, že je nevinný.I díky reverendu Rossu Brieglebovi se stal případ nechvalně známým a vedl k prozkoumání mnohých podezření o stavu losangelské policie. Christine Collinsová se však především stále snažila přijít na to, zda a kde její syn žije. Před popravou se to snažila zjistit od samotného Gordona Northcotta. Sešla se s ním v cele, obžalovaný však na její otázky o Walterovi odpovídal tak bláznivě, chvílemi se přiznával, chvílemi vše popíral, chvílemi nevěděl, o kom je řeč, že odešla s tím, že je šílený. A že nic není jisté, že naděje tedy pořád žije.
Ani to však matce nemohlo vzít naději. Fakt, že Gordon Northcott nikdy neuvedl detaily o jejím synovi, jí umožňoval doufat a hledat dál. A když se jeden z chlapců, o němž se mělo za to, že byl Northcottovou obětí, našel živý, naděje paní Collinsové dostala vzpruhu.
Syna však nikdy nenašla. Nedomohla se ani odškodnění za barbarské chování policie. Soud sice uznal provinění kapitána Jonese a paní Collinsové přiznal odškodnění ve výši téměř jedenácti tisíc dolarů za to, že ji nutil přijmout nepravého hocha a poslal ji do léčebny, ale kapitán Jones se ho nikdy neuvolil zaplatit. Christine Collinsová se vyhýbala médiím, poslední zmínka o ní pochází z roku 1941, kdy se u nadřízeného soudu snažila domoci, aby jí policista peníze uhradil.
