Trochu jako minové pole. Pan Larson však věděl, jak jím prokličkovat.
Nejprve to vypadalo jako zázrak. Pak jako neuvěřitelná série šťastných náhod. A nakonec jako noční můra producentů, kteří v režii bezmocně sledovali, jak soutěžící chlapík znovu a znovu trefuje správná políčka.
Teprve po letech se ukázalo, že Michael Larson nepřijel do Hollywoodu hledat štěstí. Přijel si vyzvednout výhru, kterou si po svém odpracoval.
I když ho okolí považovalo za docela inteligentního člověka, sám sebe chápal spíš coby premianta vysoké školy života. Soudil o sobě, že je přičinlivý a shánčlivý. A byl.
Příklady? Otevřel si účet v bance, která nabízela novým klientům propagační bonus ve výši 500 dolarů. Peníze si při první příležitosti vybral, účet zrušil a celý postup opakoval znovu a znovu pod falešnými jmény. Při jiné příležitosti vytvořil fiktivní firmu na jméno jednoho svého příbuzného, zaměstnal sám sebe a následně se „propustil“, aby mohl pobírat podporu v nezaměstnanosti.
Všude tam, kde systém škobrtl a společnost vytvářela mantinely obecnou slušností, viděl lacinou příležitost k zisku. Zprvu nebyl vyloženě nepoctivec, ale docela určitě byl posedlý snadno vydělávanými penězi.
V obchodě by zkrátka vyjedl všechny vzorky jen proto, že jsou zdarma. A ještě by přitom sbíral použitá napichovátka, aby je nabízel k odprodeji se slevou. V létě provozoval zmrzlinářský vůz a pobíral zálohy na prodej klimatizací a stínicí techniky. Na podzim vyhlásil bankrot a pak se soudil.
Zimu pak proseděl u televize. Ne u jediné. Napadlo ho totiž, že by mohl vstřebávat dvakrát víc informací, kdyby vedle své první bedny postavil ještě druhou a naladil na ní jiný kanál. Nakonec si vybudoval celou televizní stěnu s tuctem blikajících monitorů. Nechtěl, aby mu unikla jediná lákavá nabídka, novinka nebo reklama na produkt, který by mohl žalovat.
Také miloval televizní soutěže, přirozeně. Přišlo mu, že soutěžící tu v řádu minut vysílacího času vydělávají opravdu velké peníze. A přitom tak snadno!
