Pobuda vezoucí se na uhláku odnikud nikam? To nebylo ve Spojených státech konce devatenáctého století nic neobvyklého. Jenže sazemi zamazaný černý pasažér, který se o půl druhé v noci 18. června 1888 sesypal z tendru do lokomotivy, hned tasil dva kolty.
S těmi mašinfíra ani topič Jihopacifického expresu smlouvat nehodlali, a tak uposlechli příkazů ozbrojeného bandity. Mimo jízdní řád vyjeli s vlakem z texaské stanice městečka Schulenburg. Přejeli most přes řeku, aby po dvaceti kilometrech zastavili uprostřed prérie, na místě vyznačeném plameny malého ohniště.
Kolem něj postávaly možná dvě desítky dalších ozbrojených a maskovaných lumpů, kteří se hned dali do práce. Vtrhli do kupé a lůžkových vozů a systematicky oloupili všechny cestující. O hotovost i šperky, cennosti. Počínali si přitom velmi nevybíravě, s notnou dávkou surovosti.
Zvláštní pozornost věnovali poštovnímu vozu. Zámek do něj vylomili, byli na to připravení. Surově ztloukli zřízence vlakové pošty. Pokusili se mu uříznout ucho, jen aby od něj získali klíč od sejfu. Na závěr pak dynamitem odpálili telegrafní sloup u trati, aby přerušili spojení a ztížili případné pronásledování.
Byla to akce, jakou Spojené státy americké ještě nezažily. Kdo ji spáchal? Ano, vůdcem bandy byl onen tulák z uhláku, Kapitán Dick. Nikdo o něm předtím ani potom už neslyšel.
Desperát s falešnými jmény
Troufalý únos vlaku ze stanice, bezprostřední násilí páchané na pasažérech, škody vyčíslené na deset tisíc dolarů. I ve světě zločinu existuje něco jako profesní vývoj pachatele, kariérní růst na základě postupně sesbíraných zkušeností. Platilo to i na Divokém západě. V branži loupežných přepadení jste začal spíš u dostavníků, až pak jste se pokusil vybílit například banku nebo zastavit vlak. Nebývalo zvykem, aby se do velkých akcí pouštěli bandité dosud neznámých jmen. Braxton Cornett ono zavedené pravidlo porušil. A mezi lety 1887 až 1888 patřil jeho gang k nejvýkonnějším a nejobávanějším lupičům celého Texasu.
Cornett byl ostatně mistrem v porušování dlouhé řady nepsaných pravidel. Jeho lupičská banda nebyla stálým sdružením, ale spíš nahodile sesbíraným týmem, sestaveným na základě výběrového řízení, vždy pro jednu konkrétní akci. Mohlo jich být šest i tucet, v jednom případě pak ke dvaceti. Nepojila je vzájemná loajalita ani osobní známosti a přitěžující důkazy. Pro každý džob si zvolil jiné „krycí“ jméno: jednou pracoval jako Billy, jindy jako pan Harrington, Jones, Lacy, McGinty… A při své nejznámější akci se nechal oslovovat Kapitán Dick. Bylo tedy těžké ho i podle svědectví dopadených spolupachatelů propojit s činem.
Překvapoval úzkými osobními vazbami na muže zákona i zaměstnance železnice, kterým platil za užitečné informace, ale rovněž mnoha dalšími prvky. Operoval v Texasu, který byl pro zločin ne zrovna příhodnou zemí. Okamžitě se prosadil mezi nejvyšší ligu zločinu, začal rovnou u bankovních loupeží a přepadání vlaků. Až na jedinou, osudovou výjimku se dokázal mezi akcemi chovat nenápadně. Vynikal neuvěřitelnou troufalostí a drzostí. A bohužel i násilím, které do té doby nemělo srovnání. Jeho muži neváhali střílet do oken vozů s cestujícími, nebáli se je bít až do krve a vyhrožovat jim mučením.
Mladší a zkušenější
Kde se tomu všemu naučil? Kdyby to šerifové, texaští rangeři a federální maršálové jen tušili, nemuselo by jeho řádění trvat rok a půl.
Učitelem mu totiž byl William Whitley, desperát z Mississippi a Texasu, s trestním rejstříkem tak obsáhlým, že se musel po tři roky skrývat v Evropě. Tam také vyhodnotil, že jeho reputace efektivně znemožňuje návrat ke zločinu. Poctivě se však živit nehodlal, a tak si vyhlédl Braxtona Cornetta, tvrdého a snad trochu sociopatického chlapa z Goliad County. Jeho největším prohřeškem zatím bylo prodávání kradených koní. Cornetta zmanipuloval, přesvědčil a zaučil do řemesla.
Whitley byl loutkovodičem, zdrojem kritického profesního know-how, který ze surového začátečníka vytvořil legendu. Hodí se také zmínit, že Whitley byl tím zkušenějším, ale současně mladším. Jemu táhlo na pětadvacet, Cornettovi bylo pětačtyřicet. Byl to podivuhodný projekt.
Na texaskou spravedlnost dělali dlouhý nos
Když se v únoru 1887 sešli první naverbovaní členové gangu u ohrad mustangů v Karnes, Cornett vystupoval jako svrchovaný vůdce. Naplánoval přepadení vlaku u Flatonie. Mise se nezdařila, skončila ve stadiu pokusu. Jak ale všem vysvětlil, byla to jen přijímací zkouška. Test, který pomohl lépe naplánovat další akce. V květnu přepadli vlak společnosti Missouri-Pacific, čistý zisk čtyři tisíce dolarů, a další měsíc si u San Antonia počíhali na místě, kde prve „nacvičovali“, na poštovní expres. Vyneslo jim to sedm tisíc dolarů.
Odkud se takové peníze braly, když už je poštovní vozy v takových sumách vozily jen zřídka? Zásadním rozdílem Cornettových vlakových loupeží bylo, že cílily na pasažéry a jejich majetek. Což se ukázalo jako velmi výnosné. Co dál?Budou tedy jen přepadat vlaky? Ne.
V únoru 1888 se dvanáctičlenný gang vypořádal s přepadením banky v Ciscu. Ze sejfu tu vybral dvacet pět tisíc dolarů. A jsme u té zločinecké drzosti: Cornett, nejspíš na radu svého učitele Whitleyho, věděl, že banka bez hotovosti dlouho fungovat nemůže. Takže jen o pár dní později přepadli vlak společnosti I&GN, který do jimi vyloupené banky peníze zavážel. Svou předchozí loupeží vlastně vytvořili impuls pro další úspěšnou akci. Že tím proti sobě nepochybně poštvali snad všechny představitele zákona z celého Texasu? I toho dokázali využít. Cornett zařídil „řízený únik informací“.
Postaral se o to, aby se federální maršálové dozvěděli, že jejich příštím cílem bude vlak Jihopacifické železnice, na který zaútočí u Hardwoodu. V důsledku toho byl tedy vlak místo běžných pasažérů naplněn texaskými rangery, šerify a jejich pobočníky. Colty a winchestrovkami se to v něm jen hemžilo.
Co se dělo dál, o tom je celá řada verzí. Podle jedné z nich lupiči vlak vytrhanými a zapálenými pražci zastavili, a protože v něm jela snad čtvrtina veškeré palebné síly zákona celého Texasu, pohotově zmizeli, aby přepadli jiný vlak, s jistotou, že muži zákona jsou mimo hru. Podle magazínu Hunter´s Frontier Times Magazine z roku 1926 však byl boj dramatičtější, přestřelka mezi ochránci zákona a bandity trvala hodinu a dvacet minut a lupiči se během ní málem dostali i do poštovního vozu. Ještě jiná verze, je z pera spisovatele Toma Rizza, líčí, že šerifové a rangeři bandity ve vlaku překvapili, to však Cornettovi nebránilo, aby vyloupil jiný o den dva později.
Všechna líčení se však shodnou na tom, že texaské spravedlnosti napěchované a ponížené pohromadě v jednom vlaku akce vynesla nesmírnou ostudu.
Pýcha předchází pád
Všechno zlé je však pro něco dobré. Právě tato potupa dala vzniknout tomu, čemu se v Texasu dodnes vznosně říká Brotherhood of the Badge. Bratrstvo odznaku, tedy vzájemný respekt a úzká osobní vazba mezi všemi, kteří tu hájí zákon. Už to nebyli jednotliví ostrostřelci, kteří se po kovbojsku snažili individuálně potírat zločin. Už to nebyli ti pyšní šerifové, s palci za opaskem, kterým šlo jen o reputaci a pořádek ve vlastním městečku. Prohra u Hardwoodu byla bolavou lekcí pro všechny a vytvořila z nich funkční a vzájemně komunikující organizaci spravedlnosti. A jejich cílem byl Cornett.
Tomu sláva pěkně stoupla do hlavy. Už se nevrátil na svou farmu, aby tu obdělával pole, jak to dělal po prvních úspěšných akcích. Místo toho se hrdě procházel po saloonech, rozhazoval peníze a dával na odiv diamantový prsten, tisícidolarovou kořist z posledního přepadení.
Popudil tím ty, jimž vděčil za úspěch. Bezejmenné drážní zřízence a zaměstnance železniční pošty, kterým dosud platil za informace. Byť teď prokazatelně bídou netrpěl, přidat jim na odměnách nechtěl. Místo toho jim začal vyhrožovat, vydírat je. Stal se nespolehlivým a nepohodlným pro spoustu lidí, včetně svých bývalých partnerů.
Konec hodný padoucha
Vyjasnit si vzájemné pozice chtěl i William Whitley, jemuž Braxton Cornett začal přerůstat přes hlavu. Jenže zpráva o jejich chystaném setkání, k němuž mělo dojít 25. září 1888, se dostala až na stůl federálních maršálů. A ti už ve vzájemné součinnosti s ostatními výkonnými složkami spravedlnosti dokázali zorganizovat masivní zátah.
Divoká přestřelka ve Floresville byla rychlým zúčtováním s celým gangem. Jako první padl s prostřelenou hlavou Whitley. Cornett sice dokázal zázračně zmizet, ale konec své zločinecké bandy o dlouho nepřežil.
Hned druhý den na útěku se totiž zastavil u městečka Frio, kde byl šerifem jeho dobrý známý Alfred Allee. Pocházeli ze stejného kraje, chodili spolu do školy. Dřív spolu směňovali informace a podle všeho také kradené koně.
Allee si však tehdy pragmaticky spočítal, že se toto přátelství už přežilo. Cornett byl hledaným mužem a po dopadení by mohl u soudu ledacos nepříjemného prozradit i na něj. Proto jej pozval na snídani, aby do něj u stolu bez varování vyprázdnil obsah svého šestikomorového revolveru. Za likvidaci nebezpečného zločince dostal tři tisíce dolarů, další stovky na odměnách mu jako poděkování poslaly železniční společnosti, které Braxton Cornett poškodil.
