Rovnoprávnost? Jak pro koho
Vikingové plení vesnici, takto vstoupili severští válečníci do dějin.
Postavení žen ve vikingských společenstvích bylo, eufemisticky řečeno, komplikované. Záviselo na celém spektru vztahů, které odrážely rozmanité kulturní a sociální návyky v jednotlivých regionech. Trendům poplatní historici z něj zpravidla vyzobávají jen perličky, které se jim zrovna hodí. A zobecňují je na celou skandinávskou populaci.
Ano, ženy se mohly plavit na lodích a objevovat nové kraje. Mohly být válečnicemi a štítonoškami, doprovázejícími muže na zámořských výbojích. Ženy, někdy v nepřítomnosti mužů a jindy zcela autonomně, spravovaly rodový majetek. Mohly se rozvádět a dokonce získat zpět své věno. Jenže tyto doklady o jejich nezávislosti se týkají světlých výjimek. Žen výjimečných svým rodem, s mocným příbuzenstvem nebo mimořádnými schopnostmi.
„Průměrná“ vikingská žena většinu z oněch vymožeností nikdy nepoznala. Provdala se ve dvanácti letech a stala se majetkem svého muže. Postavení žen ve skandinávských společenstvích možná nebylo na středověká měřítka až tak rigidní, ale jejich rovnoprávnost je mýtem.
