VIDEO: Ze Sibiře jsem odletěl v letadle mezi zavazadly, říká Adolf Zika

Když mu na cestě z Japonska, kde se zdokonaloval v judu, vzali v Sovětském svazu všechny rubly, skončil na celý týden v sibiřském Chabarovsku bez peněz. „Do Moskvy jsem nakonec letěl v zavazadlovém prostoru letadla,“ vzpomíná fotograf, režisér a muzikant Adolf Zika.

Jste muž mnoha zálib. Odmalička jste dělal judo.
Já byl ve vrcholovém středisku juda, byl jsem mistr republiky, pak jsem byl třetí na evropském turnaji ve Vídni. Pak jsem odletěl do Japonska, kde byla šance poznat z tohoto sportu prostě nejvíc.

Podívejte se na galerie Adolfa Ziky pro Xman.cz

Návrat zpátky byl však trochu dobrodružný, je to tak?
Když jsem se vracel, byla v Rusku měnová reforma, to bylo v roce 1990. Sebrali mně všechny rubly a nechali si je. Takže já zůstal v minus 42 stupních na Sibiři v Chabarovsku úplně bez peněz. Týden jsem tam čekal, než jsem se dostal do Evropy. Nakonec mně Rusové zachránili život, dostali mě do zavazadlového prostoru do letadla, tak jsem bez letenky doletěl do Moskvy. To se opravdu stalo. V Moskvě jsem poté tři dny žebral, pak jsem se dostal vlakem do Prahy.

Od sportu pojďme k muzice. Hrajete na kytaru, že?
Já jsem ten typ muzikanta a kytaristy, díky němuž může fungovat hudební průmysl. Vysvětlím to. Podobně je to i u foťáků, já mám jako profesionální fotograf jeden foťák a ten mi stačí. Jenže když dělám workshopy, chodí na ně lidé, kteří sice moc fotit neumí, ale kupují si všechny modely. Podporují tím průmysl. Já jsem na tom jako muzikant podobně. Jsem podprůměrný kytarista, ale mám doma 30 kytar, sbírám je. Kdysi mi to vysvětlil jeden výborný kytarista. Díky lidem, jako jsi ty, hudební průmysl vlastně funguje, protože kupují, objasnil mi.

Celý rozhovor na Óčko Drive

Aodlf Zika bude hostem pořadu Drive televize Óčko v neděli 2. srpna ve 22:00 hodin. Povídat si s ním bude Ivo Rafan Traxmandl. Řeč bude i o jeho bilancující výstavě v pražském Mánesu.

Vaší hlavní profesí je fotografie, ale kromě ní též režírujete. Proč jste se do toho pustil?
Svůj první film jsem udělal o Janu Saudkovi, velmi si jej vážím. Dělal jsem ho z lásky a bez režijních znalostí. Když film vyšel, obdržel tak zdrcující kritiku, že jsem se chtěl oběsit. Naštěstí jsem to neudělal, protože za tři týdny vyhrál světový festival v Montrealu a na dalších deseti se dostal do finále. Z toho plyne dobrá rada: když děláte něco v Česku a inkasujete zdrcující kritiku, je to součást procesu, nevěšte se. Pak jsem na to navázal dalším a dalším filmem, scénář byl de facto stejný, všechny vyfasovaly zdrcující kritiku a v podstatě všechny dostaly v cizině nějaké ocenění. Takže to je taková záplata. Dobrá kritika ale i v Česku přišla teď, když jsem dodělal film o Robertu Vanovi. Ve střižně jsem byl přitom úplně nešťastný, nevěděl jsem, jak to zvládnu. Ale když ten film vyletěl ven, každý den mi volali, jaké to je skvělé.