Vetřelec se musel naučit tai-či. Co o filmové ikoně možná nevíte

  • 44
Propojil sci-fi s hororovým thrillerem, nabídl extrémně působivou vizuální podívanou, realističností diváka vtahoval do děje. Má náladu, napětí, temnotu, silné efekty. Film Vetřelec se stal kultem, poprvé se přitom posádka lodi Nostromo představila v kinech právě před čtyřiceti lety. Toto o filmu možná nevíte.

Jak má sedět Vetřelec?

Pře čtyřiceti lety nešlo při sledování Vetřelce zůstat klidným.

Původně měly postavu vetřelce představovat na dálku ovládané loutky, tak se chtěl režisér Ridley Scott vyhnout tomu, aby z jeho pohybů na diváka vykukovala lidská motorika. Technika mu to však neumožnila. Poté, co mu člen štábu představil mladíka, jehož potkal v hospodě, Scott nelitoval.

Student grafického designu Bolaji Badejo byl vysoký asi 215 centimetrů, měl velmi hubené ruce, do vetřelcova kostýmu ideálně zaplul a s angažmá souhlasil. Nejprve však musel absolvovat lekce tai-či a pantomimy, aby se naučil pomalým pohybům. 

Na place to neměl jednoduché. Během natáčecích pauz musel sedět na speciálně vyrobené houpačce, kvůli vetřelcovu ocasu mu totiž  byla běžná židle odepřena.

Scéna, která diváky opravdu překvapila. Herce však též

Něco mu jako vyleze z hrudníku, to herci věděli. Jak realistické to však bude, netušili. Šokovalo je to.

Otřáslo to všemi. Šok Veronicy Cartwrightové v roli Lambertové byl skutečný, údajně se dokonce skácela na zem. Nikdo totiž neměl ponětí, k čemu přesně na place dojde. Herci pouze věděli, že něco vyjde z hrudi Kanea, jehož hrál John Hurt. Kromě Sigourney Weaverové, která se přichomýtla k přípravám scény, a viděla, jak se štáb navléká do pláštěnek a balí techniku do plachet, však neměl nikdo ponětí, jak působivá scéna bude. Ostatní herce se filmařům povedlo udržet v ústraní. Chtěli, aby jejich reakce byly co nejautentičtější.

Scéna po tom volala. Johnu Hurtovi koukala na stole jen hlava, paže a ramena, zbytek těla měl ukrytý pod ním. Nahoře na stole měl ke krku umně napojenou napodobeninu trupu, naplněnou stlačeným vzduchem a spoustou zvířecích vnitřností, což herci nevěděli. Efekt, kdy se skrze Kaneův hrudník dral na svět vetřelec a útroby Huirtova imitovaného těla začaly chrlit vnitřnosti, byl mimořádný. Takový, že list The Guardian uvádí, že Yaphet Kotto, představitel Parkera, odešel po natáčení domů, zavřel se v pokoji a s nikým nemluvil.

Celá scéna se točila jen jednou, čtyřmi kamerami.

Místo vetřelce ovčák

Jonese bylo třeba vyděsit něčím působivějším než jen uslintaným monstrem.

Vyděsit však bylo potřeba zcela reálně i kocoura Jonese, aby byl jeho úprk před vetřelcem uvěřitelný. Efektu, který by vyvolal Bolaji Badejo v hrozivém kostýmu, filmaři nevěřili. 

Monstrum proto zastoupil starý dobrý odvěký oponent koček, pes. Mezi kocoura a půjčeného německého ovčáka dali stěnu. Když pak lákali Jonese k sobě, znenadání ji odstranili, čímž nebohého šokovaného kocoura přiměli ke zděšenému úprku pryč. Pryč od vetřelce!

Dárek od The Who a zboží z jatek

Komnata s vajíčky budí děs.

Když posádka lodi Nostromo objeví vetřelcovu komnatu s vajíčky, je zalitá modrým světlem. Za něj diváci i filmaři vděčí rockerům z kapely The Who. Hned vedle studia, kde se film natáčel, totiž zpěvák skupiny Roger Daltrey experimentoval s novými pódiovými laserovým světly. A byl tak laskavý, že je Ridleymu Scottovi zapůjčil.

Nedaleká jatka se zase postarala o výplň samotných vajíček. Byla napěchována kravími srdci a žaludky. „Facehugger“, tedy vetřelec ve vývojové fázi, kdy se snaží najít hostitele pro své vajíčko, měl ocas z ovčích střev. A tělo androida Ashe bylo naplněno těstovinami, kaviárem a kuličkami na hraní, zalitými mlékem.

Ripley neměla být žena. Že se jí stala, byl odvážný počin

Ripleyová - silná žena ve vesmíru

Původní verze scénáře dávala postavám docela jiná jména než finální verze. Jen velmi zřídka navíc jeho autoři naznačovali, kdo má být muž a kdo žena. Záměrně, nechávali to na pozdějších úpravách. 

Ani jeden ze scenáristů však nepřemýšlel o tom, že hlavní postava bude žena. Napadlo to podle serveru Screen Rant ředitele studia Fox Alana Ladda. Měl za to, že se tím film odliší od jiných sci-fi snímků a že díky tomu získá nový rozměr. Hrdinka nebude muset čekat, až ji z nesnází vysvobodí muž. Pomůže si sama. To byl na sedmdesáté roky radikální koncept, upozorňuje server. Ještě odvážnější bylo, že poté, co se tvůrci defnitivně rozhodli, že hlavní postava bude žena, na celém scénáři neupravili zhola nic, čímž se vyhnuli dodatečnému ohýbání postavy podle stereotypů.

Roli Ripleyové měla hrát původně Meryl Streepová, z čehož však sešlo kvůli jejím problémům v osobním životě. Za zmínku ještě stojí, že se Weaverová v roce 1987 dočkala nominace na Oscara za roli ve volném pokračování Vetřelci. Bylo to vůbec poprvé, kdy byla takto vyznamenána herečka za roli v akčním filmu.

Parker odmítal zemřít

Smůla, nakonec zemřel i Parker.

Podle spisovatele Iana Nathana, který zpovídal herce, štáb a všechny, kdo se na natáčení prvního Vetřelce podíleli, a z jehož knihy přináší perličky server Gizmodo, propadl herec Yaphet Kotto příběhu natolik, že se ho chtěl zmocnit. Každý den honil režiséra Scotta s nápady, návrhy, připomínkami, vylepšeními, úpravami. Vše vrcholilo ve dne natáčení scény, v níž měl Kottův Parker zemřít.

„Já nezemřu, nezemřu! Já vetřelce přemůžu!“  křičel údajně Kotto na režiséra.

Trampoty pana skladatele

Atmosféru vesmírné beznaděje podkresluje hudba. Rodila se však velmi krkolomně a disharmonicky.

Když se upsal ke složení hudby pro Vetřelce, měl za sebou renomovaný Jerry Goldsmith například soundtrack pro první celovečerní Star Trek nebo oscarovou Čínskou čtvrť. To však nezabránilo rozepřím mezi ním a Ridleym Scottem. Goldsmith sice uznával, že film má publikum děsit, zároveň však chtěl vyjádřit, že navzdory tomu má vesmír vnitřní krásu. Úvodní motivy proto navrhl v romantické, lyrické tónině, která skládá hold nekonečnu a fascinujícímu tajemství. Až poté měl následovat šok. 

Režisér však trval na tom, že hudba musí zneklidňovat od samého počátku. Nesmí za sebou nechávat nic než nevýslovnou hrůzu. Skladatel tedy po jeho námitkách téma narychlo přepsal. Ne ledabyle, ale přílišnou úctu k výsledku neměl. Je to jen shluk efektů, říkal.

Nebyl to však jediný spor. Motivy, které Goldsmith navrhl pro jisté části Vetřelce, Scott svévolně přesouval k jiným, zkracoval, kromě toho použil ve Vetřelci hudbu, kterou složil Goldsmith k jiným filmům. „Zdá se, že nakonec se komunikace mezi skladatelem a režisérem docela zhroutila,“ soudí server mubi.com.

Mýtus deseti minut

Křik nepomůže, monstrum bez očí nezná slitování, žene ho jen pud zachovat se a rozmnožovat.

Mezi některými fanoušky se ono tvrzení stále drží, filmový kritik Roz Kaveney si však dal tu práci a vyvrátil ho. Ne, desetiminutové odpočítávání sebezničení se neodehrává v reálném čase. Kaveney odměřil, že první dvě minuty trvají ve filmu pouze dvacet sekund, druhé dvě minuty zabírají třicet sekund. Prvních devět minut odpočítávání se odbude v šesti reálných minutách. A až teprve poté má poslední minuta odpočítávání opravdu šedesát sekund.