Někdy stačí maličkost. Třeba nesourodá odpověď dvou zemí na otázku, zda jsou langusty spíše rybami, nebo mají blíže ke korýšům. Přesněji tedy, jestli tito desetinožci spíše cupitají po povrchu mořského dna, anebo plavou.
Proč by na tom mělo záležet? Z hlediska mezinárodního obchodu totiž představují nalovené langusty byznys za desítky milionů dolarů. A právě k těm se chtěli v šedesátých letech minulého století propracovat francouzští rybáři u pobřeží Brazílie.
Rybáři pod dohledem křižníků
Ano, je trochu smutné, že rybařící zástupci národa, který dal světu ikonu oceánografie (Jacques Cousteau), prve nekonzultovali svůj názor se skutečnými odborníky na život v oceánech. Ústřední tezí Francouzů totiž bylo, že langusty mají blíže k rybám a plavou. Minimálně tedy ty langusty, které si rejdily ve vodách u brazilského pobřeží. A jako „ryby“ je tedy mohou volně lovit do košů a sítí ve vzdálenosti 160 kilometrů od břehové čáry.
Brazilci byli odlišného názoru: langusty se podle nich pohybovaly po zbrázděném povrchu pevninského šelfu po svých a neplavaly, a tudíž byly výhradním zbožím státu do vzdálenosti 200 kilometrů od pobřeží. A spor byl hned na světě.
Lovci langust z brazilského Pernambuca, vesměs soukromníci z malých lodí, měli jen pramalý zájem na tom nechat v teritoriálních vodách působit konkurenci francouzské rybářské velkoflotily. Proto na ochranu svých zájmů přivolali vojenské námořnictvo. Admiralita jim ku pomoci vyslala nejprve dvě korvety, aby posléze „posílila“ tuto ochranu o křižník a čtyři torpédoborce. Tyto lodě měly vytlačit nenechavé Francouze do patřičných mezí.
Vláda v Brasílii se s ráznou akcí poněkud přepočítala. Protože v Elysejském paláci tehdy seděl neméně rázný francouzský prezident Charles De Gaulle, který kontroval vysláním vlastních válečných lodí. Guerra da Lagosta, válka o langusty, byla na konci roku 1963 na spadnutí.
Langusta, klokan oceánů
Situaci rozhodně nezklidnilo, když Brazílie postupně „zabavila“ čtyři francouzské rybářské lodě (které podle Brazilců lovily tam, kde neměly) a následně uzavřela své přístavy pro všechna francouzská plavidla.
Francouzi si byli vědomi, že langusty jsou vyhledávanou pochoutkou a vydělat se na nich dají desítky milionů dolarů, ale nebyli stoprocentně přesvědčeni o tom, že to opravdu stojí za válečný konflikt. Brazílie by totiž nebyla slabým protivníkem.
Brazilský admirál a oceánograf Paulo Moreira da Silva
Spor nakonec jednostranně „vyřešila“ Brazílie, která rozšířila pásmo svých teritoriálních vod na 200 námořních mil, tedy 370 kilometrů od čáry pobřeží. Tímto pásmem překryla dalece i pevninský šelf s langustami. Už to nebylo o nejednoznačném právním sporu v mezinárodních vodách, ale o vpádu Francie do vod brazilských.
De Gaulle vychladl, blížily se volby a ozbrojený konflikt s nejistým výsledkem už nepotřeboval. O plovoucích či cupitajících langustách se už hádali jen odborníci. A jak to s nimi tedy vlastně je? Langusty se na větší vzdálenosti pohybují „přískoky“, při nichž využívají proudění nad povrchem mořského dna. „Pokud bychom tedy akceptovali francouzskou logiku, znamenalo by to, že i skákající klokan je vlastně pták,“ poznamenal tehdy trefně brazilský admirál a oceánograf Paulo Moreira da Silva.
V neděli si makrely zaslouží odpočívat
Že spolu ryby a náboženské vyznání na první pohled vůbec nesouvisí? Raději to nezmiňujte nahlas v hrabství Cornwall. Zvlášť ne před obyvateli rybářského městečka Newlyn.
Právě tady bychom kolem roku 1890 napočítali nejméně šest kongregací, vesměs metodistického ražení, jimž bylo v jinak převážně protestantské Anglii společné svěcení sabatu, nepracovního dne plného rozjímání – neděle. Dne, kdy i ti největší dříči moře nechali raději stát lodě u mola se sušícími se sítěmi a obraceli se k bohu.
A dá se říct, že jejich jinověrným sousedům to vůbec nebylo proti srsti, protože newlynská loviště makrel byla skutečně vydatná a v neděli jste na nich mohli klidně lovit a nenarazit přitom ani na jednu cornwallskou loď. Byl to předem garantovaný úspěch. Hojně tohoto „otevřeného okna“ využívali rybáři z celého jihu Anglie, často sem v předstihu pluli rybáři původem až z dalekého Yorku.
V praxi to ale znamenalo, že když řádně vymodlení rybáři v Newlynu zvedli v pondělí časně ráno kotvy, většinou se domů vraceli jen s velmi chabými úlovky. Navíc nájezd sousedů na jejich loviště zacloumal s cenou čerstvých ryb až do úterka. Stovku makrel jste běžně mohli prodat za čtyřicet šilinků, ale v pondělí, když byla poptávka tržišť nasycena rybařícími sousedy, dostali jste méně než tři šilinky. Bylo to zbídačující.
Rybářské městečko Newlyn (1890)
Šábes s vůní rybí krve
Rybáři z Newlynu a okolí si dokázali nezlomnou vírou a pádnou rukou prosadit, že v neděli cornwallští nerybaří. Ale mimo svůj region už takovou moc neměli. Tedy ne že by to nezkoušeli. Byla tu snaha zablokovat cornwallská přístaviště místně nepříslušným lodím, zastavit trh pro ryby nelovené místními. A taky pár pokusů „naložit“ cizákům holemi a pěstmi, co se do nich vejde.
Není důvod si ale myslet, že by konkurenční rybáři z jiných koutů Anglie byli snad o něco méně od rány. Proto se potyčky postupně zostřovaly. Až se 17. května roku 1896 rozhodli newlynští rybáři světit neděli odlišně. Víře navzdory vyrazili na moře a začali „cizáky“ cíleně pronásledovat. Poničili jim lodě a sítě, jejich úlovky naházeli před palubu zpět do vody. A v davu čítajícím asi tisíc lidí si to srovnali i s posádkami asi šedesáti rybářských lodí, které měly tu troufalost zakotvit „s jejich makrelami“ v jejich přístavu.
V pondělí, kdy vlna násilí pokračovala, se k rozohněným z Newlynu přidali i rybáři ze St. Ives, Mousehole a Porthlevenu.
Správa přístavu nedokázala situaci řešit, místní policie byla nepokojnými občany absolutně přečíslena. Vzduchem létaly kameny. A to už se prý v odvetě blížily k pobřeží flotily rybářů z okolních regionů, aby to s ostře nabitými argumenty v podpalubí vysvětlili těm pámbíčkářům.
Spor tak – silně v neprospěch místních – nakonec řešily narychlo povolané regimenty armády. Rybáři z Newlynu si mohli dál ponechat své náboženské svobody, ale na nedělní hájení makrel museli zapomenout. Hořkost neslučitelná s vírou v nich tedy přetrvala i nadále.
Spor o tresky trval pět století
Makrelové eskapády postupně eskalovaly k výbuchu násilí léta, ale to je nic proti zápasu o tresky. Konflikt mezi Islandem a Velkou Británií se vyvíjel po staletí, a ani teď není zcela zažehnán. Jeho velkými milníky byly tři „války“ o tresky. Možná šest, pokud vsadíme na britskou interpretaci, anebo rovnou válek deset, pokud se přidržíme islandské verze sporu.
Historikové zasazují počátek celého Þorskastríðinu, války o tresky, do roku 1415. Tehdy se ve jménu práva a zákona odhodlají Agličané zajmout tehdejšího správce Islandu, který tamním rybářům pochopitelně drží palce. Nutno doplnit, že Island je tehdy územím přináležícím plně dánské koruně. Takže malá invaze a zatýkání úředníka jiné státní příslušnosti je regulérní záminkou pro válku.
Válku, ve které Britové tahají za delší část provazu. I proto jim jde následná „mírová“ dohoda na ruku. V podstatě si mohou lovit hned u pobřeží. Ale ne na dlouho: každé momentální oslabení moci Anglie se promítne do širší dánské podpory Islandu. Ochranné pásmo tím narůstá. Občas.
Přetahovaná trvá únavně dlouho a postupně v ní získávají navrch severští ostrované. I proto, že jejich tresky směřují na trhy v Německu, které se – v rámci své Kabeljaukriege – neštítí podporovat cokoliv, co Britům aspoň trochu uškodí. Rybářské lodě tak na sporná lovná teritoria tu a tam doprovázejí plavidla Royal Navy, nebo naopak islandské pobřežní stráže. A chřestí přitom zbraněmi, umí do sebe narážet.
Vzájemné mezinárodní žaloby pak řeší tribunály a fóra, a později i rada OSN. Zlomovým momentem je ale rok 1973, kdy Island v rámci tvrdé diplomacie vytáhne trumfovou kartu. Protože se za něj mezinárodní společenství ve sporu příliš nepostavilo, zvažuje vystoupení ze spolku NATO.
Pro Západ by to znamenalo fatální ztrátu kontroly nad celým Atlantikem. Žádná kontrola nad sovětskými ponorkami, ořezané meteorologické zpravodajství, zásah pro systémy včasného varování před raketami a ránu pro monitorování vzdušného prostoru. Takže Británie má nakonec smůlu. Islanďané pro sebe uhájili 22 kilometrů výlučného pásma a dalších 370 kilometrů, v nichž mohou britské (a jiné) lodě lovit jen s islandským svolením.
Kdo je tu vlastně pirát?
Po generace přetrval i spor mezi Virginií a Marylandem týkající se ústřic v Chesapeake Bay. V krátkosti: stát Maryland přišel v roce 1830 s tím, že lovit ústřice v zátoce mohou jen občané jejich státu. Registrovaní rybáři, dodržující kvóty. A že k lovu nesmí být využívány vlečné sítě, které sice znamenají momentální vyšší výnos, ale také ohrožují dlouhodobou perspektivu vydatných úlovků. Což je z hlediska udržitelnosti jistě chvályhodné.
Bohužel, jiného názoru byli rybáři ve Virginii, kteří vesele lovili na stejném teritoriu dál, i s vlečnými sítěmi. Po skončení občanské války, kdy byla většina jiných nalezišť ústřic při americkém pobřeží silně přetěžena, se sem navíc začali stahovat rybáři z celých Států. A rozhodně se překonávali. Prakticky polovina světové produkce ústřic kolem roku 1870 tehdy pocházela z Cheaspeake Bay.
Ústřicová válka v Chesapeake
Tehdy je začali „chránit“ i ve Virginii. S tím, že kdokoliv jiný byl pro ně považován za piráta. Guvernéři obou států si sporem o ústřicový monopol slušně zajišťovali volební hlasy rybářů a zakládali svébytné útvary „říční policie“. Výsledkem byl chaos s velmi výbušným potenciálem. V poválečných letech totiž nebyla mezi rybáři o zbraně nouze a většina posádek byla pro střetnutí vybavena lépe než policejní čety. Pálilo se z pušek i kanónů.
Jen pro představu o intenzitě sporu: nájezd virginských na „piráty“ v ústí řeky Rappahannock vyústil ve spálení 41 lodí. Maryland nestál stranou a rybáři obou států se brzy vybíjeli ve velkém.
Vnitrofederální konflikt vyhasl až s rokem 1959. Nikoliv však shodou nebo diplomacií. Ústřice totiž už byly tou dobou víceméně vyloveny.
Úhoř, který málem zavdal příčinu revoluci
Zábava jednoduchá, zbytečně halasná a poněkud hloupá, hraničící s týráním zvířat. Tak vnímali tradiční Palingoproer příslušníci vyšší společenské třídy v Amsterdamu. O co šlo? Nad říčním kanálem – grachtem bylo příčně nataženo lano. A uprostřed tohoto lana byl ve výšce uvázán úhoř. Účastník „hry“ doplul s veslicí pod úhoře a tuhle na omak slizkou rybku se pokusil vyprostit.
Vzhledem k tomu, že s nataženým lanem pohupovali pořadatelé, nešlo to úplně snadno. Dost často se adept vykoupal ve vodě spíš než ryba. V opačném případě inkasoval pár guldenů, podíl ze sázek, které uzavíraly desítky, stovky, ba někdy i tisíce diváků.
To, že v roce 1880 byla tato podívaná postavena mimo zákon, místním příliš nevadilo. Takže se nemůžeme divit, že ještě na konci června roku 1886 fandí u Lindengracht šampionům v palingoproeru pořádný zástup lidí. A když se tu náhodou zjeví policista, aby zjednal pořádek? Verze se liší. Pravděpodobně to bylo „víc než jedna facka“, ale méně než „pokus o utopení v kanále“. Dav si žádá podívanou, další přivolaní policisté okamžité rozpuštění akce. Letí první kámen, padají rány, tasí se šavle a proti nim hole a palice…
Co mohlo být letmou potyčkou se zákonem, se naprosto zvrhlo. A výbojná nálada přetrvala do dalšího dne, kdy už se v ulicích celé čtvrti Jordaan vrší barikády. Výsledkem budou stovky raněných, 26 mrtvých, desítky vypálených obchodů.
S interpretací události se dodnes místní znalci úplně neshodnou. Konflikt měl prý vyvolat nepřiměřeně brutální zásah policie. Jiní soudí, že na vině byly spíš bojůvky socialistů, kteří byli v téhle čtvrti jako doma a chtěli se na někom vybít za každou cenu. O zavěšeného úhoře nejspíš nakonec nikomu nešlo.
Tradiční amsterdamský palingoproer
