Historie některých válečných konfliktů je velmi křivolaká.

Historie některých válečných konfliktů je velmi křivolaká. | foto: Getty Images

Velmi zpozdilý mír: seznamte se s válkami dlouhého formálního trvání

  • 17
Vyhlásit někomu válku je relativně prosté, ovšem dosáhnout uzavření smíru může trvat celá staletí. Stačí, když se na válku zapomene nebo nezbyl nikdo, s kým smír uzavřít.

Kartágo: mír nebylo uzavřít s kým

Hannibal byl kartágským hrdinou, nakonec však Římané zvítězili.

Zápas o prestiž, moc nad obchodními trasami, kontrolou nad Středozemním mořem. Římská republika a Kartágo měly ke sporům dost důvodů. Svedly spolu tři velké konflikty. V dějepise jim říkáme punské války. V oné první roku 246 před naším letopočtem šlo hlavně o Sicílii, poslední, v roce 146 před naším letopočtem, skončila úplným rozvrácením Kartága.

A právě totálně decimující způsob, jakým Římané zvítězili, zabránil, aby válka skončila vyhlášením míru. Z nepřátel totiž nepřežil nikdo, kdo by byl smír díky svému postavení v kartaginské hierarchii oprávněn podepsat.

S nadsázkou se proto dá říci, že „válečný stav“ trval dohromady 2 248 let. Teprve v roce 1985 totiž zástupci římské metropole se starostou v čele oficiálně podepsali smír s dnešním Kartágem, jedním z malých předměstí na tuniském předměstí. I když to byla ceremonie, kterou historici zasadí do kategorie velmi symbolických až recesistických počinů.

Tchaj-wan: když mír schvalují duchové

Sjednocená východoindická společnost, jeden z pilířů budování kapitalismu, se při svém obchodování na morálku nijak úzkoprse neohlížela. Obraz zachycuje masakr, který naordinovala v roce 1627 Batavii, dnešní Jakartě.

Podobně se situace vyvíjela i na Tchaj-wanu poté, co na něj roku 1623 narazili nizozemští mořeplavci. Sjednocená východoindická společnost hledala nová odbytiště a zdroje surovin a ony ekonomické aktivity halila do roušky civilizování „divochů“. Snaha christianizovat domorodce však v několika vesnicích narazila na tuhý odpor, který se kolonisté rozhodli zlomit násilím.

Vypalování osad vedlo k vypovězení války. Tu za ostrovany vedl hlavně kmen Taromak, po čase podporovaný pevninskou Čínou. Nizozemci nakonec v roce 1662 území opouštějí. Ve spěchu. Ani nestačili přiznat porážku a uzavřít mír.

Postarat se o to musel jejich diplomat Menno Goedhart až v roce 2010. Největší problém? Nalézt žijící zástupce kmene. V Chýši předků musel požádat o smíření duchy někdejších členů kmene. Prý souhlasili, byť to Nizozemcům k pokoře trvalo 359 let.

Scilly: válka, na kterou se zapomnělo

Význačným cornishským představitelem byl v sedmnáctém století například Sir Francis Godolphin.

Nizozemci mají k protahování válek evidentně sklony. Se souostrovím Scilly válčili 335 let. A nevadilo to ani Velké Británii, ani hrabství Cornwall, pod které ostrovy spadají. Jak je to možné?

Počátek sporu je třeba hledat v roce 1650 a vládě Olivera Cromwella, která vyústila v občanskou válku. Tehdy se totiž na mapě ztracené souostroví Scilly stalo jednou z posledních držav svrženého krále. A ti se svými pár plavidly působili pirátstvím těžké ztráty jak anglickému, tak nizozemskému loďstvu. Nizozemci totiž Cromwella nepokrytě podporovali.

V roce 1651 jim došla s rebely trpělivost a vyhlásili jim válku. Když v roce 1985 napsal předseda rady souostroví Scilly Roy Duncan, mimochodem velký fanda do historie, dopis na nizozemskou ambasádu v Londýně, jestli by se celá věc nedala nějak urovnat, nevěděli nejprve ani britští, ani nizozemští politici, o čem je vlastně řeč. Do dvanácti měsíců se však nakonec podařilo „konflikt“ administrativně urovnat. Panu Duncanovi patří respekt za pečlivost, znalost dějin i smysl pro humor.

Pro pořádek však dodejme, že někteří prudérnější historici existenci válečného stavu zpochybňují.

Černá Hora vs. Japonsko: mír přišel po 101 letech

Nikola I. byl černohorským panovníkem v letech 1860 až 1910 jako princ, poté vládl jako král.

Státní útvary se vyvíjí, mění, zanikají. A někdy při tom může dojít k paradoxní situaci, při které se znovuvytvořená země po nabytí své nezávislosti automaticky stane státem ve válečném stavu. To byl případ Černé Hory.

Ta ještě coby Černohorské knížectví vyhlásila válku Japonsku, které útočilo na Rusko. Šlo jen o formální diplomatický akt, do boje nikoho nevyslala. Když tedy rusko-japonský konflikt v roce 1905 skončil, po podpisu Černohorců se nikdo nesháněl. Ti tak ve válečném stavu se Zemí vycházejícího slunce zůstali i poté, co se transformovali na království. Když se pak roku 1919 stala Čermná Hora součástí Srbska, jako svébytné uskupení vlastně zanikla.

Autonomii znovu získala v roce 2006, s ní ovšem i své dědictví. Při revizi mezinárodních vztahů to byli důslední Japonci, kteří se jako první diplomaticky otázali, jak si spolu obě země stojí. Ministerstvo zahraničních věcí v Podgorici neváhalo, mír byl uzavřen po 101 letech.

Lijar a Huescar: dědictví troufalé minulosti

Vlajka Huéscary, která uzavřela smír s Dánskem až po velmi dlouhém otálení.

Celkem 172 let trvala válka, při které nepadl jediný výstřel a z níž není zaznamenán jediný padlý. Což samozřejmě není vůbec špatný výsledek, jen škoda, že historie nezná takových válek hodně. Nositeli onoho působivého rekordu jsou Dánsko a španělský kraj Huéscar.

Roku 1809 byla totiž na programu dne válka o španělské dědictví, ve které Dánsko podporovalo Napoleonovo Empire Français. V kraji Huéscar si evidentně netroufali přímo na Napoleona, Dánsku však v bojovém zápalu válku vyhlásili. Původní destruktivní energie z nich však brzy vyprchala a poté, co Napoleon politicky prohrál, byla válka zapomenuta.

Mír byl za účasti radniční delegace města Huescar a dánského velvyslance podepsán 11. listopadu roku 1981. „Ve městě se nyní, bez válečné hrozby, žije mnohem lépe,“ nezastíral s úsměvem starosta Serrano. Město získalo přídomek Ciudad de la Paz, Město míru.

O to větší obavy mohou mít obyvatelé vesničky Lijar, která podobně troufale vyhlásila v roce 1883 válku Francii. I když jí v roce 1983 oficiálně nabídla smír, z Elysejského paláce nepřišla žádná odpověď. Možná teď zdejší obyvatele mrzí, že se tehdy španělskému králi chlubili, že jeden jejich vesničan vydá za stovku francouzských vojáků. Mlčení Emmanuela Macrona může na 580 stávajících obyvatel vesničky vnímat zlověstně.