Případ „kvakerského děla“ z americké Války za nezávislost z roku 1780 se stal už dávno legendární, zmínka o něm nechybí v žádné učebnici vojenských akademií. Americký plukovník William Washington díky němu dokázal zajmout bez jediného výstřelu 125 britských loajalistů. I když sám disponoval jen polovinou vojáků a nepřítel měl výhodu dobrého opevnění.
Čtvrtého dubna pronásledoval Washington se svými muži ustupující loajalisty. Trochu se přepočítal. Jím pronásledovaný oddíl červenokabátníků se zastavil u farmy v Camdemu. Patřila britskému plukovníkovi Rowlandu Rugeleymu, který v ní měl vlastní posádku. A stavení a stodoly nechal na válku dobře připravit, byla to spíš pevnost než zemědělská usedlost.
Obránců tak bylo najednou dvakrát víc než pronásledovatelů. Washington však neztratil hlavu. Jeho muži usedlost z uctivé vzdálenosti obstoupí a rozdělají v lesích řadu ohňů. V noční tmě to pak vypadá, že blokádu kolem farmy drží celý americký sbor. Jenže to nejlepší teprve přijde. Washington totiž nechá oddíl svých mužů lopotit se s masivním osekaným kmenem stromu. Zdálky a v šeru to vypadá, jako by tlačili dělo.
Proti kanónu dřevěné opevnění neobstojí, Rugeley se proto raději vzdá bez boje. A proč se úspěšnému triku přezdívá kvakerský? To proto, že náboženské přesvědčení bránilo kvakerům používat zbraně. Dřevěné dělo by jim však nejspíš nevadilo.
Nedobytné pevnosti i nepozorovaný ústup
Trik pak během americké občanské války zopakovaly v bezpočtu variací obě soupeřící strany. Konfederační generál Joseph E. Johnston obklopil virginské Centreville sítí zákopů osazených kvakerskými zbraněmi a sám s vojáky ustoupil k řece Rappahannock. Unionisté lest prohlédli až po třech dnech.
Stejně se nachytali i u města Corinth, které Konfederace evakuovala, zatímco jí ústup krylo pár bubeníků. Dělali randál, udržovali ohně a důležitě nanášeli munici k dřevěným dělům. A podobné to bylo s nedobytností města Petersburg nebo u přístavní louisianské pevnosti Port Hudson. Obránci tu vylepšili pozice kvakerskými děly tak zdařile, že protivník v prvním případě devět měsíců sbíral posily k útoku a v druhém se o útok raději ani nepokusil.
Šalba a klam však není jen doménou pozemních bojů. Historickou tradici má i v námořnictvu. Loď britského královského námořnictva Kingfisher se už v roce 1675 cíleně zdála být něčím jiným, než ve skutečnosti byla. Navenek obyčejná obchodní loď kryla v podpalubí hezkou řádku děl. Byla to velmi přesvědčivá nástraha, která měla vyprovokovat piráty při alžírském pobřeží k akci. A podobného ražení byla i „supí“ loď Vulture francouzského revolučního námořnictva.
Tito dravci přestrojení za kořist však byli zcela jiného ražení než tzv. Q-ships, populární během první a druhé světové války. Byla to většinou vysloužilá obchodní plavidla bez dalšího užitku. Jejich posláním bylo provokovat nepřítele, vytvářet falešné zdání pohybu konvojů. Nebo jen dělat snadný nehybný cíl. Tím, že na sebe sváděla pozornost, umožňovala tato plavidla s minimální, nebo také s žádnou, posádkou unikat mnohem příhodnějším, skutečným cílům. Obávané ponorky tak zbytečně plýtvaly cennými torpédy a prozrazovaly své pozice.
Q-ships byly pouhou návnadou, na kterou se mohl nepřítel lehce nachytat. Přílišné obliby se však od žádné z válčících stran nedočkaly. Potopeno jich bylo nakonec stejně více než odhalených podmořských lovců.
Dřevěné bitevní lodě
Jiného ražení byla unikátní britská Fleet Tender. Jako by totiž byla zázračná. Do krytých doků Portsmouthu například vplulo plavidlo SS Mamari. Velká zaoceánská loď, která už měla to nejlepší za sebou. A po několika dnech odtud vyplula jako HMS Hermes, bitevní loď. Tuto záhadnou transformaci měly na svědomí čety tesařů a dělníků, kteří civilní plavidlo vybavili dělovými věžemi a palebnými stanovišti. Ano, všechny byly vyrobeny ze dřeva.
Dojem pochopitelně podporovala zakrytá okna a válečný nátěr. Dál už to bylo prosté, němečtí průzkumníci podávali mylné informace o síle britského loďstva. Proslavená HMS Centurion si zahrála na bitevní loď střežící Maltu a pozlobila Němce u pobřeží Normandie.
Ostrůvek, který neexistuje
Patřičné utajení k podobným akcím pochopitelně patří. Za druhé světové války si to Američané vyzkoušeli při útoku na tichomořský ostrůvek Nidula. Tento kousek souše o rozměrech 40 krát 30 kilometrů, obklopující jícen vyhaslé sopky, totiž hrál zásadní roli v jejich plánech na dobytí Papui-Nové Guineji. Ta odtud byla jen pár mil.
Americký generální štáb tehdy intervenoval v tamní národní geografické unii a požádal ji, aby se v příštích vydáních map a atlasů tento ostrůvek vůbec neobjevoval: „Aby si Japonci mysleli, že o něm vůbec nevíme.“ Že to zní trochu naivně? Vylodění mariňáků nakonec zastihlo nepřátele víceméně nepřipravené, takže plán možná opravdu fungoval. Jenže tu byl jeden problém.
Spojenci potřebovali pokračovat dál ve směru na Papuu a poslední, co by potřebovali, byl nečekaný útok „do zad“, který by je odřezal. A proto se z ostrůvku Nidula stal takzvaný Goodenough Island. Ostrov, který se navenek tvářil jako po zuby ozbrojená pevnost. O to se už postarala jednotka 75 Australanů, kteří si tu hráli jako malí kluci. Vedl je Critchley Hunter, malíř filmových kulis. Rozkládali stany, stavěli polní nemocnice a kuchyně, maskovacími sítěmi nedbale zakrývali děla. Byly tam radarové základny, bunkry, překážky proti vylodění, ploty. Vtip byl v tom, že protiletadlová děla i kanóny na pobřeží byly jen kmeny kokosových palem.
Bunkry byly obyčejné dřevěné boudy, ze kterých výhrůžně čněly klacky, minová pole a pásy ostnatých drátů byly jen hůlky zapíchané do země. V kuchyních zatápělo na směny jen pár mužů, zatímco jiní s radiostanicemi simulovali frekventovaný radiový provoz. I když si volali jen ze stanu do stanu.
Goodenough Island byl jedna velká šaráda, která vypadala jako stanoviště celé brigády. Japonci několikrát zvažovali útok, ale domnělá velká síla nepřítele je od toho záměru úspěšně zrazovala. Trik fungoval, i když podobnou taktiku s nemenším úspěchem ve velkém využívala japonská císařská armáda. Podobně si počínal německý wehrmacht v Africe a stejnou mincí mu opláceli Britové. V místech, kde bylo možné provádět před bojem letecký průzkum, se to přímo nabízelo.
„Armáda duchů“ a gumové hračky
Spojenci posléze povýšili tuto kamuflážní a matoucí techniku na profesionální řemeslo. Jejich „armáda duchů“, jednotka čítající 1 100 mužů, zajišťovala vytvoření zdánlivě výrazně větší síly pro invazi do Evropy. K jejich repertoáru patřily například „nekonečné jízdy“ v kruhu přejíždějících vozů, vytvářejících před špiony dojem obrovských kolon, dřevotřískové atrapy letadel vyrovnané podél letišť nebo nafukovací tanky. Dokázali vytvořit celé fiktivní divize, s originálními insigniemi, generály a doprovodem vojenské policie.
V tomto řemeslu opravdu vynikali. Při vylodění v Normandii nabídli artilerii falešné plovoucí přístavy. A zatímco němečtí dělostřelci bránící vylodění likvidovali jeden dřevěný přístav za druhý, udělali ze sebe dokonalý terč pro britské bombardéry.
Gumové tanky jsou dokonalou ukázkou toho, že jednou osvědčený nápad může nalézt uplatnění opakovaně. Američané s nimi zabodovali při válce v Koreji a design postupně zlepšovali. Dnešní samonafukovací kopie tanku M1 Abrams přijde na 3 300 dolarů. Což je však proti ceně naváděné protitankové střely pořád levné. A hlavně je to levnější než obrněnec za 4,35 milionu dolarů. Navíc se tato gumová skládačka vejde do jednoho rozměrnějšího vaku a má hmotnost kolem pětadvaceti kilogramů. Vyrobit si tak snadno můžete celou tankovou divizi.
Gumová imitace tanku navíc díky vestavěnému generátoru funguje i jako vcelku hodnověrný zdroj tepla. Čidla raket sledující infračervené záření se tak rády nechají zmýlit. Že podobné nástrahy mají pořád budoucnost, dokládala válka v bývalé Jugoslávii nebo aktuální konflikt v Sýrii. Nejrůznější bojující frakce a dnes i Islámský stát často nejrůznější „lapače střel“ využívají.
Na historicky úspěšnou tradici „maskirovky“ ostatně navázali i Rusové. S pomocí nafukovacích modelů nemají problém vykouzlit z gumy a vzduchu například obávané protiletadlové systémy S-300. Falešné cíle, předstíraná opevnění a kvakerské zbraně budou evidentně ještě dlouho v kurzu.
