Už jsme konečně přišli na to, co činí člověka člověkem?
Tímto problémem se zabývám už od doby, kdy jsme začali se čtením dědičné informace (projekt „čtení“ lidské DNA odstartoval v roce 1990, pozn. red.). Dnes už je možné porovnat dědičnou informaci, která nás řídí, s genomem našich nejbližších příbuzných, tedy lidoopů a zejména šimpanzů. Genomy šimpanze a člověka se liší jen velice málo. Máme prakticky stejné geny, přesto někde v genomu musí být ten rozdíl zapsán, protože jinak by se lidem nerodili lidi a šimpanzům zase šimpanzi (společných se šimpanzi máme 98,4 % genů, o maličko méně s gorilami a s orangutany je to 97 % genů – mimochodem, DNA šimpanze a gorily je shodná jen v 97,7 %, pozn. red.).
Člověk má „spící“ geny pro chápavý ocas, pro schopnost orientace podle magnetického pole Země či pro schopnost samovýroby životně důležitého vitaminu C.
