Smáli se mi. Nechápali. „Běháš?“ tázali se s údivem a pobavením. Hráli fotbal. Florbal. Tenis. Běh byl pro mé kamarády a spolužáky nutné zlo. Trest. Neviděli na něm nic zábavného, natož uspokojujícího.
Z puberty jsme se propracovali do čtvrté dekády života. Stejní přátelé na sociální sítě přidávají první uběhnutou desítku. Zaklínají se tréninkovou zónou 2, ultimátním cílem snažení je absolvování maratonu. Aspoň jednou v životě!
Běh zatím naštěstí nepatří mezi klinické závislosti, přesto není zdravé se k němu bezmezně upnout. Varovných signálů nezdravého vztahu je dost, jen je často přehlížíme.



















